Výjimeční a inspirativní učitelé fyziky a informatiky převezmou na začátku října Ceny Albertus. Do sedmého ročníku byly nominovány téměř dvě desítky pedagogů působících na gymnáziích, základních a středních školách po celé ČR. Osm z nich porota vybrala mezi finalisty.
Další osobností z osmičlenné skupiny finalistů, které vám na matfyz.cz představujeme, je Vladimír Šenflok, učitel informatiky na Gymnáziu Moravský Krumlov.
Nejvíce si na něm vážím toho, že nás neučil pouze informatiku. Učil nás přemýšlet, hledat souvislosti, nebát se nových technologií a využívat je smysluplně. – Aneta Křivánková (bývalá studentka)
Jaký je podle vás největší mýtus o informatice nebo umělé inteligenci?
Za největší mýtus považuji přesvědčení, které mezi studenty stále přetrvává — že informatika rovná se programování. Že není pro ty, kterým nejde matematika. Že je to záležitost pro kluky. Proti tomu bojuji, co mi síly stačí, protože ve světle umělé inteligence a možností, které přináší, nemůže být pravda vzdálenější.
Kdy vám AI naposledy vytrhla trn z paty nebo kdy vás naopak hodně naštvala?
Naposledy mi vytrhla trn z paty letos před prázdninami, kdy se mi s její pomocí podařilo během dvou měsíců napsat vlastní skladový systém (WMS), který jsem následně úspěšně nasadil ve firmě s miliardovým obratem. Ještě před rokem by něco takového bylo nemyslitelné.
Naštvala mě naopak v srpnu, když jsem o prázdninách zkoušel autonomní vývoj — nechal jsem ji přepsat stěžejní interní systém pro správu objednávek. Po čtrnácti dnech jsem dostal naprosto nepoužitelný výsledek: zabezpečením by obstál v NASA nebo v bance, ale fungoval jen na oko.
Co o vás vědí vaši studenti, ale vy byste si to nikdy nedal do životopisu?
Vědí, jaký jsem byl doopravdy gymnaziální student — že jsem v té době učitele provokoval a nedával jim vydechnout. Že právě proto mám z maturity jedinou dvojku, a to zrovna z programování. A že cesta k tomu stát se učitelem, který pomáhá, inspiruje a chce předávat zkušenosti, nebývá vždy jednoduchá ani přímočará.
O jakém povolání jste snil jako kluk?
Co si pamatuji, chtěl jsem být vždycky programátorem. Už v roce 1989, ve třetí třídě, jsem chodil do kroužku programování a měl z něj na vysvědčení jedničku. Pracovali jsme na počítačích PMD 85-2 a Merkur TV a byla to láska na první pohled. Asi jsem to v sobě měl nějak dané.
