Už dnes budou veřejnosti známá jména vítězů prvního ročníku Ceny Albertus. Na matfyz.cz vám postupně představujeme všechny finalisty, posledním, šestým respondentem je Mgr. Zdeněk Polák z Jiráskova gymnázia v Náchodě.
První výukovou hodinu s panem učitelem mám ještě v živé paměti. Na tabuli nakreslil letadlo a proudění kolem křídel. Vysvětloval nám, proč létá. Už tehdy, kdy výraz „zážitková výuka“ ještě ani neexistoval, jsme s panem učitelem takový typ výuky zažívali. - Jana Erbenová (bývalá studentka)
Čím vás naposledy překvapili vaši studenti?
Studenti mne překvapují neustále. Nejčastěji když poznávám, jak se jejich vznikající představy o tom, co je chci naučit, odlišují od mých. Jak o stejných věcech přemýšlejí jinak. Nebo když se po čase dozvídám, jak vysoce kvalifikovanou profesi vykonávají, co všechno dělají a umí. Ale naposled? Abych se rychleji naučil jména studentů ve třídě, nechal jsem je, ať se vyfotografují, abych si mohl sestavit zasedací pořádek s jejich tvářemi. A všichni se na fotkách smějí, nebo aspoň usmívají. Když jsem je viděl, bylo mi fajn.
Pokud byste mohl sobě a svým žákům zprostředkovat setkání s jednou osobností fyziky, kterou byste vybral a proč?
Rád bych jim dopřál setkání, které jsem vloni zažil sám. Ústav technické a experimentální fyziky v Praze nabídl a uhradil skupině studentů a několika učitelům týdenní stáž ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Zde jsme se setkali a měli možnost hovořit s Jurijem Oganesjanem. Za jeho zásluhy na objevu a výzkumu vlastností těžkých prvků byl podle něj pojmenován zatím nejtěžší známý prvek oganesson. Díky autentickému prostředí experimentální techniky a velmi živému výkladu pana Oganesjana bylo setkání skutečným zážitkem.
Kde nacházíte inspiraci pro fyzikální experimenty?
Doslova všude – na seminářích, konferencích, při různých návštěvách, ale hlavně při setkáních s lidmi, kteří jsou podobného zaměření jako já. Když pozoruji nějaký fyzikální jev, říkám si, jak by to šlo předvést ve třídě. A nápady přicházejí i od studentů. Jednou jsem například ve třídě prováděl experimentální ověření vlastností elektromagnetického vlnění. Ukazuji, že dielektrikem mikrovlny procházejí, ale vodou ne, protože ta je pohlcuje, a stavím jim do cesty suchý a pak namočený ručník. Načež se mě jeden student ptá: „A co led, to je taky voda, pohlcuje mikrovlny?“ Odpověď neznám, ale v mrazáku je připravená ledová deska na demonstraci regelace ledu. Dávám ji mikrovlnám do cesty a detektor ukazuje plný signál. Procházejí. Od té doby ukazuji, jak tekutá voda mikrovlny pohlcuje a zmrzlá je propouští.
Bohužel s experimenty je to stejně jako s věcmi, které máme. S příchodem nových technologií a materiálů možných experimentů rychle přibývá a já se musím naopak rozhodovat, které už předvádět nebudu.
Pokud byste měl možnost změnit ve školství jednu věc, co by to bylo?
Na to je těžká odpověď. Školství je neuvěřitelně složitý systém vycházející z tradice a má nesmírnou setrvačnost. Vše je v něm tak provázáno, že každá změna způsobuje řadu dopředu těžko předvídatelných dopadů a nežádoucích účinků. Za téměř čtyřicet let, co učím, jsem zažil spoustu snah o jeho reformování, a nemám pocit, že by se něco podstatného změnilo. Navíc je můj pohled deformován tím, že učím jen na vyšším gymnáziu, kam přicházejí ti nejlepší, většinou nejméně problémoví studenti z generace, a práce s nimi je potěšením.
Co se mně osobně nelíbí a co bych rád zrušil, je jednotná společná část maturitní zkoušky pro všechny typy středních škol, která organizací připomíná vojenské cvičení. Nechal bych jednotlivým školám více samostatnosti a odpovědnosti za celý průběh vzdělávání, včetně způsobu zakončení studia. Školy by měly být posuzovány ne podle absolutních výsledků, ale nejvýš tak podle „přidané hodnoty vzdělání“. Ale to žádný test neodhalí.
