Výjimeční a inspirativní učitelé fyziky převezmou na začátku října Ceny Albertus. Do šestého ročníku byly nominovány téměř tři desítky pedagogů působících na gymnáziích, základních a středních školách po celé ČR. Šest z nich porota vybrala mezi finalisty.
Další osobností ze šestičlenné skupiny finalistů, které vám na matfyz.cz představujeme, je RNDr. Miroslav Jílek, Ph.D., učitel matematiky a fyziky na Gymnáziu Polička.
Díky panu Jílkovi jsem mohl propojovat fyziku s ostatními obory, v podobách nejrůznějších projektů, což nakonec vedlo i k volbě mého směřování na vysoké škole. Panu učiteli vděčím nejen za svůj zájem o fyziku, ale i za zájem stále něco nového poznávat a nespokojit se s tím, že to tak je, ale ptát se proč. – Jakub Andrlík (bývalý student)
Kdy vám studenti naposledy vyrazili dech?
Všem fyzickým útokům od studentů se mi zatím naštěstí podařilo vyhnout, a tak mi dech pravidelně vyrážejí „jen“ svými originálními nápady, dotazy a nadšením. Jako letos po první hodině fyziky, kdy jsme se ještě ani pořádně nestihli seznámit s tím, co nás v novém školním roce čeká, a už za mnou přišli studenti jedné třídy s hotovými soutěžními týmy pro Fyzikální Náboj a Fyziklání. Chtěli si jen potvrdit termíny soutěží a požádat o pedagogický doprovod. Takový přístup sice není samozřejmostí u všech studentů, ale vždy je pro mě obrovskou motivací do každodenní práce.
Bez čeho se u vás neobejde žádná hodina fyziky?
Studenti by možná odpověděli, že bez nějakého (většinou nepříliš povedeného) vtípku. Nevím, zda je něco opravdu charakteristické pro mé hodiny, protože se snažím střídat různé přístupy a zkoušet nové nápady, inspirované setkáváním s kolegy v rámci různých vzdělávacích aktivit a workshopů. To, bez čeho si ale asi neumím představit žádnou běžnou hodinu fyziky, je nějaká forma dialogu se studenty, kdy je „trápím“ otázkami typu: „Proč si myslíte, že daný jev probíhá právě takto?“, „Na jaké jiné příklady si vzpomenete?“, „Co se stane, když změníme nějaké podmínky?“ Většinou nevydržím moc dlouho vykládat souvisle určitou látku a mám potřebu pobízet studenty, aby si zkoušeli nové poznatky objevovat a odvozovat sami.
Je pravda, že učitelem se člověk nestává, ale rodí?
Pro mě je esencí učitelského povolání radost z poznávání a bytostná potřeba sdílet tuto radost s ostatními. To je možná vlastnost, která je v některých lidech opravdu zakódována už od narození. Vzpomínám si, že jsem už jako dítě často „otravoval“ své blízké sdělováním nejrůznějších zajímavostí, které jsem slyšel nebo četl v knížkách. Nejvíce to patrně „odnesla“ moje babička, která byla mým nejtrpělivějším posluchačem.
Kde nejčastěji dobíjíte baterky?
Moc rád trávím volný čas s přáteli například při společném zpěvu nebo při společenském tanci. Jako lék proti profesnímu vyhoření je pro mě zásadní možnost setkávání se s úžasnými kolegyněmi a kolegy v rámci projektů Heuréka a Elixír do škol. A když potřebuji být sám, funguje na mě nejlépe ono „…tak dej cihlu k cihle, těsto do díže…“ ze známé písničky Z. Svěráka a J. Uhlíře. Osobně jsem tedy spíš přes ty zdi než plotnu, o prázdninách jsem proto nejčastěji k zastižení doma při obnově a udržování historického stavení po předcích. S krásně pročištěnou hlavou se potom těším na nové výzvy v dalším školním roce.
