Říká si UltraKatka a energie má skutečně na rozdávání. Závodně běhá, učí matematiku, školí o umělé inteligenci. Dlouhá léta pečovala o nemocnou maminku a v 35 letech se rozhodla, že vystuduje Matfyz. Aby toho nebylo málo, nedávno o tom všem napsala knihu. „Nikdy jsem nezapadala do klasických škatulek, vždycky jsem byla v něčem extrémní. Baví mě dávat si nesnadné cíle a zdolávat je, nabitou energii pak můžu předávat dál,“ říká Kateřina Kašparová.
Kde se ve vás vzala touha jít v 35 letech studovat matematiku?
Bylo to na popud paní ředitelky z křivoklátské základní školy, kde jsem učila matematiku. Přestože matiku učím v podstatě už od vysoké školy, neměla jsem žádné formální pedagogické vzdělání, původně jsem totiž vystudovala ekonomii, ze které mám doktorát. Paní ředitelka mě požádala, jestli bych si mohla udělat nějaký didaktický kurz. Souhlasila jsem, ale dala sama sobě podmínku, že aby to pro mě mělo nějaký smysl, tak si dám přihlášku rovnou na Matfyz.
Jaké to bylo sednout si znovu do školních lavic? Bylo to jiné než studovat ve dvaceti?
Bylo to naprosto skvělé. Část výuky jsem měla s denními studenty, takže jsem si opravdu připadala, jako by mi znovu bylo těch dvacet. Učili nás opravdoví experti jako třeba doc. Jarmila Robová nebo doc. Martin Chvál, bývalý ředitel CERMATu. Studium bylo hodně intenzivní, měli jsme jak přednášky a cvičení, tak domácí úkoly. Já jsem si zapsala i nepovinné semináře na Filosofické fakultě a k tomu jsem ještě pracovala, takže jsem měla co dělat. Ale nelituji, studium mě neskutečně obohatilo. A taky mě více sblížilo s vlastními studenty, protože jsme se najednou ocitli na stejné lodi – tak jako oni jsem zažívala strach před testem nebo zkoušením.
Prý vám během studia ukáplo i pár slz…
To je pravda, studium bylo opravdu náročné. V podstatě jsme museli absolvovat to samé co denní studenti. Občas už jsem si říkala, že to nezvládnu. Ale dobře to dopadlo, tříletý studijní program jsem nakonec vystudovala za dva roky.
V matematice děti neučíte jenom to, že obsah je v jednotkách čtverečních. Stejně důležité je taky, jakou energii jim u toho předáváte. Jako zapálený učitel můžete nadšení přenést na své žáky a pozitivním způsobem je ovlivnit na celý život. V tom vidím velký smysl.
Jak se to vlastně stane, že se doktorka ekonomie rozhodne být učitelkou matematiky?
Matematika mi byla asi souzená. Vždycky, když jsem se v životě rozhlížela nebo začínala něco nového, tak mě to nějakým způsobem zavedlo zpátky k matematice. Už na základní škole jsem říkala, že jednou budu běhat a učit matematiku. Po střední škole jsem sice šla studovat ekonomiku, což bylo tenkrát populární, ale záměrně jsem si vybrala obor, který v sobě měl té matematiky nejvíc. Ač se to nezdá, matematika je všude, ve statistice, mikro i makroekonomice, všude jsou vzorce a výpočty. A matematika mi vlastně usnadnila celé studium i doktorát. Už tehdy jsem matematiku taky doučovala a hrozně mě to nabíjelo. A naplňuje mě to pořád. V matematice děti neučíte jenom to, že obsah je v jednotkách čtverečních. Stejně důležité je taky, jakou energii jim u toho předáváte. Jako zapálený učitel můžete nadšení přenést na své žáky a pozitivním způsobem je ovlivnit na celý život. V tom vidím velký smysl.
Dnes učíte soukromě a v rámci svého online vzdělávacího programu Math Academy. Co vás přimělo odejít z klasického školství?
V minulosti jsem prošla různými institucemi. Připravovala jsem testy pro SCIO, pracovala jsem v Národním pedagogické institutu, učila jsem na státní základní škole. Ve škole jsem se snažila, aby moje výuka žáky bavila, něco jim dala a aby se v matematice zlepšovali. Studenty jsem brala na exkurze, pořizovala pro ně moderní pomůcky atd. Jenže u některých kantorů se to setkalo s nepochopením. Zjistila jsem, že učitel sám příliš nezmění, pokud nemá podporu od vedení školy. A proto jsem se rozhodla ze státního školství odejít. Zároveň ale nemohu říct, že bych se do něj už nikdy nechtěla vrátit, protože teď vidím, že se státní školství pomalu posouvá. Myslím si, že hybatelem změn jsou i soukromé školy, kterých teď vzniká čím dál více.
Co vnímáte jako hlavní nedostatek v oblasti výuky matematiky na školách?
Za hlavní problém považuji to, že děti nejsou dostatečně dobře připraveny k přijímacím zkouškám na střední školy a že nikdo plošně nekontroluje úroveň znalostí z matematiky v průběhu druhého stupně a na konci základní školy. Rodiče se často diví, proč jejich dítě neuspělo v testech CERMATu, když po celou školní docházku mělo z matematiky jedničky, maximálně dvojky (CERMAT je organizace pověřená přípravou, organizací a vyhodnocováním jednotných přijímacích zkoušek z matematiky a českého jazyka, které jsou od r. 2017 povinnou součástí přijímacího řízení pro všechny maturitní obory; pozn. red.). Myslím si, že to není vina organizace CERMAT a jejích testů, jak se někteří domnívají, ale právě té absence kontroly, a to jak na státních, tak soukromých školách. Jedničky z matematiky nejsou zárukou, že žák má opravdu dostatečné znalosti matematiky k tomu, aby zvládl přijímací zkoušky.
Říkáte, že matematika není o memorování, ale o pochopení. Odpovídá tomu podle vás školní výuka?
Myslím si, že ne, jinak by teď před přijímačkami nebyl Facebook plný inzerátů od rodičů shánějících pro své děti doučování z matematiky a na trhu by nefungovalo tolik firem, které si na doučování staví svůj byznys. A mimochodem, to je taky jedna z věcí, která mi vadí, totiž že v agenturách zaměřených na doučování učí často lidé, kteří matematiku nevystudovali a nemají didaktické vzdělání. Ne každý, kdo umí počítat, může matematiku učit.
Matematiku je nutné učit v souvislostech, tak aby ji žák pochopil. Znalosti se na sebe nabalují, takže když dítě nepochopí základy jako třeba zlomky, už se to s ním dál poveze. Zastávám názor, že výuka by měla být názorná a propojená s reálným životem. Děti je potřeba motivovat k tomu, aby se zamýšlely, namísto jen mechanického počítání. Proto třeba nemám ráda, když někteří kolegové neuznávají žákům postup. Matematika je přeci několik cest k výsledku a já jako učitelka jsem zodpovědná za to, že dětem ukážu co nejvíce těchto cest, aby to všichni pochopili.
To se hezky poslouchá, ale hůře plní. Matematika je přeci těžká a kvalitních učitelů nedostatek…
Matematika sice není jednoduchá, ale základy zvládne pochopit skoro každý žák, když se mu dobře vysvětlí. Proto například z mé zkušenosti není vůbec špatné, když se s dětmi ve třídách pracuje podle toho, jaké jsou jejich schopnosti. Jako učitelka ve třídě jsem měla žáky rozdělené do tří skupin – u okna seděli ti nejlepší, vlevo slabší žáci a žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, a uprostřed ti s „průměrnými“ výsledky. Při každé úloze jsem věděla, kam se podívat, koho vyvolat nebo komu zadat který úkol.
A že je učitelů málo? To je sice pravda, ale kdo říká, že učitel musí být na škole jenom na plný úvazek? Podle mě to není potřeba, důležité je dostat do škol učitele, kteří matiku umí a milují ji. Moji žáci naopak vždycky obdivovali, že pouze neučím, ale věnuji se taky běhu. Děti potřebují k někomu vzhlížet. Často se mě po ultramaratonu ptali, kolik jsem spálila kalorií, což byla další příležitost, jak jim ukázat, že matematika nejsou jenom abstraktní vzorce, ale něco, co se dá využít prakticky všude.
Počítáte i při běhání?
Počítám dost. Třeba se podívám na hodinky a řeknu si, že teď můžu zpomalit. Hodně rychle si dokážu spočítat tempa na 100 m, 200 m. Můj trenér Honza Pernica si za to ze mě dělá legraci, říká: „Káťo, čas na úseky si spočítáš sama, ne?“ Často ale počítám jenom tak, třeba když běhám u nás na vesnici, tak si v hlavě hraji s čísly espézetek zaparkovaných aut. Snažím se tak zabavit mozek, který pořád potřebuje něco dělat.
Život, i když je těžký, může být i hezký. Matematika je krásná, ale v životě se nejde rozhodovat jenom pragmaticky a racionálně. Ve chvíli, kdy si to uvědomíte a přestanete plánovat, začnou se dít zázraky, začnete potkávat ty správné lidi i příležitosti.
Říkáte o sobě, že jste byla vždycky v něčem extrémní. Jak se to projevovalo během vašeho dětství?
Byla jsem velký živel, neposedné dítě, které během vyučovacích hodin ve škole vykřikovalo a nechápalo, že někdo něčemu nerozumí, ale zároveň bylo i extrémně citlivé. V osmi letech jsem například zjistila, že umím z hlavy číst pozpátku slova a celé věty. Dodnes hodně nad věcmi přemýšlím, analyzuji je, mám skvělou paměť. Někdo by řekl, že je to dar, ale ono je to zároveň i velmi zatěžující. Jako dítě jsem si myslela, že takové vnímání není nic zvláštního, že to má každý. Ale pak jsem samozřejmě zjistila, že to tak není, a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala.
Co vám pomohlo?
Do značné míry právě běh. A pak taky to, že jsem si o tomto svém nastavení začala číst a zjišťovat informace. Pochopit samu sebe mi z velké části pomohli moji žáci ve škole, v některých jsem se tak trochu viděla. Viděla jsem, že to dítě má talent, ve smyslu, že se v něčem odlišuje a vyniká, přestože třeba nemá samé jedničky. Přes své žáky jsem se dostala k jedné psycholožce, která s tímto typem lidí, jimž se někdy říká gifted people, pracuje. Na to se pak už přirozeně nabalily další aktivity, jako je jóga nebo mindfulness.
Dnes už vím, jak se svými myšlenkami pracovat a jak odpočívat. Já si paradoxně nejlépe odpočinu právě při učení matematiky, kdy se plně koncentruji a moje myšlenky proudí jedním směrem. Pomáhá mi ale třeba taky práce na zahradě, meditace nebo kvalitní spánek.
V říjnu loňského roku vám vyšla kniha s názvem Neutečeš – Tam, kde mozek končí, začíná ultramaraton srdce. O čem je?
Ta kniha je o mém životě, trochu o matematice, trochu o běhání, ale především o tom, že život si člověk nenaplánuje. O tom, že si někdy myslíme, že známe jen jedinou správnou cestu, ale ona třeba ve skutečnosti ani neexistuje.
V knize píšu o zkouškách, kterými jsem prošla, jako byla ztráta bratra nebo péče o maminkou trpící Alzheimerovou nemocí, ale taky o náhodách a malých zázracích, které se mi děly, když jsem sama cestovala nebo učila děti v nepálském klášteře. Život, i když je těžký, může být i hezký. Matematika je krásná, ale v životě se nejde rozhodovat jenom pragmaticky a racionálně. Ve chvíli, kdy si to uvědomíte a přestanete plánovat, začnou se dít zázraky, začnete potkávat ty správné lidi i příležitosti. To jsem se tou knihou snažila říct.
Kateřina
Kašparová
Učitelka matematiky, lektorka AI a běžkyně. Vystudovala ekonomiku a management na České zemědělské univerzitě, odkud má i doktorát. Na
Matfyzu absolvovala tříleté rozšiřující studium zaměřené na výuku
matematiky. Aktuálně učí matematiku na soukromé základní škole v Libni a poskytuje soukromé lekce. Na základních školách také pomáhá s metodikou
výuky a přípravou žáků na jednotné přijímací zkoušky. Je
zakladatelkou a hlavní lektorkou online vzdělávacího programu Math Academy.
Školí také firmy v oblasti umělé inteligence. Běhá maratony a závodí na
dráze za USK Praha. V minulosti se věnovala ultramaratonům, za sebou má
například 246 km dlouhý Spartathlon, ve kterém vybojovala stříbrnou
medaili. Loni na podzim jí u nakladatelství Práh vyšla kniha
Neutečeš.
Mohlo by vás také zajímat:
Vendula
Honzlová Exnerová: Matematika by neměla být strašák
Vítězslav
Kala: Největší radost je práce ve skupině
Vedoucí
Fyziklání: Chcete ovládnout matematiku? Začněte fyzikou!