„Když člověk žije v matfyzáckém prostředí, kde všichni berou počty a logické uvažování jako základ, musí se pak jinde trochu snažit, aby pochopil a uvědomil si, že ne všichni to mají stejně a že to neznamená nic špatného,“ říká Vendula Honzlová Exnerová. Jako studentka Matfyzu chtěla být vědkyní, jenže život ji zavedl na jinou cestu. Teď působí jako „průvodkyně“ světem matematiky na druhém stupni soukromé základní školy na pražském Chodově a vedle toho se věnuje koordinování dobrovolnického programu Dopisování s vězni.
Vystudovala jste matematickou analýzu. Kdy jste se rozhodla, že půjdete učit?
Byla to částečně náhoda. Když šel můj nejstarší syn do první třídy, ředitel školy se na schůzce pro rodiče zeptal, jestli náhodou neznáme někoho, kdo by u nich mohl učit matematiku. Řekla jsem, že bych možná o někom věděla… A tak na této škole učím už sedmým rokem.
Vy jste ale původně chtěla dělat vědu, je to tak?
To je pravda. Na Matfyzu jsem si dělala doktorát a měla jsem pocit, že moje kariéra je vlastně narýsovaná. Jenže pak se mi ještě během doktorského studia narodily děti. Po čase jsem si uvědomila, že kdybych se k výzkumu chtěla vrátit, bylo by to dost náročné. Na druhou stranu, mě vždycky bavilo učit. Už jako studentka gymnázia jsem doučovala a později během studia na Matfyzu jsem si přivydělávala vedením cvičení na ČVUT. Kromě toho jsem absolvovala i několik učitelských kurzů a doplnila si pedagogické minimum. Takže když jsem dostala nabídku jít učit matematiku na základní školu, byla jsem vlastně ráda.
V učitelské roli jste se našla?
Dnes už vím, že bych nemohla být ve vědě, hlavně proto, že by mi chyběl kontakt s lidmi. Navíc, ve vědeckém prostředí je silná konkurence, je to svět, který je stále více nastaven na muže. Pro ženu je daleko těžší se ve vědě prosadit. Neumím si představit, že bych třeba na půl roku odjela do ciziny a nechala doma svou rodinu…
Učíte na soukromé základní škole, která má kořeny v systému ScioŠkol. Nebyl pro vás příchod na takovou školu na začátku trošku šok?
Šok ne, ale začala jsem si uvědomovat spoustu věcí o sobě i o svých dětech. Když člověk žije v matfyzáckém prostředí, kde všichni berou počty a logické uvažování jako základ, musí se pak jinde trochu snažit, aby pochopil a uvědomil si, že ne všichni to mají stejně a že to neznamená nic špatného. Jako studentka jsem zastávala poměrně tradiční pohled, že nejdůležitější je vědět co nejvíc. Postupem času jsem však zjistila, že je sice důležité vědět a mít přehled, ale zároveň že to není ta jediná složka, na které je potřeba pracovat.
Co dalšího je podle vás důležité?
To, co je na základní škole opravdu potřeba, je dbát na vztahy, a to jak mezi dětmi samotnými, tak mezi žáky a učiteli. Důležitý je vzájemný respekt, důvěra a taky vytvoření bezpečného prostředí. Škola by měla být místem, kde se dítě může beze strachu rozvíjet, kde může dělat chyby a taky si je opravit. Více než kde jinde to platí v matematice, kde je práce s chybou nesmírně důležitá, protože právě na chybě se toho dá nejvíc naučit. Rozhodně není správné, když učitel budí v dětech z matematiky strach. To je ovšem i problém naší společnosti, která často už od útlého věku straší své potomky slovy jako „jen počkej, až přijde matematika…“.
Na co dbáte při výuce matematiky vy?
Snažím se dětem ukazovat, že matematiku mohou zvládnout, a upozorňovat je na to, co se jim daří a v čem jsou dobré. Myslím si, že děti potřebují přijímajícího učitele, aby se vůbec mohly o matematiku začít zajímat. Ve chvíli, kdy je ve hře strach, je téměř nemožné se něco učit. Samozřejmě, matematika je velmi náchylná na numerickou chybu, která ale mnohdy neodráží to, jestli tomu dítě rozumí. Učím na druhém stupni a ve svých hodinách se děti snažím vést ke kvalifikovaným odhadům, aby si dokázaly říct, jestli výsledek dává smysl. Pro mě je základem, aby přemýšlely a používaly logiku. Zároveň však zohledňuji i to, že jsme na základní škole a neočekávám, že všichni půjdou studovat Matfyz, i když pár z nich možná ano…
Ze svého okolí často slýchám, jak někteří učitelé bazíruji například na tom, aby příklad měl přesně to řešení, které učitel vymyslel. Matematika je ale krásná právě v tom, že ke spoustě věcem se dá dojít různými cestami. A to je pro děti ten největší zážitek – když si dokážou najít vlastní cestu, ne když jim postup někdo nadiktuje. V neposlední řadě je pro mě důležité, aby děti viděly propojení matematiky s běžným životem, aby věděly, kde všude se dá matematika použít v praxi.
Na vaší škole se matematika učí podle Hejného metody. Ta má mezi pedagogy a odborníky řadu přívrženců, ale taky odpůrců. Jakou máte s tímto typem výuky zkušenost vy?
U nás ve škole učíme podle Hejného metody až do osmičky, prokládáme to badatelsky orientovanou výukou. Naopak v devátém ročníku se kvůli přijímacím zkouškám na střední školy více věnujeme formální matematice. Myslím si, že lidé obecně toho o Hejného metodě moc nevědí, je pro ně nepřehledná, z čehož možná u některých pramení ten negativní postoj. Podle mě má tato metoda ve škole své místo, protože učí děti přemýšlet a vzájemně spolupracovat. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že děti vzdělávané touto metodou mají poměrně velký přehled a vědí, o co v matematice jde. Na druhou stranu zase nemívají tolik „napočítáno“ jako děti, které se matematiku učí klasickým způsobem. To, co mi v Hejného matematice trochu chybí, je více drilu.
Osobně nejsem zastáncem toho, že učitel by se měl dogmaticky držet pouze jedné metody, myslím si, že přístupy se dají různě kombinovat nebo střídat. Hejného matematika je podle mě dobrý základ, který je posléze, když jsou děti pokročilejší, vhodné doplnit také o tu formálnější matematiku, jako je třeba správný zápis lineárních rovnic. To jsou matematické nástroje, které žákům otevírají dveře zase někam dál.
Vidím, že psaní dopisů má skutečně potenciál pozitivně ovlivnit další život klienta. Ti nám často píšou i 16stránkové dopisy. Psaní je tak jedna z mála smysluplných činností, které ve vězení mohou dělat.
K učitelské profesi jste si před několika lety přibrala ještě dobrovolnickou činnost. Dnes máte kromě svých žáků na starost také koordinování projektu Dopisování s vězni. Co vás k tomu přivedlo?
S dobrovolnictvím jsem začínala ještě předtím, než jsem šla učit. Když syn trochu povyrostl, hledala jsem nějakou seberealizaci a na druhý pokus jsem našla dopisování s vězni. Kromě matematiky jsem vždycky měla ráda taky češtinu a psát dopisy mě bavilo. Jsem poměrně angažovaný člověk, takže v průběhu let jsem jako dobrovolnice měla v rámci programu různé návrhy, a když odcházela předchozí koordinátorka, dostala jsem nabídku, abych se této práce ujala já.
Jak tento program funguje a co je jeho smyslem?
Naší dobrovolníci si dlouhodobě dopisují s klientem, který je ve výkonu trestu odnětí svobody. Kvůli bezpečnosti je písemná komunikace ze strany dobrovolníka anonymní a probíhá na vyhrazeném místě v Praze, kde se píšou dopisy a kam také chodí dopisy od klientů. Každý dobrovolník nejprve projde školením a v průběhu dopisování mu poskytujeme supervize a podporu.
Většina vězňů jednou vyjde na svobodu a bude žít mezi námi. Proto mi dává smysl ukázat jim i pozitivní část fungování ve společnosti, dát jim alespoň slovní podporu k lepší cestě, možnost zažít respekt a důvěru. Lidé, kteří mají za sebou výkon trestu, bývají v těžké situaci, většinou mají dluhy a kvůli zápisu v trestním rejstříku komplikovaně shání práci. Jejich okolí, včetně těch nejbližších, se k nim často obrací zády. V takové situaci je velmi snadné opět sklouznout k trestné činnosti.
Zmínila jste, že v tomto programu jste začínala jako dopisovatelka. Vzpomenete si, jak vypadal váš úplně první dopis a co v něm stálo? Nebylo těžké zahájit komunikaci s neznámým člověkem, který udělal něco špatného?
Osobně mi přijde jednodušší písemná komunikace než ta osobní. Některé myšlenky se podle mě dají daleko lépe formulovat na papíře než ústně. Vzpomínám si, že v prvním dopise jsem psala o svém běžném životě, o tom, co mám ráda, a pod přezdívkami jsem psala i o své rodině. Musím říct, že jsem tenkrát měla velké štěstí na klienta, protože to byl člověk, se kterým jsme si posléze psali také o filozofii a jiných hlubších tématech.
Jací klienti se k vám do programu nejčastěji hlásí? Bývají to lidé, kteří litují toho, co spáchali, a mají zájem o nápravu?
To si myslí většina lidí, ale takových klientů je jen malé procento. Řada vězňů, kteří nám píšou, mají pocit, že jsou obětí situace a že nemohli jednat jinak. Takoví lidé často cítí velkou nespravedlnost, málokdo z nich nahlíží svůj čin ve smyslu viny a lítosti, jak bychom si to představovali. V našem programu máme klienty s nejrůznějšími trestnými činy, a to včetně těch nejtěžších.
Jaký smysl si v tom hledáte sama pro sebe?
Vidím, že psaní dopisů má skutečně potenciál pozitivně ovlivnit další život klienta. Ti nám často píšou i 16stránkové dopisy. Prostřednictvím této služby mohou sdílet své myšlenky v bezpečném prostředí, být v kontaktu se světem venku, zažít korektivní zkušenost, že dodržování pravidel vede k něčemu dobrému, a mít možnost na sobě začít pracovat. Psaní dopisů je tak jedna z mála smysluplných činností, které ve vězení mohou dělat. V tom všem vidím smysl pro sebe, ale také pro naše dobrovolníky, kteří se skrze tento program mohou něco nového dozvědět nejen o vězeňství, ale i sami o sobě, a třeba si také lépe uvědomit, co je v životě důležité a za co můžeme být vděční.
Mgr. Vendula Honzlová
Exnerová
Vystudovala matematickou analýzu na MFF UK. V současnosti působí jako
průvodkyně na druhém stupni ZŠ NIKA, kde je její specializací matematika a finanční gramotnost. Každoročně připravuje deváťáky na Cermat testy a vede projekty o energiích, penězích a matematickém myšlení. Vedle
pedagogické profese se věnuje koordinování Střediska celostátních
programů a služeb v rámci Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Mohlo by vás také zajímat:
Michaela
Weiserová: Ukazuji studentům, že dokážou víc
Vítězslav
Kala: Největší radost je práce ve skupině
Doktorand
Univerzity v Bonnu: Zdejší podmínky jsou pro vědce snové