Je to už víc než jen pár týdnů, co žiju na ostrově, ale pomalu se můj studijní pobyt začíná chýlit ke konci. Mnozí jiní studenti se rozhodli prodloužit si to tady na celý akademický rok, ale já jsem přesvědčen, že jeden semestr stačí.
Už to není jako po příletu, kdy mě každý den ohromovalo tolik věcí kolem. Ty se teď staly běžnou součástí mého života a už se nad nimi ani nepozastavuju.
Chvíli po začátku pobytu, když už jsem se trochu rozkoukal, začal jsem si dělat seznam různých postřehů, rozdílů a zajímavostí, se kterými jsem se tu setkal. O některé z nich bych se teď chtěl podělit.
Na surfařské pláži (foto: archiv
autora)
Začal bych tím, co člověk potřebuje k životu každý den, a to je pitná voda. Voda z kohoutku by měla splňovat všechny požadavky, aby nemusela být označována jako nepitná. Což by mělo znamenat, že by se měla dát pít. Na ostrově však vodu z kohoutku nikdo nepije. Já jsem to zkoušel. Dvakrát. A také dvakrát jsem trávil více času na záchodě, než bych chtěl. Takže tu musím tahat osmilitrové barely z obchodu.
Také jídlo člověk potřebuje, aby přežil. Vařím si tu každý den, ale jednou jsem se rozhodl udělat si od vaření volno a zašel jsem na kebab. Myslel jsem, že se v mém osobním žebříčku kebabů žádný nemůže zařadit pod kebab z Palmovky. Chyba, může! A to nejenom kvůli tomu, že se mě obsluha ani nezeptala, jakou chci omáčku, ale rovnou mi tam dala červenou i bílou – kečup a majonézu.
U jídla bych ještě zůstal. Místní supermarkety nabízejí zhruba to samé co v Česku, ale některé suroviny jsem doteď nenašel. Například sýr mají pouze na plátky nebo strouhaný. Chtějí asi lidem ulehčit práci, ale nikdo nemyslel na Čechy, kteří by si chtěli udělat smažák.
Také ceny jsou tu občas dosti odlišné. Na Vánoce jsem chtěl upéct nějaké cukroví a zjistil jsem, že cukr moučka stojí v přepočtu sto korun za kilo. Jednou, když se mi stýskalo po české kuchyni, jsem se rozhodl, že si uvařím knedlíky. Jenomže v téhle krajině je těžké sehnat hrubou mouku. Cítil jsem se jako detektiv, ale pak jsem vypátral, že hrubou mouku mají jen někde a nazývají ji mouka na smažení.
Shledávám v obchodech i pozitivní věci. Pokladní se usmívají, pozdraví, dokonce se někdy zeptají, jak se daří. A lidi ve frontě vždy pustí někoho, kdo má jen pár položek. Také už jsem si zvykl lidi takhle pouštět. Když jsem na začátku byl ještě neznalý místních zvyků, tak se na mě dívali jako na zločince, že jsem nepustil pána s jednou lahví, když můj nákup obsahoval deset položek.
Bezdomovců ráj
Od jídla bych se přesunul na ulici. Musím uznat, že úklid tu zvládají perfektně. Alespoň tam, kde je to vidět. Každé ráno se všemi ulicemi prožene uklízecí četa, že se pak nebojím jít až na pláž bos. Avšak za některými rohy nebo zídkami, kam vidět není, je to s úklidem zcela opačně.
Skládka v centru města (foto: archiv autora)
Překvapili mě ale pejskaři. Se sbíráním hromádek jejich mazlíčků jsou na tom dobře a navíc, když se někam pejsek vyčůrá, tak vždy to místo pokropí vodou z lahve. Sice jsem nezjistil, v čem to pomůže, ale určitě je za tím dobrý úmysl.
Koho dalšího potkáte na ulici, jsou bezdomovci. Asi jsou všude na světě, ale tady se mi jich zdá být až moc. Ale zase na druhou stranu se tu určitě nemají tak špatně. Počasí jim přeje, v nocích přes léto trpí spíš horkem než nedostatkem oblečení a v zimě teplota prý neklesne pod 14 °C. A navíc tu lidé vyhazují tolik matrací (každý den vídám u kontejnerů novou), že každý bezdomovec snad může mít jednu pro sebe a zároveň každé dva týdny „novou“. Kde jinde by se člověku na ulici žilo lépe?
V ulicích Las Palmas to pořád žije, především v noci. A nevylézají ven pouze lidé užívat si společenského života, ale také švábi. Na zimu se jejich počty zmenšily, ale přes léto jich tu byly desítky v každé ulici. Nejen v ulicích, ale i některé byty jsou jimi zamořené. Místní je samozřejmě v lásce nemají, ale kde jsou švábi schovaní přes den? Zřejmě na palmách, kterých je v Las Palmas požehnaně.
Dlouho jsem přemýšlel, k čemu jsou na každé palmě kovové obruče. Jednou jsem si to však spojil, obruče jsou tam z toho důvodu, aby švábi nešplhali po palmách a nesídlili nahoře, protože přes obruč se nedostanou. Uvědomil jsem si to po tom, když vedle mě spadl velký list z palmy bez obruče a do všech stran se rozutekla stovka švábů.
Z ulice bych se přesunul zase dál. Všichni víme, jaké jsou v Česku ceny mobilních operátorů. Tak jsem se rozhodl pořídit si místní SIM kartu na levná mobilní data. Zní to jednoduše, ale zdání klame. Lze ji objednat přes internet, tak jsem byl nadšený, že se vyhnu osobní komunikaci. Očekával jsem klasický formulář s adresou, kam kartu doručí. První zádrhel přišel však už v prvním řádku adresy. Ze seznamu jsem měl vybrat, kde bydlím, avšak většině slov jsem nerozuměl ani po přeložení. Seznam měl přesně 223 položek a opravdu jsem nevěděl, jestli mám vybrat, že bydlím v aleji, rokli, bahně, košíku, boudě, na pobřeží, pastvině, v klášteře nebo… na hypodromu. Musím říct, že internet zklamal. Karta nepřišla, objednávka byla zrušena. Snad to nebylo kvůli tomu, že nenašli dům, když jsem tam zadal, že bydlím v obyčejné ulici.
Tím to ale nekončí. Byl jsem rozhodnutý získat levná mobilní data, a tak jsem zašel do prodejny. V prodejně nebyl žádný zákazník, a tak se mi mohlo věnovat najednou šest lidí, z nichž však ani jeden neuměl anglicky. Tak přišla na řadu moje španělština. Věřím tomu, že jsem jim rozuměl i oni mně, ale řekli mi, že produkt, který chci, nemají a nakonec mě poslali ke konkurenčnímu operátorovi. Pro jistotu jsem zkusil druhou jejich prodejnu ve městě. Samozřejmě také nikdo ani tam neuměl slovo anglicky, ale po hodině jsem odcházel spokojený i s kartou.
Další negativní zkušenosti jsem získal i v univerzitní knihovně. Každý nový student by měl mít automaticky účet v knihovně, a tak jsem se vydal půjčit si učebnici španělštiny. Bohužel můj účet v knihovně neexistoval. Tak jsem byl poslán do knihovny mojí fakulty (půl hodiny autobusem), aby mi účet založili ručně. Tam založení trvalo více než hodinu a pak jsem zase jel nazpátek do knihovny, kde mají chtěnou učebnici. Bohužel i s účtem půjčení knihy zabralo další hodinu.
Když jsem konečně držel učebnici v ruce, tak mi knihovnice řekla, že každý týden je potřeba učebnici prodloužit a to je možné maximálně sedmkrát, i když semestr má 14 týdnů. Naštěstí to jde i přes internet. Bohužel můj účet přes týden ze systému zmizel, takže jsem zase musel přímo do knihovny, aby mi založili nový a já si mohl knihu prodloužit. Ještě, že jsem se rozhodl jet do knihovny během týdne, kamarádka se tam se stejným problémem dostala až za osm dní, učebnici jí vzali a řekli, že si nemůže celý další měsíc nic půjčit.
Některé věci ve škole bohužel ještě nemají vymakané. Tak je tomu i s židlemi v učebnách. Nemohu říci, že jsou nepohodlné, ale mají houpací opěradlo na záda. Když byly nové, tak to bylo určitě dobré, ale nyní při každém opření židle vydávají velmi hlasité vrzání. Kdyby se přednášelo v češtině, tak bych s tím ani problém neměl, ale španělštině plné vrzání se často rozumět prostě nedá.
Občas nastanou momenty, kdy se všichni studenti udrží, nehýbou se a židle tak nevržou. V takové chvíli ale učitelé začnou používat španělskou výslovnost anglických slovíček a já znovu nemám šanci rozumět, o čem mluví. Jeden učitel mluvil pořád o něčem, co nazýval [chabakrib]. Až druhý týden mi došlo, že mluví o JavaScriptu. Na Kanárských ostrovech ještě k tomu nevyslovují poslední písmenko slova, tudíž občas nejde poznat, jestli mluví v singuláru či plurálu. Největší problém ale mají s mým jménem, pro všechny Španěle jsem [Chindrič].
Ve volném čase využívám toho, že bydlím téměř u pláže, a tak chodím každý den plavat nebo surfovat. Na začátku jsem si pořídil vlastní surf, vyřazený z půjčovny. Byl levnější než půjčovné stejného typu na dva dny. A drží už déle než čtyři měsíce. Takže to byl snad dobrý obchod a ještě se ho pokusím prodat dále.
Léto uprostřed zimy. Na Nový rok hlásily
teploměry na pláži 29 stupňů (foto: archiv autora)
Pro surfování je potřeba stále hlídat předpověď, a hlavně příliv a odliv, a to platí i u plavání. Původně mi nedošlo, co všechno může příliv ovlivnit, ale může to být docela zásadní. Když je příliv, tak se přes útes v oceánu převalí velké vlny a nedá se plavat. Koupání je proto třeba dobře naplánovat.
Na konec bych se znovu vrátil na ulice, k místní dopravě. Na jednu věc jsem si tu velmi rychle zvykl, semafory jsou jen pro okrasu. Chodci je ignorují úplně, a to z dobrého důvodu, protože zelená pro chodce je vzácnost. A občas ignorují červenou i auta. Celkově je doprava tady ve městě dosti bláznivá. Místní si myslí, že i blinkr je na ozdobu, a proto ho používají jen v jediném případě – na kruhovém objezdu - když krouží, tak blikají vlevo.
Na ostrově jsem strávil Vánoce, a tak mám ještě jeden postřeh na konec. O Vánocích měly autobusy místo destinace na sobě napsáno Feliz Navidad. A všem je jedno, že v tu dobu je město plné turistů, kteří nevědí, kam autobusy jezdí. Hlavně, aby všichni měli veselé Vánoce. Stálo za to zažít vánoční atmosféru v jiné zemi. Bohužel jsem tu ale žádnou vánoční náladu nechytil. Štědrý den jsem strávil na pláži s teplotou kolem 25 °C.
Mohlo by vás zajímat:
Zápisky z Erasmu: Universidad de Las Palmas de Gran Canaria I
Zápisky z Erasmu: Universidad de Las Palmas de Gran Canaria II
Zápisky z Erasmu: Universidad de Las Palmas de Gran Canaria III