Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Jiří Dolejší: „Snažili jsme se o změny v rámci možného, abychom se nemuseli stydět“
Jaké pocity ve vás převažovaly na podzim roku 1989? Byl to chaos,
strach, nebo spíš naděje?
Rozhodně ne strach, ani chaos. Řekl bych, že jsem v té době byl do jisté míry smířený s osudem. Snažil jsem se přežít s čistým svědomím. Nejsem nijak zvlášť ambiciózní, takže mi bylo jasné, že za daných okolností člověk žádnou velkou kariéru neudělá, pokud nemá tu správnou knížku a není správně zapsán. Stalo se dokonce, že mě vedoucí naší katedry bez mého vědomí přihlásil do strany, z čehož jsem se potom poměrně komplikovaně, s pomocí dalších kolegů, vyvlíkal. Tím jsem v podstatě potvrdil, že nejsem ten vyvolený.
Člověk už se s tím v tu dobu nějak naučil žít. Na Matfyzu byli i ambicióznější kolegové, existovalo tu jisté rozvrstvení – byli tu straníci, do různé míry aktivní, někteří z nich pro parádu, jiní z přesvědčení, z blbosti… Taková relativně stabilní situace. Proto jsem různé disidentské akce vnímal jako určitou šanci, že třeba někdy k něčemu dojde. Ale nečekal jsem, že to bude v dohledné době.
Vybavíte si moment, kdy vám došlo, že se skutečně něco děje?
To bylo až po 17. listopadu. Na Albertově jsem nebyl a v pondělí ráno jsem šel do práce plný očekávání, co se bude dít. Bylo zřejmé, že takhle už to dál prostě nejde.
Měl jste obavy?
Ne. Obavy rozhodně ne, spíš jsem si uvědomil, že teď je to na nás. Došlo mi, že každý je za to, co dělá a jak se chová, zodpovědný sám, a nemůže se vymlouvat na druhé. Na naší katedře byl tehdy takový nepříjemný, nepříliš kompetentní vedoucí František Štěrba. Vybavuju si, že jsem jednou šel za profesorem Formánkem, u kterého jsem psal diplomovou práci a posléze dělal aspiranturu. Už nevím přesně, jak k tomu došlo, že jsem řekl, jestli by s tím Štěrbou nemohl jako předseda celozávodního výboru strany něco udělat. Na to mi odvětil, že to on nemůže. Tak to tehdy fungovalo, jeden komunista nemohl na druhého.
Tenkrát to byl takový okamžik beznaděje, ale zároveň jsem si řekl, že nekompetence šéfa přeci nemůže být člověku překážkou. Proto jsme například ještě před listopadem s kolegy proti Štěrbovi prosadili, aby se na katedře uskutečnila výběrová přednáška o relativně moderních partiích částicové fyziky. Ony v té době tedy už tak moderní nebyly, ale bylo do nebe volající, že jsme je u nás ještě neměli. Štěrba totiž neměl rád částice, byl to jaderný fyzik a současná fyzika mu nebyla právě blízká. Tak jsme se snažili o změny v rámci možného, abychom se za sebe nemuseli stydět.
Vzpomínáte si, jak probíhala na fakultě stávková činnost?
Ne moc detailně. Vím, že studenti začali ve velkých posluchárnách v Troji pořádat různé besedy. Z toho týdne mám ale jednu velmi příjemnou vzpomínku. Na Karlově mělo proběhnout celofakultní zasedání pro zaměstnance, kterému předcházela schůze celozávodního výboru KSČ. Dva aktivní straníky, Otčenáška a Pešata, jsme po té schůzi viděli utíkat do metra, chtěli z Karlova jet právě do Troje. Došlo mi, že chtějí oblbovat studenty, proto jsme z vrátnice na Karlově zavolali do Troje a varovali jsme je, ať to pro ten den rozpustí a jdou domů. Tím jsme aspoň trošku ovlivnili komunistickou propagaci. Samozřejmě bylo v Troji i několik kritických momentů, například když před budovou zastavily autobusy s milicionáři, ale jinak jsem tu situaci nijak vypjatě nevnímal. Prostě jsme byli v Troji v prostorách fakulty a čekali jsme, jak se to vyvine.
Vadilo vám zastavení výuky?
To mě vůbec netrápilo. Nevzpomínám si, že bych na to jakkoliv myslel. Jsou věci důležitější a méně důležité, a v tu chvíli bylo jasno.
A vnímali to tak i kolegové?
Myslím, že ano. Koneckonců, když se ztratí třeba měsíc výuky, tak se to dá dohnat, to je sekundární. Matfyz byl jiný, tato fakulta je obecně taková jiná. Možná v prvním a druhém ročníku se ještě na přednáškách snažíme poznat, jestli u nás ti dotyční studenti vydrží. Koneckonců, když jsme před časem zrušili přijímací zkoušky, tak slogan zněl: „Na Matfyz je triviální se dostat. Ale není tak triviální se tu udržet.“ Ale studenti, kteří už jsou ve třeťáku nebo čtvrťáku, pomalu si vybírají diplomovou práci – ti se už stávají spíše kolegy, nikoliv studenty. Takže nebylo čeho se bát, studentům jsme důvěřovali.
doc. RNDr. Jiří Dolejší, CSc. (* 1953)
Působí na Ústavu částicové a jaderné fyziky, několik let byl také jeho ředitelem. V minulosti působil v Dubně u Moskvy, na univerzitě v německém Heidelbergu a dlouhodobě také v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě. Zabývá se fenomenologií a produkcí hadronů ve vysokoenergetických srážkách částic a jader. Aktivně se věnuje také vzdělávání učitelů fyziky a popularizaci vědy. Spolupracoval například na vzdělávacích programech Národního technického muzea. Byl také členem vědecké rady Nadačního fondu na podporu vědy Neuron za obor fyzika.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Miloslav Feistauer
Tenkrát v listopadu: Martin Šmíd
Tenkrát v listopadu: Oldřich Semerák
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar