Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Antonín Kučera: „Studenti se chovali skvěle, to byla opravdu nádhera“
Účastnil jste se listopadových událostí?
Jako v podstatě všichni. Přímo 17. listopadu jsem nebyl v průvodu, mám na něj ale jinou vzpomínku – se ženou jsme jeli autem na představení do divadla Na Chmelnici. A z Ohrady jel právě obrovský konvoj policejních transportérů a autobusů, s lidmi v policejních uniformách, černých kombinézách a bílých helmách. To byl děsivý pohled, protože bylo jasné, že míří násilně potlačit studentskou demonstraci. Bylo to hrozné. Ke konci představení na Chmelnici už do divadla přicházeli první zmlácení lidé z té demonstrace. To byl můj první kontakt se 17. listopadem.
Věděl jste, že právě probíhá demonstrace?
Ano, bylo známo, že bude manifestace na Albertově. Jen nebylo zřejmé, jak to dopadne. Potom začaly prosakovat různé informace, do toho přišla zpráva o úmrtí studenta Matfyzu Martina Šmída. Od pondělí jsme s kolegou Michalem Chytilem v budově na Malé Straně zřídili malý provizorní štáb a spolu se studenty jsme organizovali řadu věcí. Měli jsme připravené i rozkládací kanape a pár lidí na něm přespávalo. Od pondělí probíhala stávka, u vchodu byly zátarasy, aby se do budovy nedostal nikdo cizí, a fakulta byla zavřená. A musím říci, že studenti se chovali skvěle, to byla opravdu nádhera!
Pozoruhodné ovšem bylo, jak rychle se projevovaly charaktery lidí. Byli tu někteří straníci, kteří se chovali fantasticky, ale také někteří nestraníci, ze kterých bylo člověku trapně. Ten stávkový týden se člověk jen nestačil divit, čeho všeho jsou lidé schopni. Uvedu příklad – na Malé Straně bylo na tehdejší dobu hodně výpočetní techniky a tiskáren, takže studenti tam tiskli spoustu materiálů v podstatě načerno. Nikdo jim v tom nebránil, přestože samozřejmě volal děkan a vydal absolutní zákaz používání výpočetní techniky.
Jak stávka probíhala? Organizovaly se například nějaké besedy?
Samozřejmě. Ale neformální, lidé prostě diskutovali co dál. Během stávky probíhal střet – na jedné straně určitá část fakulty, včetně děkana, měla opravdu strach, takže se snažila věci blokovat, například právě zakázat používání kopírek. Ale na druhé straně jeden z kolegů, který byl členem KSČ, sice děkanovi neodporoval, ale ve skutečnosti tisk povolil. Tisk materiálů tedy probíhal nepřetržitě. Chování některých lidí prostě překvapí, jak jsou jedni stateční a jiní v jistém smyslu slova zbabělí.
Měl jste někdy během stávky strach?
Strach je asi silné slovo. Ale taková velká nejistota, kdy je člověk sice odhodlaný něco dělat, ale uvědomuje si možná rizika, že se může něco nepříjemného stát, to ano.
Věřil jste, že to dobře dopadne?
Bylo zřejmé, že nás čeká spousta práce, ale také, že jedna éra skončila a můžeme začít dávat věci do pořádku. Že to dopadlo trochu jinak, než jsme si představovali, je jiná věc, ale panovala velká naděje.
Vnímal jste někoho na fakultě během sametové revoluce jako vůdčí osobnost změn?
Ze studentů si vzpomínám na Milana Horáka, kterému se říkalo Šnek. Účastnil se stávky a byl většinu času na Malé Straně. Z pedagogů se na fakultě v té době hodně vyskytoval doc. Chytil a já jsem tam byl taky prakticky denně. Bydlím skoro za rohem, takže jsem to měl blízko.
doc. RNDr. Antonín Kučera, CSc. (*1946)
Narodil se v Praze. V roce 1968 absolvoval MFF UK, obor matematická analýza. V letech 1968 až 1969 absolvoval základní vojenskou službu a poté na fakultě působil jako odborný pracovník, odborný asistent a vědecký pracovník. Habilitoval se v roce 1991. V letech 1993 až 2011 zastával funkci proděkana pro informatiku. Přestože absolvoval obor matematická analýza, již od svého studia se věnoval konstruktivní matematice, matematické logice a později teorii vyčíslitelnosti (recursion theory) a teorii algoritmické náhodnosti. Právě v oblasti algoritmické náhodnosti je autorem nebo spoluautorem několika výsledků, patřících k základům této teorie.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma