Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Oldřich Semerák: „17. listopadu bylo rudé nebe“
Jaká vzpomínka se vám vybaví, když se řekne 17.
listopad?
Ten den jsem šel jako obvykle na oběd do menzy v Troji. S kolegy jsme byli domluvení, že potom společně pojedeme na Albertov. Byl to den studenstva, a v menze proto dávali něco navíc jako večeři. Dostali jsme sklenici s lečem a nějakou sušenku. Když jsme z menzy vycházeli, říkal jsem: „Pánové, podívejte, jak jsou na nás hodní, dali nám lečo, a my chceme jít protestovat…“
To lečo se pak stalo důležitým prvkem dne. Tehdy bylo módou nosit takové jakoby diplomatické kufříky. Měl jsem ho i já, docela veliký černý kufřík, v něm jsem měl to lečo, a absolvoval jsem s ním průvod. V onom známém podloubí na Národní mě ten kufřík zachránil od rány, protože když jsem viděl, jak se jeden z esenbáků rozmachuje obuškem, v poslední chvíli jsem ho proti němu nastavil. Ještě jsem si říkal, no nazdar, mám tam tu sklenici, to nebude dobrý… Kufřík pořád mám, je trochu roztržený, ale lečo vydrželo, to se nerozbilo. Ale to už nemám.
Zato mám na ten večer ještě jednu vzpomínku. Bydleli jsme tehdy ve Střešovicích a ložnici měli obrácenou na sever. Když jsem 17. listopadu večer přijel domů a podíval se z okna, byl sever nezvykle rudý. Pozdě večer pak říkali v rádiu, že byla polární záře, což je v Čechách opravdu vzácné. Koukali jsme na to a říkali si, že je to docela symbolické.
Co se předtím dělo v průvodu?
Myslím, že se to dá rozdělit do několika fází. Začalo to na Albertově velkým shromážděním. Byli jsme překvapení, kolik lidí dorazilo, a pořád jsme se rozhlíželi, kam až zástup sahá. Je pravděpodobné, že tam byli i provokatéři, kteří průvod „usměrňovali”, ale já to vnímal tak, že v davu probíhala diskuse. Občas někdo zakřičel, jestli se má jít dál a kudy, jiní souhlasili nebo ne.
Z Albertova jsme pokračovali na Vyšehrad, tam jsme u rotundy chvíli něco skandovali, ale hlavně se domlouvalo, co se vlastně bude dělat dál. Na Vyšehradě mi dav už nepřipadal tak velký, ale když jsme se pak vraceli do Prahy, lidé se nabalovali a zase to rostlo. Padl i nápad jít přes Nuselský most, což se ale odmítlo s tím, že je tam hustá doprava a malé chodníky. Proto se šlo dolů, pod Vyšehrad, kde došlo k prvnímu střetu s policajty, ve Vyšehradské stál kordon. Nebyl jsem úplně vepředu, ale viděl jsem, že se tam něco mele. Odtud se pak ustoupilo, bokem jsme se dostali na Výtoň na nábřeží, odkud jsme pokračovali dál. Vzpomínám si, jak na nás mávali lidé z Národního divadla. A pak už je to dobře známé, strašně dlouho se stálo na Národní…
Nakonec to bylo dost drsné, lidé byli docela vyděšení, já sám taky, holky kolem křičely. Vzpomínám na velký tlak, člověk „stál“ našikmo, protože ten dav opravdu mačkali. Přijeli s obrněným transportérem, vypadalo to jako scéna z nějakého válečného filmu. Polo-ležel jsem na nějaké dívce a ona na zaparkovaném autě, omlouval jsem se jí, asi nadbytečně, protože říkala něco jako že mi „hrabe“… Měli jsme strach, že se dav provalí výlohami do obchodů. Já sám jsem byl přibližně mezi Café Louvre a tím podloubím, asi na hranici chodníku.
Kdy nastal bod zlomu? Vybavujete si, kdy vás zastavili a kdy vám došlo, že je zle?
To přišlo postupně. Protože byl dav tak velký, člověk měl dlouho pocit, že se nemůže nic moc stát. Tak velkou masu přece není možné brutálně potlačit, vždyť Národní byla úplně plná. Dlouho jsme ale stáli a postupně někteří lidé odešli, policajti to asi nějak rozdělili – někoho nechali odejít, někoho ne, některé zabásli, jiné zbili. A situace houstla. Euforii vystřídal postupně strach. To, co se pak dělo, mě ale utvrdilo v tom, že takhle už to dál opravdu nejde. Zařekl jsem se, že kdykoli se bude dít něco podobného, musím tam být.
Takže když potom přišla ta zpráva o Martinu Šmídovi…
Tak jsem si říkal, jenom jeden?
doc. RNDr. Oldřich Semerák, DSc. (*1962)
Studium fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě UK dokončil v roce 1986. O rok později, po absolvování základní vojenské služby, se na fakultu vrátil jako aspirant a působí zde dodnes, v současné době jako ředitel Ústavu teoretické fyziky. Odborně se zabývá především obecnou relativitou a relativistickou astrofyzikou, poslední dobou ale častěji píše muziku. Je členem Mezinárodní astronomické unie a Mezinárodní společnosti pro obecnou relativitu a gravitaci.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma