Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Eva Hajičová: „Sedmnáct nás bylo určeno k likvidaci“
Kde jste pracovala v roce 1989?
Pracovala jsem na Katedře aplikované matematiky MFF UK. Původně jsem působila v Laboratoři algebraické lingvistiky na Filozofické fakultě, ale počátkem 70. let jsme odtud byli s kolegy přesunuti na Matfyz. Z univerzity nás původně chtěli odstranit úplně, ale přátelé z Matfyzu nám poskytli azyl. Nesměli jsme zůstat pohromadě, abychom nebyli nebezpeční, proto nás roztrousili po různých katedrách. Bylo to trochu legrační. Já jsem nějaký čas byla na Katedře numerické matematiky, ačkoliv jsem vždycky říkala, že umím napočítat tak akorát do deseti. Na té katedře jsme tehdy byli čtyři, vytvořili jsme si tam takovou malou buňku. S ostatními lingvisty jsme se pak sešli někdy v druhé polovině 80. let, když vznikla Katedra aplikované matematiky.
Vzpomínáte si, kolik vás začátkem 70. let z Filozofické fakulty přešlo na Matfyz?
To vím přesně, bylo nás sedmnáct, včetně dvou aspirantů. Tím číslem jsme později často argumentovali, proto si na něj přesně vzpomínám. Koncem 70. let totiž přišel z děkanátu Matfyzu požadavek, že tu smíme zůstat jenom čtyři.
Proč jste museli Filozofickou fakultu opustit? V důsledku prověrek?
Ano, to bylo evidentní. Řekli jsme, že nesouhlasíme se vstupem vojsk. Prověrky byly na Filozofické fakultě vedené stylem ano – ne. Kdo řekl, že nesouhlasí, na fakultě dlouho nezůstal. To na Matfyzu už nás jen upozorňovali, že se máme více angažovat. Někteří z nás pak vstoupili do Svazu československo-sovětského přátelství, jiní se angažovali v ROH. ROH na Matfyzu ale bylo spíše takovou sociální organizací, pečovalo o zaměstnance a jejich kulturní vyžití. Vnímala jsem je proto spíš jako nepolitické funkce. Já jsem například měla na starosti nástěnky v budově na Malé Straně. Každá budova měla vlastního nástěnkáře a ti společně tvořili celofakultní výbor vedený paní proděkankou. Byly to směšné funkce.
Můžete obě fakulty porovnat? V čem se lišily?
Byly nesrovnatelné. Přesunem na Matfyz jsme sice byli potrestáni, a dokonce jsme zřejmě byli určeni k likvidaci, ale když jsem potom viděla, jak žijí kolegové, kteří to turbulentní období přečkali na Filozofické fakultě, uvědomila jsme si, že jsme to vlastně vyhráli a měli se relativně dobře.
Měla jste někdy během roku 1989 strach?
Ano, měla jsem strach o děti. O staršího syna jsem se tolik nebála, už jsem ho brala jako dospělého, ale o mladšího ano. Byl tou dobou ve druhém ročníku na stavárně ČVUT a byl členem stávkového výboru. Byl aktivní od první minuty, jezdil po republice, rozdával letáky, já jsem mu na cesty pekla buchty… O něj jsem strach měla.
Bála jste se o jeho budoucnost nebo o zdraví a život?
To je zajímavá otázka, protože mě ta budoucnost tenkrát nějak nenapadla. Jen v jednu chvíli, a za to se stydím. Syn měl v pondělí 20. listopadu vojenskou katedru a to zrovna začínala stávka. Já si říkala, to teda, vždyť má jít na vojnu! Pro mě to byla povinnost, která stávce nepodléhala nebo nemusela podléhat. Stávkovat a nejít na přednášky, je jedna věc, ale nejít na vojenské cvičení? Opatrně jsem se ho ptala, jestli si myslí, že i ta vojna jde odstávkovat. Řekl mi, že samozřejmě. Za to váhání se dodnes stydím.
O budoucnost synů jsem se tedy tolik nestrachovala. Přestože v té době ještě nebylo nic rozhodnuto, měla jsem pocit, že hnutí už je tak velké, že se sice dá možná potlačit, ale ne potrestat. Vždyť to byly desetitisíce, statisíce lidí, to už nešlo.
prof. PhDr. Eva Hajičová, DrSc. (* 1935)
Vystudovala anglický a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tamtéž také odborně působila jako lingvistka. V důsledku normalizačních prověrek byla na počátku 70. let spolu s dalšími lingvisty z Filozofické fakulty propuštěna. Od té doby působí na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Deset let stála v čele Ústavu formální a aplikované lingvistiky, čtyři roky vedla Centrum komputační lingvistiky. Zabývá se obecnou a komputační lingvistikou, zejména sémantickou strukturou věty a studiem diskurzu. Je členkou edičních rad několika mezinárodních periodik a členkou několika lingvistických společností, v letech 1997 – 2006 například předsedala Pražskému lingvistickému kroužku. Je držitelkou mnoha ocenění, mj. vědecké ceny Alexandra von Humboldta (1995), medaile ministra školství České republiky (2003), medaile Josefa Hlávky za zásluhy o rozvoj vědy (2017) nebo Ceny Antonia Zampolliho (2018) za významný přínos v oblasti vytváření a vyhodnocování jazykových dat.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma