V předchozích článcích jsem se věnoval hlavně výletům do okolí Stuttgartu, tentokrát se pro změnu trochu rozepíšu o specifikách německého (vysoko)školského systému.
Ztracen v sylabech
První zvláštností, na kterou jsem na stuttgartské univerzitě narazil, byla neexistence podrobnějšího studijního plánu a sylabů. Už když jsem si vybíral předměty do přihlášky na Erasmus, zjistil jsem, že je téměř nemožné vypátrat, které předměty se budou v nadcházejícím semestru vyučovat. To se netýkalo jen stuttgartské univerzity, nýbrž také většiny ostatních německých vysokých škol, o nichž jsem uvažoval.
Postupně jsem zjistil, že jedinými povinnými a každý rok vyučovanými matematickými předměty jsou ty základní bakalářské, jako je analýza, lineární algebra, algebra apod. Ve vyšších ročnících existují pouze zaměření (např. algebra, geometrie a topologie atp.), z nichž je vždy potřeba absolvovat jistý počet předmětů. Ty ale nejsou dopředu pevně dány. V praxi to potom vypadá tak, že každý vyučující v daném semestru učí prostě to, co ho zrovna zajímá.
Takový přístup má své výhody, ale samozřejmě také řadu nevýhod. V mém případě se jako největší problém ukázala absence sylabů k předmětům. Nejenže jsem musel zjišťovat, jaké předměty vlastně budou v dalším semestru vypsány, současně bylo třeba žádat jednotlivé vyučující o (alespoň přibližné) sylaby, abych si tyto předměty případně mohl v Praze nechat uznat jako povinné či povinně volitelné. Často přitom ani sami vyučující dopředu nevěděli, co přesně budou učit a co se stihne probrat. Později jsem se navíc dozvěděl, že ani povinné předměty nemají pevný sylabus a studenti se tedy u každého vyučujícího učí např. v algebře či v analýze něco jiného.
Jak jsem málem cvičil německou informatiku
Zcela odlišný průběh mají na německých univerzitách cvičení. Na Matfyzu jsem zažil jen skutečně výjimečně cvičení, kde bychom museli sami něco počítat. Na univerzitě ve Stuttgartu studenti dostávají dopředu seznam úloh, které musejí vyřešit doma, a na cvičení se pak pouze diskutují jejich řešení. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem si na tento přístup zvykl, na druhou stranu mě to donutilo se i v průběhu semestru více orientovat v probíraném učivu, což mi samozřejmě pomohlo při přípravě na zkoušky.
Většinu cvičení k povinným předmětům vedou posluchači vyšších ročníků. V Německu je celkem běžné, že si studenti s lepšími výsledky už na bakalářském studiu tímto způsobem přivydělávají. Samotného mě však dost překvapilo, když jsem nabídku vést jedno cvičení dostal i já. Stalo se tak poté, co jsem úspěšně složil zkoušku ze Složitelnosti a vyčíslitelnosti, u které jsem si mimochodem dopředu vůbec nevěřil.
Škola mi nabídla místo cvičícího pro podobný předmět v dalším semestru. Poté, co jsem se ujistil, že nejde o omyl a že škola má skutečně zájem, abych jako zahraniční student matematiky cvičil německy předmět z teoretické informatiky, začal jsem přemýšlet, jestli si na to vůbec troufnu. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. V následujících dnech se však situace značně zamotala. Nejprve jsem podepsal smlouvu (a zjistil, že mi za jedno cvičení za dva týdny nabízejí asi 100 euro měsíčně), ale potom se ukázalo, že jsem zřejmě první cizinec, s nímž něco takového škola řeší, a že mi nikdo neumí poradit, jaké doklady ode mě vlastně potřebují.
Pak přišla informace, že jako cvičící erasmák musím vlastnit vysokoškolský titul. Ten jsem sice získal v minulém roce, ale vzhledem k pobytu v zahraničí jsem nebyl na promoci, a tedy diplom samotný nemám. Podařilo se mi získat náhradní dokument, ale to už jsem se dozvěděl, že moje cvičení nebylo vypsané. Škola se domnívala, že se mnou smlouvu nebude možné uzavřít. Cvičení by prý šlo vypsat dodatečně, ovšem s rizikem, že už se na něj žádný student nepřihlásí. Se smíšenými pocity úlevy i zklamání jsem se tedy rozhodl, že to celé už zřejmě nemá smysl, a cvičení jsem nakonec žádné nevedl.
Podstatný rozdíl oproti předmětům v Praze je také v tom, že ve Stuttgartu prakticky všechny pokročilé matematické předměty mají dvě přednášky a jedno cvičení týdně, a jsou tak ohodnoceny devíti kredity. Na rozdíl od Prahy je zde tedy obvyklé, že studenti absolvují za semestr pouze tři takovéto předměty, ty však mohou samozřejmě jít více do hloubky. Pro mě na tom bylo nepříjemné zejména to, že při uznání takového předmětu v Praze za něj místo devíti kreditů dostanu pět či šest, což komplikuje dosažení minimálního počtu kreditů (ať už v rámci pobytu v zahraničí či v rámci prvního ročníku studia).
Na pohovor s vysvědčením
Zcela jinou váhu než my přikládají Němci známkování. Zatímco v Čechách jsou známky většinou důležité maximálně pro získání stipendia (či červeného diplomu), v Německu je na nich založen celý školský systém. Bez dobrého průměru se nedostanete na střední školu s maturitou či později na vysokou (to se týká hlavně prestižnějších oborů). O průměr známek ze studia na univerzitě se pak zajímají zaměstnavatelé a je také důležitý pro přijetí na případné doktorské studium. Podle důležitosti, která je zde známkám přikládána, je samozřejmě upraven také systém známkování – známky jsou udělovány mezi 1,0 a 5,0 s rozlišením jednoho desetinného místa.
Jak se mi povedlo zažít na vlastní kůži, je zde také mnohem větším problémem, když se při zapisování známek do systému vyučující splete. Z jednoho jazykového kurzu jsem zcela nečekaně dostal čtyřku. Poté, co jsem se vyučujícího dotázal na důvody, zjistili jsme, že mi špatnou známku přidělil nedopatřením. Asi po dvou měsících marné snahy o vyřešení problému mi nakonec vyučující musel vyrobit dopis potvrzující, že je známka uvedená v systému chybná – opravit ji však bylo zřejmě nemožné.
„Schnelle Antworten“ jako základ úspěchu
Liší se také průběh zkoušek. Například u každého předmětu je vypsán pouze jeden termín zkoušky. Často se pak stává třeba to, že studenty čekají dva dny po sobě dvě nejtěžší zkoušky nebo že jsou zkoušky přes léto vypsány v takových termínech, které studentům seberou prakticky všechno volno.
Místním studentům jsou tyto nevýhody kompenzovány tím, že zkoušku z daného předmětu mohou skládat v libovolném semestru. Navíc na německých univerzitách údajně neexistují ani minimální počty kreditů za semestr, je tedy například teoreticky možné udělat téměř všechny zkoušky až na konci studia. Pro mě to samozřejmě znamená, že zkoušku jednak musím napoprvé zvládnout a jednak se musím přizpůsobit jejímu jedinému termínu.
Drobné rozdíly lze nalézt také v samotném průběhu zkoušek – při ústní zkoušce je nutno na otázky odpovídat okamžitě a zkoušející jsou alespoň dva, přičemž jeden z nich vypisuje o celém průběhu zkoušky protokol. Naopak oprava písemné zkoušky zpravidla trvá i déle než měsíc.
Co se stylu a kvality týče, systém výuky se od matfyzáckého nijak zásadně neodlišuje. Podobně jako u nás, najdou se zde vyučující, jejichž přednášky jsou vedeny systematicky a přehledně, stejně jako takoví, jejichž styl výuky je spíše chaotický a místy i přehnaně rychlý. Kvalita výuky byla pro mě zároveň zřejmě největším pozitivním překvapením. Ačkoliv univerzita ve Stuttgartu nepatří v souvislosti s matematikou mezi nejznámější vysoké školy, kvalitou výuky i vyučujících se s Matfyzem může bez problémů porovnávat (ačkoliv výběr předmětů v jednotlivých oblastech je zde samozřejmě omezenější).
I přes všechny odlišnosti německého vysokoškolského systému mohu tedy studijní pobyt ve Stuttgartu vřele doporučit i ze studijního hlediska (o množství zajímavostí v okolí jsem se zmiňoval již v minulých dílech).
Předchozí díly:
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart I
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart II
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart III