První týden v zimním semestru, kdy se ještě na univerzitě nekonaly všechny vypsané kurzy, jsem se rozhodl využít stabilního podzimního počasí a vyrazit na dvoudenní výlet k druhému nejvyššímu vrcholu celého Allgäu.
Plán vystoupit na Hohes Licht (2 651 m n. m.) měl však jeden háček – mohl jsem vyrazit nejdříve ve čtvrtek, a v pátek v poledne jsem už potřeboval být zpátky v civilizaci, abych se v informačním systému stuttgartské univerzity mohl přihlásit na cvičení ze složitosti a vyčíslitelnosti.
Na Hohes Licht za kamzíky a kozorohy
Ve čtvrtek brzy ráno vyrážím s těžkým batohem na vlak. Při příjezdu do Allgäu s obavami pozoruji množství sněhu na nejvyšších vrcholcích. Rozespalý vystupuji v Trettachtalu z autobusu a vyrážím osamělým údolím směrem na Rappenseehütte. Vysokohorské chaty jsou už zavřené, většina turistů zůstává v údolí a prochází se po salaších. Při strmém výstupu tak přemýšlím, zda budu mít chatu, ve které chci přespat, sám pro sebe.
Postupně se přede mnou otevírají výhledy na nádhernou krajinu kolem jezera Rappensee. Ne nadarmo patří tato místa v létě k nejnavštěvovanějším v Allgäuských Alpách, teď jsem tu však takřka úplně sám. U chaty potkávám skupinku kochající se okolním výhledem a sušící spacáky před chatou. Odložím si přebytečně vybavení a říkám si, že večer budu mít asi společnost. Za chvíli však pokračuji dál směrem na vrchol, který je mým dnešním cílem. Jestli si chci užít výhled z vrcholu a vrátit se do chaty za světla, musím si pospíšit, dny se teď na podzim rychle krátí.
Kousek nad chatou překračuji bavorsko-tyrolskou hranici a vstupuji na rakouskou půdu. Uvědomuji si tak jednu z místních zvláštností – většina Allgäuských Alp leží v nejjižnějším cípu Německa, který je vklíněn mezi rakouské spolkové země Tyrolsko a Vorarlbersko. Není zde proto žádnou výjimkou celou dobu šlapat z Bavorska a kousek před vrcholem přejít hranice s Tyrolskem či naopak z Vorarlberska dojít na bavorský vrchol. Právě na takových místech si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu žít v době, kdy hranice tvoří pouze čáru na mapě, a ne zeď mezi národy.
Ve stínu pod vrcholem potkávám zmrzlé zbytky sněhu, zkouším nejprve projít bez maček, pak se je však přece jen rozhodnu použít. V daných podmínkách se s nimi jde možná lépe než v létě bez sněhu. Zmrzlý sníh krásně drží a za chvíli tak vycházím na vrcholový hřeben. Nechávám zde mačky a užívám si krátký závěrečný výstup na vrchol. Z něj se mi o pár chvil později nabídne nádherný pohled na vrcholky zalité sluncem, které se pomalu chýlí k obzoru. Těším se z výhledu na části Alp, které důvěrně znám z předchozích let - vidět jsou jak Ötztalské a Stubaiské Alpy, tak Verwall či masiv Ortleru.
Pozoruji, jak se prodlužuje můj vlastní stín i stín vrcholového kříže, a říkám si, že je čas vyrazit dolů. Téměř celou cestu Tyrolskem zpátky do Bavorska jdu stínem, kousek za hranicí však nad sebou vidím travnatý svah osvětlený posledními paprsky zapadajícího slunce. Když se na něj zadívám pozorněji, nechci věřit svým očím – nedaleko ode mě se pase stádo kozorohů! Za mnoho let, co vyrážím do Alp, je to teprve potřetí, kdy tohle zvíře potkávám ve volné přírodě. Blíže k chatě, při západu slunce, si všimnu také kamzíků pasoucích se kousek nade mnou.
Matfyzák rozdělává oheň
Dole zjišťuji, že chata je úplně prázdná. Inu, nevadí, alespoň budu mít klid a dostatek místa. Dojdu ještě k nedaleké vyhlídce chytit mobilní signál a poslat zprávu domů, že jsem v pořádku. Poté se vrátím a těším se, že si po celém dni odpočinu, rozdělám v krbu oheň a uvařím si teplou večeři.
Jenomže ono se řekne, rozdělat oheň! V chatě je dostatek sirek, papíru na podpal, dříví, a dokonce i celkem ostrá sekera – kde je tedy problém? Vložím do krbu několik „třísek“, přidám několik listů papíru a zapálím. Papír hezky chytne, přivřu tedy dvířka a čekám, až začnou hořet i třísky, abych mohl přidat větší polena. Po chvíli dvířka krbu otevřu, jenže po ohni ani památka, pouze doutnající papír a třísky ohněm takřka netknuté.
Nu, dobrá, zkusím to ještě jednou a dvířka nechám raději otevřená. Papír však po chvíli tak jako tak pouze doutná. Po mnoha dalších pokusech zjistím, že nejlépe hoří „natržené“ okraje, snažím se tedy papír před zapálením natrhat. Všechno marné. Krb se mi pomalu plní ohořelými zbytky papíru a já se začínám smiřovat s tím, že budu bez večeře a bez tepla.
Kozorozi nad chatou Rappenseehütte (foto: P. Nagy)
To by nebyl takový problém, studeného jídla mám dost a teplý spacák také, nechci však svým nástupcům zanechat krb zaneřáděný papírem a několika ohořelými pahýly dřeva. Na druhou stranu, spálit na začátku zimy všechny zásoby papíru, které by měly vydržet až do jara, také není dobré řešení.
Vymýšlím tedy další inovaci – třísku zabalím do papíru. Vždyť když bude papír hořet kolem třísky ze všech stran, ta musí konečně chytit, ne? Chyba lávky! Začínám být zoufalý, snažím se pohrabáčem rozdrtit ohořelý papír tak, aby jeho zbytky popadaly dolů, a já jsem mohl krb alespoň vyčistit. Můj úspěch je však pouze částečný, nespáleného papíru je příliš mnoho. Pomalu začínám rezignovat, říkám si, že zkusím poslední pokus a pokud to nevyjde, krb nechám krbem a půjdu si raději dát studenou večeři.
Doteď nevím, jak se mi to povedlo, ale po více než hodině zápolení jsem tímto posledním pokusem oheň skutečně rozdělal. Mimochodem, později jsem zjistil, že moje „třísky" na podpal byly mnohonásobně větší, než by měly být, a že pálení poskládaného papíru taky není nejefektivnější.
Jal jsem se tedy vařit čaj a večeři. Sice to trvalo celou věčnost, nakonec jsem si ale připravil hrnec místního černého čaje s příchutí kdoví čeho a rizotovou polévku (ehm, ono to mělo být rizoto, ale nějak se mi nepovedlo odhadnout množství vody). Normálně bych to asi do úst nevzal, ale v danou chvíli jsem měl pocit, že jím nejlepší jídlo na světě. Když jsem se ukládal ke spánku, v chatce bylo nesnesitelně teplo a já litoval, že jsem si vzal svůj teplý péřový spacák.
Zpět do civilizace aneb Když se „daří“, tak se daří
Ráno jsem musel sbalit věci a s těžkým batohem seběhnout více než deset kilometrů do údolí, abych se mohl připojit na internet. Jako na potvoru jsem dole zjistil, že přihlašování do univerzitního systému nefunguje, a po pár minutách - když se systém opět spustil - navíc že cvičení, o které jsem měl zájem, je už plně obsazené. Chvíli jsem čekal, zda se pro mě nějaké místo přece jen neuvolní, ale všechny naděje byly marné. Začal jsem tedy celý naštvaný přemýšlet, co si se zbývající polovinou dne počít – kdybych se na přihlašování vykašlal, mohl jsem si vybírat z několika nádherných túr kolem chaty, takhle jsem však seděl v údolí u stanice lanovky a do západu slunce mi zbývalo asi šest hodin. Příliš brzo na odjezd do Stuttgartu, příliš pozdě na nějakou smysluplnější túru – nebo že by přece?
Vydal jsem se se svým batohem plným zimní výbavy prosluněným lesem směrem k vrcholu Söllereck, který měl ležet necelých 800 výškových metrů nade mnou. Brzo jsem začal mít všeho dost – ranní spěch, únava, naštvání a těžký batoh si začaly vybírat svou daň. Poslední, k čemu jsem měl ale chuť, bylo se otočit. Pokračoval jsem tedy dál a snažil se nevšímat zvědavých pohledů, kterými rodinky a senioři procházející se po salaších kolem lanovky častovali blázna s velkým batohem s cepínem.
Když jsem konečně došel do sedla, které podle mapy mělo být pod Söllereckem, zjistil jsem, že tento „vrchol“ je spíše sníženinou nežli vyvýšeninou. Ačkoliv jsem toho měl opravdu dost, rozhodl jsem se vyšlapat na Schlappolteck ležící o 200 výškových metrů výše a poskytující hezčí výhled než stromy a keři zarostlý Söllereck. Mimochodem, od tyrolsko-bavorské hranice jsem dorazil na hranici bavorsko-vorarlberskou.
Výhled z Hohes Lichtu směrem na Lechtalské Alpy s horou Holzgauer
Wetterspitze (2 895 m n. m.). Za nimi vystupuji Ötztalské Alpy se svým
nejvyšším vrcholem Wildspitze (3 772 m n. m., vlevo od středu obrázku;
foto: T. Nagy)
Desetikilometrový sestup do Oberstdorfu raději nebudu blíže rozebírat. Nejzajímavějších bylo posledních pár set metrů po rovném asfaltovém chodníku v Oberstdorfu – sledoval-li někdo delší dobu můj pohyb, musel se jistě dobře bavit. Každou chvíli jsem se zastavil, opřel o hůlky a sbíral sílu k několika dalším metrům. Po třiceti kilometrech a více jak 2 000 výškových metrech sestupu jsem byl vyčerpán natolik, že jsem si nechal před nosem ujet vlak a pak hodinu v Oberstdorfu netečně čekal na další. Ani únava mi však nezkalila radost z dvou nádherných dní strávených v Alpách. Musím říct, že tímto výletem mi Allgäu definitivně přirostlo k srdci.
Na závěr připojuji upozornění, že popisované výlety vyžadují zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu a také adekvátní výstroj. Pokud by se někdo chtěl mým článkem nechat inspirovat, doporučuji, aby se před každým výstupem detailněji informoval o obtížnosti jednotlivých horských túr a také o aktuálních podmínkách.
Předchozí díly:
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart I
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart II