„Bonnská matematika je celosvětově známá. Jde o jednu z nejlepších možností, co Evropa v oblasti matematiky poskytuje,“ říká Filip Filipi. Letos v červnu obhájil diplomovou práci na Matfyzu a od září působí jako doktorand na Universität Bonn, kde se zabývá výzkumem v oblasti kombinatoriky.
Proč jste si jako místo pro další studium vybral právě Univerzitu v Bonnu?
Bonnská matematika je celosvětově známá. Jde o jednu z nejlepších možností, co Evropa v oblasti matematiky poskytuje. Ačkoli nových doktorandů tady příliš není, magisterských studentů je tu spousta a z velké většiny jde právě o cizince, včetně těch z mimoevropských zemí.
Abych nebyl nadšený málo, mou vedoucí je Lisa Sauermann. Přestože své vlastní doktorské studium zakončila teprve v roce 2019, už si stihla vysloužit dostatečný věhlas na to, aby ji znala většina kombinatoriků, se kterými jsem měl možnost mluvit na konferencích. Je mi velkou ctí, že mohu být členem její nové skupiny.
V Bonnu jste od konce září. Jak si studium a život v německé metropoli zatím užíváte?
Zdejší podmínky jsou naprosto snové! Mám skvělou kancelář v majestátní budově, flexibilní pracovní dobu, volnost ve vlastním výzkumu a také mám možnost užívat si ekonomické síly Německa. Bonn je velmi zelení prorostlé město s mnoha cyklostezkami, a tak se nemohu dočkat, až si pořídím kolo a celé si ho na něm projedu.
I přesto jsou ale moje první týdny v Německu z mnoha ohledů náročné. Ještě půl roku zpátky by mě nenapadlo, že by se mi někdy mohlo tak stýskat po Praze. Na univerzitě jsem zatím jediným Čechem, pokud vím, a vzhledem k tomu, že žádný z mých známých není blíže než stovky kilometrů, tak tu současně prožívám i ty nejosamělejší momenty svého života.
Jak náročné bylo získat doktorskou pozici v zahraničí?
Již dlouhé roky jsem tomu šel naproti všemi způsoby, které mi byly k dispozici. Nutno ale podotknout, že se mi tímto směrem dostalo i neočekávaně silné podpory ze strany mých učitelů. I když jsem do toho šel připravený, byl to stres a hodně nejistoty. Každý pohovor měl jiný formát a na každém byl důraz kladen na něco jiného. A když už jsem měl první pozici jistou, tak stále nebylo rozhodnuto. Dostal jsem totiž slušnou nabídku ve Švédsku, ale býval bych ji musel závazně přijmout dříve, než jsem obdržel výsledek přihlášky do Bonnu. I když to byl risk, odmítl jsem. A vyšlo mi to.
Takže získat zahraniční pozice určitě možné je a je to samozřejmě tím lehčí, čím menší nároky student má. Bez určité dávky odhodlání a nějakých obětí se to ale nejspíš neobejde.
Jak vypadaly vaše přípravy?
Byl to dlouhodobý proces. Už během střední školy jsem měl různé aktivity nad rámec běžného studia. Účastnil jsem se oborových soutěží a závodil jsem v karate. Na vysoké škole jsem se pak naplno opřel do studia matematiky. I když to nebylo nutné, ve svých závěrečných pracích jsem zkoumal doposud nezodpovězené problémy a učitelé mě v tom skvěle podporovali. Své práce jsem prezentoval na SVOČ (Studentská vědecká odborná činnost; pozn. red.) a později na konferencích. A jakmile to bylo možné, zapojil jsem se na Matfyzu do výuky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že kvalita naší fakulty sahá daleko za hranice vyučovacích hodin. Profesoři, které jsem tu potkal, jsou studentům skutečně oddaní a je to pro ně srdcová záležitost.
Mám houževnatou povahu a myslím si, že i to může být důvod, proč jsem dostal zdejší pozici v Bonnu navzdory tomu, že jsem byl dost možná ten nejméně kvalifikovaný kandidát – kombinatorika totiž doposud nebyla můj hlavní obor. Jestli mě něco překvapilo, pak je to množství lidí, kteří jsou ochotni vás ve vašich zájmech podpořit, akorát je stačí potkat.
Zabýváte se algebrou. Čím konkrétně?
Ve své bakalářské práci jsem zkoumal jednu ze zatím neporozuměných vlastností určitého matematického objektu spjatého s tím, jak se uvazují uzly. Tyto objekty v podstatě poskytují algebraický přístup k problémům z oblasti geometrie. Porozumění uzlům pak může napomoci například při studiu rekombinací molekul DNA a také při analýze různých proteinů, protože ty se jako zamotané provázky můžou chovat. Od těchto aplikací ale měla má bakalářka daleko. V diplomové práci jsem se pak zabýval strukturálními podmínkami grafů danými vztahem s geometrickou interpretací. Výzkum této práce je motivován jedním z vypozorovaných fenoménů v oblasti analýzy náročnosti algoritmů.
V Bonnu bych měl následující tři roky studovat možnosti aplikací algebraických metod na problémy v tzv. extremální kombinatorice. Mezi takové otázky se řadí například: „Kolik nejméně různých podání rukou na večírku s 10 lidmi je nutné, abychom nehledě na to, kdo s kým si ruku podal, zaručeně svedli najít trojici účastníků, kteří si ruku podali všichni navzájem?”. Tyto problémy už se považují za matematiku aplikovanou, protože zpravidla umožňují vývoj efektivnějších algoritmů pro výpočetně náročné úlohy v různých nematematických oblastech.
Fascinuje mě, když se matematické disciplíny navzájem doplňují, a tak mě těší, že tento projekt bude vyžadovat práci s algebrou, kombinatorikou, pravděpodobností i analýzou reálných funkcí.
Čím déle se pohybuji v okruhu výjimečných osobností, tím častěji si všímám, že to nejsou lidé, co by přemýšleli v rovinách nepochopitelných pro ostatní, ale naopak ti, co zvládnou těžko pochopitelné věci popsat těmi nejjednoduššími slovy.
Těsně před příjezdem do Bonnu jste si stihl odskočit do německého Heidelbergu na 12. ročník Heidelbergského fóra laureátů, kde se potkávají nositelé nejprestižnějších ocenění v matematice a informatice společně s vybranými dvěma stovkami mladých studentů z celého světa. Jaký nejsilnější zážitek jste si odtamtud přivezl?
Byl jsem naprosto unešený z uvítací večeře v Schwetzingenském paláci. Poslouchat živou hudbu při západu slunce s výhledem na tamější zahrady vyplňující horizont… Bylo to jak z historického romantického filmu. Podobným způsobem nás rozmazlovali v podstatě celý týden. Závěrečná večeře proběhla přímo na hradě Heidelberg. Mimochodem, byl to sám Whitfield Diffie (americký matematik a informatik, známý především objevem tzv. asymetrického šifrování; pozn. red.), jedna z vědeckých celebrit, kdo při uvítacím ceremoniálu řekl: „Jezdím sem, protože se tu o mě dobře starají.“
Co je náplní a účelem Heidelbergského fóra?
Součástí programu jsou přednášky, workshopy, ale i kulturní a networkingové akce. Laureáti mají prostor velmi stručně představit zajímavé problémy dnešní doby, a tak motivovat mladé studenty k výzkumu. Pro studenty je to zase skvělá příležitost potkat nejen ikonické osoby z učebnic, ale i svoje vrstevníky studující v zaoceánských zemích. Já osobně považuji za nejcennější právě nové kontakty, které jsem tu získal. V Heidelbergu jsem potkal studenty z Princetonu, Harvardu, MIT, Oxfordu, Melbourne a mnoha dalších prestižních univerzit.
Která vědecká celebrita na vás udělala největší dojem?
Bylo jich hodně, ale speciálně budu vzpomínat na Dennise Parnella Sullivana (americký matematik a expert na topologii; pozn. red.). Společně s námi studenty navštěvoval workshopy, jako kdyby úplně zapomněl na to, že on je jednou z hlavních hvězd. Je to velmi skromný člověk s mladickou jiskrou v oku a zároveň nesmírně moudrým filozofickým nadhledem. Čím déle se pohybuji v okruhu takto výjimečných osobností, tím častěji si všímám, že to nejsou lidé, co by přemýšleli v rovinách nepochopitelných pro ostatní, ale naopak ti, co zvládnou těžko pochopitelné věci popsat těmi nejjednoduššími slovy.
Co vás nejvíc přitahuje na vědě?
Jako malý jsem chtěl být vynálezcem a tento sen se mi splnil v podobě matematiky. Ta není materiálně vázaná jako třeba fyzika, která je omezena vývojem technologií potřebných k provádění experimentů. V matematice existuje mnoho jevů, co svedou být již malým řádem (zákonitostmi) předurčeny, ale našim očím mohou zůstat skryty po celá staletí. A přitom stačí objevit způsob, jak se podívat správně. Chci být ten člověk, co bude zjišťovat, jak se dívat správně.
Jste držitelem černého pásku v karate, který – jak jsem se dočetla – symbolizuje mistrovský stupeň a dosažení vysoké úrovně nejen znalostí a technických dovedností, ale i charakterových vlastností. Vnímáte nějakou spojitost mezi karate a matematikou, potažmo vědou?
Mojí silnou stránkou v karate bylo, že se většina mých tréninků odehrávala v hlavě. V karate je mnoho biomechanických principů k objevování a toto objevování je to, co mě baví i ve vědě. Myslím si, že mi k tomu pomáhal i můj zájem o fyziku, ale hlavně šlo o touhu zdokonalovat se. A zrovna zdokonalování lze v karate velmi dobře kvantifikovat. Nemyslím si, že bych úderem do tabule někdy svedl najít řešení matematické rovnice, ale určitě mi karate dalo mnoho, z čeho můžu těžit jak ve vědě, tak v životě.
Měl jsem to štěstí vyrůst v klubu, kde se cvičilo karate dle starých principů s důrazem na filozofii a sílu ducha. Šlo o tréninky, které člověka naučily porozumět bolesti a její roli, naučily ho zodpovědnosti, respektu i vytrvalosti a posunuly veškeré jeho hranice. Svým tehdejším trenérům vděčím za mnohé. Vzhledem k tomu, že se takto naučená odolnost promítá i do přístupu k práci, tak mě mrzí, že takové tréninky už jsou v dnešní době v podstatě nerealizovatelné a další generace už tuto výchovu nebudou mít možnost zažít.
Najdete si na karate čas i během doktorského studia?
O návratu k rekreačnímu cvičení karate už delší dobu přemýšlím. V Bonnu klub je, ale i když se většina tréninků sestává z japonských pokynů, tak bych se v sebemenší německy mluvené části pravděpodobně ztrácel. Sportovat však určitě budu. Je to jedna z mých největších životních potřeb. Poslední roky říkám, že dělám všechno, ale nic pořádně. V tomto duchu mám už zařízené členství ve zdejším fitness centru, kde mají k dispozici nejen posilovnu, ale také sál – třeba bych si z něj jednou za čas mohl udělat své dódžó...
Filip Filipi
Na Matfyzu vystudoval obor Matematické struktury. V současnosti je doktorandem
na Universität Bonn, kde se věnuje aplikaci algebraických metod na problémy v tzv. extremální kombinatorice. V roce 2020, během studia na SPŠE a VOŠ v Pardubicích, byl členem jednoho z deseti vítězných týmů v soutěži
Evropské kosmické agentury Astro Pi Challenge. Během studia na MFF UK byl dvakrát oceněn v soutěži SVOČ. V letošním roce získal cenu
děkana MFF UK pro nejlépe hodnocené pedagogy ve studentské anketě. Jako
jeden z vybraných dvou stovek studentů z celého světa se letos zúčastnil
prestižního Heidelbergského fóra laureátů (12th Heidelberg Laureate
Forum). Je držitelem medailí z mistrovství Evropy (2019) a světa (2019,
2021) v šótókan karate.
Mohlo by vás také zajímat:
Vítězslav
Kala: Největší radost je práce ve skupině
Matematik
Dalimil Peša: Vždycky mě bavilo přicházet věcem na kloub
Sebastian
Opper: Cením si podpory kolegů