České školství trápí mnoho šlendriánů, mezi ty nejhorší patří výuka matematiky. Z průzkumů prováděných mezi školáky a studenty vyplývá, že zájem o matematiku s věkem výrazně klesá. Vůbec nejhorší možná hodnocení sbírá tento předmět pravidelně od středoškoláků. Ale co s tím?
Matematika i další vědy, které matematický aparát používají, bývají často považovány za něco těžkého, neužitečného a nudného. Mediální obraz matematiky je děsivý. Však si vzpomeňme, jaká je vždycky legrace, když host nějaké talk show zmíní, že mu matematika nešla. Kdyby totéž řekl o češtině, bude diváctvu za hlupáka. Mnozí se také ptají, k čemu je společnosti dobré potvrzení Riemmanovy hypotézy nebo vědět, že je nějaký Higgsův boson? Z toho se raduje možná tak pan Higgs, kterému se dostalo Nobelovy ceny, řekl by cynik. Nedávno mi jeden známý z humanitních věd řekl, že hledat částice standardního modelu je soutěž o to, kdo najde vzácnější špendlík. Nastíněné problémy mají podle mě jednoho společného jmenovatele, a tím je příliš abstraktní výklad matematiky a příbuzných oborů.
Ale jednomu předmětu se v posledních letech daří tato celospolečenská paradigmata bořit, jde o programování, o kterém posledně psala moje kolegyně Iveta Zatočilová. Nedělejme si iluze, že se na střední škole někdo naučí programovat, ani náhodou, v nejlepším případě získá povědomí. A otázkou je, jestli je to špatně a zda by naopak podobný systém neměl být zaveden také u matematiky, fyziky nebo chemie. Nemám na mysli nekodifikovanou výuku. Je ale potřeba hledat příklady z reálného světa, tak aby žáci získali povědomí o reálných aplikacích. Vždyť matematika a fyzika jsou všude kolem nás, jen se na to dostatečně nepoukazuje!
K tomuto přesvědčení mě přivádí má zkušenost s popularizačními přednáškami a experimenty, ať už v roli diváka či přednášejícího. Je-li přednášející skutečně dobrý, pak dokud mluví, máte pocit, že rozumíte každičké části výkladu. Ani v ideálním případě si z takovéto přednášky neodnesete mnoho faktických vědomostí, ale můžete si odnést informace o souvislostech, principech a třeba i motivaci o dané problematice přemýšlet. Zavedení takového systému výuky by jistě vedlo k poklesu výsledků ve studijních srovnáních, fakta se člověk pro plné pochopení problematiky naučit musí a osvědčenou metodou, jak probudit studijní motivace, je zkouška. Umět přemýšlet nad danou problematikou je také výtečná věc, avšak jeden člověk sám všechno nevymyslí. Hlavním problémem je tedy nalezení rovnováhy mezi anarchistickou schopností přemýšlet a konzervativní uniformní znalostí.
Zde si však musíme položit jednoduchou otázku. Proč chodí studenti do školy? Ti mladší, protože musí. Škola je tedy snaha státu připravit zatím neplnoprávné jedince na život. My vysokoškoláci svoje ústavy navštěvujeme z touhy po poznání, možná po lepším životě. Ač tak či onak je to již naše volba. Proč by se však měl někdo na střední škole učit matematiku či z ní skládat maturitní zkoušku, když bude třeba výborný budoucí právník? Protože si stát myslí, že každý občan by měl mít jistý okruh minimálních znalostí. A má pravdu. Stát má vždycky pravdu, protože to my jsme stát. Jenže tento argument nahrává spíše onomu praktickému způsobu výuku. Upřímně, k čemu je člověku dále nestudujícímu znalost funkce logaritmus? Nenapadlo mě ani jedno praktické využití bez dalšího studia matematiky. Naopak hlubší znalost pravděpodobnosti (pro pochopení hazardních her i vyvarování se řady kognitivních klamů), statistiky (pro správné analytické uvažování) nebo diferenčního počtu (pro pochopení změn ve světě kolem nás) by byla mnohem praktičtější.
Možná si teď říkáte, že by tento systém vedl k naprosté nepřipravenosti studentů na VŠ a máte pravdu. Vedl. Jenže studium na dobré vysoké škole již není pro každého, vyžaduje píli a zájem, stejně jako samotná příprava na něj. Tak by zanikla nesmyslná dvojjedinost maturity a přijímacích zkoušek na VŠ, které pro přijetí na řadu škol nejsou potřebné. Vznikla by mezera mezi tím, co má znát člověk obecně a co má znát zájemce o daný obor. Obecný uvolněný systém na ZŠ a SŠ by umožnil vstup individuality vyučujících do výuky, což je v posledních letech propagovaný přístup. Zakončení ZŠ i SŠ by měla dosvědčit jakási srovnávací zkouška, která by ale měla mít charakter minima, klidně ze všech vyučovaných předmětů, avšak měla by být ponechána v rukou dané školy. Studuje-li někdo na mechanika a má jiný počet vyučovacích hodin češtiny než gymnazista, jak je možné, že má skládat stejnou zkoušku? Maturita ale především nemá být zkouškou, jejíž složení stačí k přijetí na VŠ.
Náš svět se rozvíjí s větší a větší dynamikou, množství informací narůstá dle Moorova zákona exponenciálně a na to je nutno reagovat. V podstatě každá informace je dnes dohledatelná na internetu, princip se ale hledá těžko, když neznáte klíčová slova a fundamentální mechanismy dané problematiky. Je třeba se dohodnout na onom nutném minimu a umožnit specializaci studentům již v nižším věku, jako se tomu děje například ve Spojeném království.
Podobným způsobem lze uvažovat o výuce netechnických oborů. Znáte počet obyvatel Thajska? Jaká je morfologie květu? V jakém roce se narodil Václav IV.? Přiznám se, že přesné odpovědi neznám, nejde však o oslavu vlastní neznalosti nebo pohrdání danými obory. Jako laikovi mi však stačí vědět, že Václav IV. vládl na přelomu 14. a 15. století. Co je podle mě důležitější, je pochopení příčin a důsledků činů v období jeho vlády. Stejné je to s Thajskem. Rámcový odhad stačí, pokud současně dokážu odhadnout plochu, HDP na hlavu, vím, kde země leží, znám její státní zřízení nebo poznám vlajku. A podobných příkladů je mnoho. S pomocí rámcových údajů a znalostí vztahů sice nejsem schopný aktivně přispívat do daných oborů, ale získávám schopnost pasivního příjmu informací a jejich filtrace, zkrátka kritické myšlení. Neměl by však student získat povinně ze střední či základní školy i základ právního a ekonomického minima? Opět jen pojmy a vztahy, které by mnoho našich spoluobčanů a třeba i nás samých uchránily od mnohých nepříjemností. Odbornost nechme samostudiu při přípravě na přijímačky, volitelným předmětům na SŠ a hlavně vysokým školám.
Mohlo by vás zajímat:
Komentář:
Věříme vědě?
Komentář:
Gender (e)quality
Komentář: Učit vědu
je věda!
Komentář:
Konspirace a věda
Komentář:
Jaké je studium na Matfyzu?
Komentář:
Výchova informatiků v Čechách