Naváži dnes na kolegyni Ivetu Zatočilovou a její článek o konspiračních teoriích. Myslím si totiž, že chyba není v samotných konspirátorech, ale obecně v celé společnosti a v jejích vůdcích.
Koho by před lety zajímali blázni, jejichž tvrzení odporují nejen rozumu, ale i našim každodenním zkušenostem? Možná tak pracovníky psychiatrických zařízení. Dnes se jim však dostává prostoru dokonce i v médiích. Inu, média nabízejí pouze to, co si společnost žádá. Stejně tak někteří politici dělají z vědců elitáře, kteří škodí běžným lidem. Nejde o jev, který by byl nový, už dějiny 20. století nám ukázaly, že autoritativnějším režimům nejsou kriticky myslící občané po libosti. Šokující je však rozmach konspiračních teorií a jejich prorůstání až do nejvyšších pater státu.
Věda samozřejmě kritiku a skepsi potřebuje. Vědecké poznání stojí na neustálém ověřování. Říká se, že věda nedokazuje nové poznatky, ale vyvrací staré. Snaží se skrze Occamovu břitvu hledat nejjednodušší a zároveň platná řešení. Problémem konspirátorů je, že jejich kritika není věcná a zároveň nerespektuje autoritu vědců, nikoliv jednotlivců, ale vědce jakožto obecniny. Autoritou vědce míním, že je znalý základních axiomů a tvrzení, která se z nich dají dokázat a zároveň byla experimentálně prokázána. Neznamená to nutně, že jde o pravdivá tvrzení, ale pravdivá podle našich současných poznatků.
Takovýto poznatek lze samozřejmě vyvrátit protidůkazem. Ty však konspirátoři nepřináší. Hovoří o víře a nevíře v dané věci, přičemž víra a fyzika jsou vzájemně disjunktní oblasti lidského zájmu. Je validní napadnout provedení experimentu, ještě lepší je navrhnout vlastní protiexperiment. Ale zavrhnout výsledky experimentu s odůvodněním, že mu nevěřím, to je snaha tvořit vědu mimo její vlastní pravidla, mimo pravidla logiky a indukce. Právě proto nemá cenu brát takovéto lidi na zřetel. Nesmíme však opomíjet jejich existenci. Často nás zaráží to, co tvrdí, více než to, jak k tomu došli, což je často ještě děsivější.
Proč tito konspirátoři nevysvětlí například policistovi při silniční kontrole, jaký je jejich názor na maximální povolenou rychlost? Opět je to otázka autority a postihů. Trestat za popírání vědy nelze, samozřejmě, šlo by o nebezpečný precedens v omezování svobody slova i akademických svobod. Necítí-li někteří autoritu, pak zaměňují obecnou pravdu, ať už vědecký poznatek důsledně ověřený či právní vyhlášku, za svůj názor. Kde ale vzít tuto autoritu pro vědecké bádání?
Zde si dovolím malou odbočku – proč je fundamentální výzkum financován z veřejných peněz? Důvodů je víc, ale tím hlavním nejspíš bude, že výzkum skrze (nejen) technický rozvoj umožňuje efektivnější využívání zdrojů, což následně vede k vyšší životní úrovni členů celé společnosti. Z hlediska státu jde o dlouhodobou investici. Cesta k aplikaci daného poznatku nemusí být vždycky přímočará. Stačí si třeba uvědomit, že zařízení, na němž čtete tento článek, má svůj prvopočátek v Galvaniho zájmu, proč se mrtvé žábě cukají stehýnka, je-li položena vedle elektrického zdroje. A tím se dostáváme k odpovědi na otázku, kdo by měl být autoritou chránící vědce a vědecké instituce před neoprávněnými útoky: společnost si vědecký výzkum platí, a tak by ho měla chránit sama. Chytrý investor chrání svou investici.
Závěrem jeden tvrdý myšlenkový experiment. Kdyby přišel neznámý muž na operační sál a oznámil vám, že na Youtube zhlédl video, ve kterém se říká, že lepší než transfúze je pustit vám žilou, nechali byste se od něho operovat místo doktora? V čem je to jiné, než když pan Bača cituje při rozhovoru s doktorem Grygarem videa z Youtube jakožto zdroje?
Rozdíl spočívá v tom, že jako pacienta se vás to v danou chvíli bytostně dotýká, kdežto přesah tvrzení o placatosti Země vás nejspíš dalšího dne nezasáhne. Život v moderní společnosti, která chrání své členy, umožnil některým jedincům vzdát se kritického myšlení, které bylo v dřívějších dobách linkou mezi přežitím a smrtí. Kritické myšlení neslouží však jen k přežití jednotlivce, ale i celé společnosti na dlouhém časovém intervalu. Proto je nutno v tomto nekonečném boji znovu a znovu čelit nepravdám a snahám o manipulaci dat a zároveň je potřeba činit tak věcně, podle pravidel vědeckého bádání, stejně jako tak učinil doktor Grygar.
Mohlo by vás zajímat:
Komentář:
Věříme vědě?
Komentář:
Gender (e)quality
Komentář: Učit vědu
je věda!