Pokud jste ve zdraví přežili první měsíc Erasmu, přestali se ztrácet v centru města, koupili jste si kolo a podobně, mohli byste snadno získat dojem, že tu vlastně bydlíte po celou dobu.
Samozřejmě jste sem ale nepřijeli jenom kvůli výletování a párty, takže pokud zrovna netrávíte čas lezením na kopce v blízkosti Lublaně nebo vyspáváním kocoviny, mohli byste se taky třeba ukázat ve škole. Pokud jste si ovšem dokázali vůbec sestavit rozvrh… A tím se dostávám ke svým neslavným začátkům na místní informatické fakultě.
Začneme od Adama. Poprvé jsem zavítal do školy ještě před začátkem semestru na Erasmus Welcome Day, kde jsem se potkal s dalšími výměnnými studenty. Není nás tady moc, dohromady kolem šestnácti, protože místní fakulta informatiky je relativně malá. Ze stejného důvodu jsme nemuseli ztrácet moc času prohlídkou budovy – všech dvacet místností, sloužících buď jako posluchárny, nebo učebny pro cvičení, se nachází v jediném patře. Uprostřed patra je „garáž“, větší prostor pro odpočinek nebo diskusi, a taky kancelář studijního oddělení. Výborně, nemusím nikam jezdit kvůli papírování.
Odpoledne jsme společně strávili v kavárně v Nebotičniku neboli mrakodrapu, ze kterého je krásný výhled na Lublaň a okolí. No, mrakodrap, s výškou cca 70 metrů… kdysi to ale byla nejvyšší budova v Jugoslávii.
A teď, jak si zapsat předměty. Nějak jsem podvědomě čekal, že Slovinci budou, pokud jde o organizaci práce, zručně kombinovat serióznost svých rakouských sousedů a zároveň uvolněnost vzhledem ke svému jugoslávskému původu. A vlastně jsem se toho dočkal – akorát to bylo namíchané trochu jinak, než jsem čekal. Jediný zdroj informací o časech přednášek je urnik, webová stránka s rozvrhem hodin. Tady si ale můžete zobrazit vždy jen informace o jediném předmětu, což komplikuje plánování časů přednášek.
První dva týdny se navíc stávalo, že odpadla přednáška nebo cvičení. Jenže v urniku o tom nebylo ani slovo a ani slovinští spolužáci nic netušili. Ukázalo se, že jeden předmět v mé Learning Agreement se neučí vůbec – až na studijním mi řekli, že vyučující je dlouhodobě v zahraničí. Tehdy jsem si nadával, na jakém Balkáně jsem se to ocitl. Pozor! Tohle neříkejte nahlas, Slovinci prý často berou jako urážku, když je označíte za Balkánce.
Na to, že ve škole mluví anglicky úplně všichni, je tu bohužel docela malý výběr anglických přednášek. Slovinské předměty si můžete zapsat taky, ale v angličtině máte jenom konzultace a zbytek si musíte nastudovat. Jeden sympatický profesor mi vysvětlil, že vedení fakulty má sice zájem o erasmáky, ale nechce na další přednášky vynakládat peníze.
I tak se mi ale podařilo zapsat si docela zajímavé předměty. Digitální forenzika se zabývá vyšetřováním kyberzločinů a tvořením důkazů pro soudní proces (jako podezřelí prý nikdy nemáme vypovídat). V Úvodu do analýzy sítí zkoumáme vlastnosti rozsáhlých a nezobrazitelných grafů. Pokročilé metody vývoje programů nás mají naučit metodám Scrum a Kanban, Umělá inteligence víceméně kopíruje stejný předmět na Matfyzu. Organizace a management je právě tím předmětem, který si budu muset nastudovat z knížek.
Zatím všechno zvládám dobře, bojím se jen toho, že téměř s každým předmětem je spojený projekt velikosti většího zápočťáku. Naštěstí každý dělám ve skupině, navíc všechny mají stanovenou deadline do června, takže nehrozí nějaké přelévání do prázdnin, jak je zvykem na Matfyzu. Dalším rozdílem je to, že na každou přednášku jsou vyhrazené tři hodiny. To vypadá dost zabijácky (Pavlu Ježkovi jistě začaly nadšeně zářit oči). Ve skutečnosti se však začíná až po „akademické čtvrthodince“ a během výuky jsou obvykle dvě pauzy, takže se přednáší jen o něco více než dvě hodiny.
A proč se vlastně nenaučit slovinsky? Před začátkem semestru běžel v Lublani třítýdenní intenzivní kurz, který jsem ovšem nestihl kvůli zkouškovému. První lekcí slovinštiny tak pro mě byla až mše v kostele na Prešernově náměstí, kde texty písní promítali na plátno.
Přiznám se ale, že se mi studiu jazyka nechce dávat moc času. Přece jen v téhle zemi bydlí ani ne tři miliony lidí… sice se slovinština dost podobá chorvatštině, ale úplně stejné taky nejsou (určitě se sobě podobají méně než čeština a slovenština). K tomu všemu má slovinština ještě 40 různých dialektů a vrcholem je nářečí jménem zámuřština, které se vyskytuje u maďarských hranic a kterému často nerozumí ani Slovinci z Lublaně.
Pokud se ale trochu snažíte, dá se slovinsky domluvit i bez velkého učení. Musíte si jen dát pozor na některé „false friends“, slova, která zní stejně jako v češtině, ale znamenají něco úplně jiného. Jen si zkuste do češtiny přeložit, co to je zahod (čtěte zachod), hitrost (čtěte chytrost), otrok, prt nebo jed.
Pochopitelně že průměrný erasmák není zdaleka živ jen školou. Jeden z víkendů jsme strávili v Nové Gorici, městu na italských hranicích, blízko zářivě modré řeky Soči. Slovinská část města nebyla moc zajímavá, ale po přechodu hranic jste rázem získali dojem, že jste přijeli na letní dovolenou. Jen kdyby slunce svítilo o trochu víc.
Zkraje semestru se také v Lublani konala Erasmus International Dinner. Studenti každé z přihlášených zemí měli za úkol navařit nějaké typické pokrmy. Zvlášť Češi a Slováci se toho pořádně chytli, takže na našem stole se objevily bramboráky (od dvou různých skupin!), buchty, halušky, tatranský čaj a určitě jsem na něco zapomněl. Vzhledem ke konkurenci z celé Evropy měly naše stánky dost velký úspěch. Opačnou cenu si vykoledovali překvapivě Francouzi. Přinesli mimo jiné francouzské víno, jenže je nenapadlo vzít s sebou otvírák. Jejda…
V malé skupince šesti lidí jsme se také vydali do Škofja Loky, městečka asi 40 km od Lublaně, a vyšli na místní kopec Lubnik. Šplhat nahoru nebyla úplně sranda vzhledem k chybějícímu turistickému značení a zapadaným cestám, ale povedlo se.
Rozhodně jsme dopadli lépe než úplně jiná skupina, která se nadšeně vydala směrem do Kamnických Alp. Ale nějak podcenili přípravu a až po cestě do kopce nahoru zjistili, že vlastně vůbec nevědí, kde jsou. O kus dál se potkali s místním členem horské služby, který jim poradil, ale nejdřív se udiveně ptal, jestli jim je jasné, že jsou v lavinové oblasti… Než jim pomohl, tak si celou skupinu vyfotil, protože říkal, že by mu to nikdo nevěřil.
Slovinský smysl pro humor? Spíš my Češi jsme tu až moc známí svou nepřipraveností. V Tatrách se o nás povídá to samé…
Takže, všichni, kdo jste dočetli až sem: až příště půjdete do přírody, nastudujte si cestu, dobře se oblečte, neplašte laviny a jiná zlá zvířata a vůbec, mějte se hezky!
Předchozí díl: