„Preco prave Lublana, ked je na vyber cela Europa?“ píše mi kamarád, když se na Facebooku pochlubím, že jsem zvládl všechno papírování a v půlce února odjíždím na Erasmus do Slovinska.
Tak tedy pěkně od začátku. Nepochybuji o tom, že všichni víte, že něco jako Slovinsko existuje. Jako jedna ze zemí bývalé Jugoslávie se nachází mezi Rakouskem, Maďarskem, Itálií a Chorvatskem. Pokud máte rádi hory, tušíte, že do této země zasahuje část Alp. Pokud jezdíte do Chorvatska, nadáváte na to, že Slovinci pořád nedostavili dálniční úsek směrem k chorvatským hranicím. No, a pokud nejste zrovna zběhlí v zeměpise, tak byste si Slovinsko taky mohli splést se Slovenskem. Takže co si představit, když se řekne Slovinsko?
Slovinsko nemá univerzální turistické lákadlo, jednu hlavní oblast, do které by všichni turisté mířili, zatímco ostatní kouty země by zůstávaly zapomenuté. Nachází se tu totiž úplně všechno. Dobře. Skoro všechno.
Dnes jsem se s ostatními erasmáky vrátil od jezer Bled a Bohinj. Ty se nacházejí 60 km severozápadně od Lublaně a jsou součástí Triglavského národního parku. Nedaleko se majestátně tyčí hora Triglav, která je pro Slovince asi tím, čím je pro nás Říp (Slovinci mají Triglav dokonce na státní vlajce), a coby kamenem dohodil jsou rakouské hranice. K moři to je z Lublaně něco přes 100 km. O malý kousek dál leží Itálie. Pro změnu od Lublaně na východ, směrem k Mariboru, druhému největšímu slovinskému městu, se nacházejí vinařské oblasti. Jinde naleznete třeba krasové oblasti. K tomu všemu je Slovinsko relativně cenově příjemné a prakticky každý Slovinec mluví anglicky. Takže – Erasmus v téhle zemi není vůbec marný nápad, ne?
Společně s dalšími erasmáky na prohlídce Lublaně (foto: ESN Ljubljana)
Základní technické informace
V dubnu 2017 jsem podal přihlášku, ve které už musel být návrh studijního plánu na vybrané škole. Protože jsem ale jel na letní semestr, další formality se začaly řešit až na začátku října. V podstatě jde o sepsání tzv. Learning Agreement, smlouvy o studiu, kterou podepisujete vy a obě zainteresované univerzity, a která specifikuje, jaké jsou podmínky výjezdu.
O erasmáckém papírování občas zaslechnu, že je hrozně složité. Ve skutečnosti však musíte vyplnit jenom několik málo formulářů (obvykle osobní údaje), správně je poslat (občas není jasné komu, ale jeden dotaz na koordinátora vše vyřeší) a během celého procesu jednou zajít na studijní a jednou do kanceláře na Ovocném trhu. Tohle všechno zvládnou i největší informatičtí lenoši z Malé Strany. Psychicky nejtěžší bylo psaní motivačního dopisu, popravdě by mě zajímalo, jestli ho někdo četl.
Pokud jde o zařizování dalších věcí, nejkomplikovanější tradičně bývá hledání ubytování. Protože se mi nepodařilo získat místo na Rožné dolině, hlavní lublaňské koleji, asi měsíc a půl před odjezdem jsem rozeslal maily na všechny možné nájemce privátních bytů. Ze čtyřiceti mailů jsem dostal jenom dvě pozitivní odpovědi a z nich si vybral celkem prostorný pokojík, který sdílím se sympatickou Češkou a který se nachází v docházkové vzdálenosti od mé fakulty. Velkou výhodou tohoto místa je bezkonkurenční cena, která je dokonce nižší než na kolejích!
Musím však upozornit, že jsem měl velké štěstí, a všem budoucím erasmákům doporučuji, aby si ubytování hledali daleko víc dopředu, klidně už v momentě, kdy zjistí, že na Erasmus pojedou. Potkal jsem taky pár hazardérů (myslím, že šlo o nějaké Turky), kteří neměli dopředu domluvený žádný byt a zatím přebývali v hostelech. Odhaduji, že se jejich měsíční nájem mohl klidně vyšvihnout na dvojnásobek toho mého.
S dopravou z Prahy do Lublaně to je trochu problém. Ještě před krátkým časem mezi městy jezdil noční vlak, teď se však musíte spokojit s přestupováním a čekáním, buď ve Vídni, nebo v Mnichově.
Jak se žije v Lublani?
Když jsem ráno na nádraží v Lublani vystoupil z autobusu, trochu jsem se zarazil při pohledu na množství sněhu. Totiž, sněhu bylo víc než v Praze za tři zimní sezóny dohromady. Když jedu na jih, tak tam bude přece tepleji? Lublaň má prý atmosféru poklidného středomořského městečka. Ne však teď v zimě, kdy meteorologové na některé dny předpovídají i deset stupňů pod nulou.
Dobře, s tím sněhem to možná byl spíš optický klam. Slovinci mají ve zvyku odhrnovat sníh ze silnic na chodníky, kde se potom tvoří velké závěje, a chudáci chodci musejí kráčet po silnici vedle jedoucích aut (foto: J. Maroušek)
Slovinsko je malá země a malé je i její hlavní město. Lublaň má méně než 300 tisíc obyvatel, z nichž asi pětinu tvoří studenti. Celé historické centrum se rozkládá podél řeky Lublanice. Přirozeným středobodem je kruhové náměstí se sochou France Prešerna, slovinského básníka z období romantismu.
Na Prešernovo jméno ve Slovinsku narazíte doslova všude. Má tu totiž podobné postavení jako v anglosaských zemích Shakespeare. To, že se na hlavním náměstí nachází právě socha básníka, a ne socha vojáka nebo vojevůdce, vyjadřuje mnohé o slovinské nátuře, ovlivněné dlouhými období okupace ze všech možných stran. Ale nenechte se mýlit, Prešeren byl romantik se vším všudy. Jeho socha sleduje reliéf na druhé straně náměstí, na němž je zobrazena dívka Julie, jeho nešťastná láska.
Na Lublani je velmi pozitivní to, že není zavalená turisty. Centrum města díky tomu není rájem předražených obchodů se suvenýry ani podvodníků. Místní se tu běžně scházejí, nejčastěji v některé z mnoha lublaňských kaváren. Vzhledem k tomu, že jsem v Praze pil kávu dost výjimečně, tady jsem se musel rychle přeorientovat.
Po většinu dní je zatím v Lublani zamračeno. Ale pokud se na chvíli počasí zlepší, odkryje se před vámi panorama Julských Alp a najednou máte dojem, že Lublaň je nějaké přerostlé horské středisko.
A není to tak? Vždyť Alpy jsou odsud jen kousek… už se těším, až do hor vyrazím.
Příště: Jak se neztratit ve fakultních rozvrzích. Jak jsme dělali bramboráky. Jak vypadá crash course do slovinštiny. A ještě mnohem víc.