Ne všechna prvenství bývají důvodem k oslavám. Jeden z takových primátů si před 60 lety připsali konstruktéři Sovětského svazu pracující na kosmickém programu Mars-Venuše. Prvního března 1966 utrpěla jejich sonda Veněra 3 zničující náraz do povrchu Venuše. Přestože mise skončila neúspěchem, do historie se Veněra 3 zapsala jako první pozemský objekt, který se dotkl cizí planety.
Venuše je v pořadí druhou planetou nejblíže Slunci. Ačkoli nese jméno po římské bohyni krásy a lásky, z hlediska podmínek pro život není ani trochu přívětivá. Povrch Venuše zůstává po většinu času skrytý pod hustými oblaky kyseliny sírové. Astronomové se kvůli tomu až do 20. století přeli o to, jestli je terestrickou planetou. Atmosféra Venuše, ve které se oblaka kyseliny sírové vznášejí, je z velké části tvořena pro člověka jedovatým oxidem uhličitým. Atmosférický tlak je přibližně 92krát vyšší než na povrchu Země a teplota zde může dosahovat až 500 °C.
Až do 20. století byla Venuše v představách veřejnosti bažinatá a teplá planeta tvořená převážně uhlíkem. Někteří vědci se dokonce domnívali, že by na povrchu nebo ve svých oblacích mohla hostit jednu z forem života. Právě proto se o Venuši zajímali jak Spojené státy, tak Sovětský svaz.
Vesmírné závody na Mars a Venuši
V roce 1957, po úspěšném vypuštění Sputniku, první umělé družice Země, začal Sovětský svaz s plány na další vesmírné mise. Hlavním konstruktérem kosmického programu byl Sergej Koroljov, který měl na starost řadu misí směřujících k Měsíci, Venuši a Marsu.
Koroljovův tým si kladl za cíl vyslat během každého startovního okna, tedy každých 19 měsíců, alespoň jednu sondu k Venuši, a každých 24 měsíců jednu družici k Marsu. Pro potřeby těchto misí byl navržen nový typ kosmické lodi označený iniciály cílových planet – MV. Kosmické lodě MV byly standardizované, což umožňovalo jejich rychlou výrobu, ale zároveň byly také lehce modifikovatelné pro potřeby jednotlivých misí. Jako nosné rakety sloužily mezikontinentální balistické rakety, které Sovětský svaz vyvinul jako první na světě.
Program zkoumání Marsu a Venuše však nebyl zpočátku úspěšný. První sonda, která k Venuši odstartovala v únoru roku 1961, se po 22 dnech letu zřítila zpět na povrch Země. Druhá sonda, která odstartovala ve stejném okně, ztratila po deseti dnech letu rádiové spojení s řídicím centrem. I další tři následující sovětské mise plánované na rok 1962 ztroskotaly, stejně tak jako jedna americká. Američané však zároveň 14. prosince 1962 slavili úspěch. Sonda Mariner II proletěla kolem Venuše a nashromáždila údaje o teplotách, které na planetě panují. Výsledky měření pak odeslala na Zem, a stala se tak první úspěšnou meziplanetární misí v historii lidstva.
Sovětští inženýři, zahanbeni svými nezdary a americkým úspěchem, pracovali na vylepšeních pro svou sondu MV. Se znalostmi o teplotách na Venuši z americké mise upravili systém tepelné regulace sondy a přistávací modul tak, aby odolal namáhání při sestupu do atmosféry. Nová sonda byla válcovitá se zúženou horní částí, která byla spojena s kulovou přistávací kapslí. Celková hmotnost lodi byla přibližně 960 kg.
…a zase ta Veněra
Start sond MV Veněra 2 a 3 (rusky Venuše) byl naplánován na podzim roku 1965. Zatímco Veněra 2 měla kolem Venuše jen proletět, Veněra 3 byla určená k přistání na jejím povrchu. Tomu odpovídalo i vybavení sondy. Část Veněry 3, která měla sestoupit do atmosféry Venuše, nesla iontové pasti, spektrometry, detektor kosmického záření a magnetometr. K jejímu boku pak byla připevněna kulová přistávací sonda s padákem pro sestup k povrchu Venuše. Sonda určená k průzkumu povrchu Venuše nesla přístroje pro měření teploty, tlaku, hustoty a chemického složení atmosféry.
Veněra 2 úspěšně odstartovala 12. listopadu 1965 a 27. února 1966 proletěla okolo Venuše ve vzdálenosti 24 000 km. Záhy poté však s řídicím střediskem ztratila spojení, takže na Zem neodeslala žádná data. O čtyři dny později, 16. listopadu 1966, byla vypuštěna Veněra 3. Po cestě, která trvala 105 dní, se jí 1. března 1966 podařilo vstoupit do Venušiny atmosféry. Tou dobou už však ani ona neměla kontakt se Zemí. Řídicí středisko ztratilo s Veněrou 3 spojení již v únoru, kdy se jí pravděpodobně přehřály solární panely. Přistávací kapsle Veněry 3 i přesto 1. března 1966 dopadla na povrch Venuše, a stala se tak prvním člověkem vytvořeným objektem, který se dotkl jiné planety.
Sovětské i americké mise k Venuši pokračovaly i v následujících letech. V roce 1975 přinesly sondy Veněra 9 a 10 vůbec první snímky povrchu planety. Venuše však i dodnes zůstává opředena řadou otázek. Na ně by mohly přinést odpovědi některé z příštích misí. Například mise NASA DAVINCI, která má startovat na počátku 30. let tohoto století a bude zkoumat, jestli atmosféra Venuše neobsahuje složky vody. Sonda DAVINCI bude sbírat data jak při průletu atmosférou, tak i na povrchu planety. Tam ovšem, dle předpokladů, po 18 minutách podlehne vysokým teplotám a tlaku. Nezbývá než doufat, že bude úspěšnější než Veněra 3, která nezvládla splnit své cíle, ale zůstane navždy připomínkou našeho prvního kontaktu s jinou planetou.
Mohlo by vás také zajímat:
Oops,
někde se stala chyba aneb Lov mezonu Ypsilon
Fyzikální
Top 10 za rok 2025
Co svítí pod
Špilberkem