Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Jiří Podolský: „Myslel jsem na to, že na Národní zahynu, a přitom si mám pozítří v porodnici vyzvedávat dceru“
Jak jste prožil 17. listopad?
Musím předeslat, že mám celé to období silně spjaté s osobním životem, 11. listopadu 1989 se mi totiž narodila první dcera Markéta. Moje žena předtím strávila kvůli rizikovému těhotenství měsíc a půl ve Vinohradské nemocnici. Nebylo lehké se za ní dostat, nemocniční režim připomínal spíš věznici. Já jsem byl tou dobou čerstvě vedoucím skupiny studentů fyziky mezních oborů, poprvé jsem cvičil teoretickou mechaniku a na každou hodinu jsem se musel pečlivě připravovat. Nebylo to pro mě vůbec snadné období.
V pátek 17. listopadu dopoledne jsem odučil cvičení z relativity ve čtvrtém ročníku matematické fyziky. Hned po výuce jsem sebral černý kufřík s přípravami na hodinu a se spolužákem a blízkým přítelem Karlem Vackem jsme vyrazili na Albertov. První, co nás tam okamžitě překvapilo, byly protirežimní transparenty, které lidé donesli. Bylo zřejmé, že něco je najednou jinak. Ve vzduchu byla jiná nálada než na dřívějších demonstracích, celá atmosféra byla hodně svobodomyslná.
Důležitou roli sehrálo i to, že vlastě šlo o oficiálně povolenou demonstraci, formálně zaštítěnou Socialistickým svazem mládeže. Lidé se proto nebáli na Albertov přijít, za účast jim nehrozil vyhazov z fakulty, v okolí nebyla vodní děla ani policisté. Přesto však bylo zjevné, že jde o akci, která je protirežimní, a tudíž nepovolená. Člověk cítil opravdovou euforii, když najednou mohl nahlas zakřičet to, co si celé roky jenom myslel.
Jak probíhal program přímo na Albertově?
Vystoupili různí řečníci, jak svazáci, tak lidé mimo strukturu SSM. Na svazáky se pískalo, těm, kdo byli mimo establishment, například Klímovi a částečně Katětovovi, se dostalo spontánních ovací. Dav dal jasně najevo, kdo má jeho sympatie. Myslím, že ta oficiální část trvala asi tři čtvrtě hodiny. Pak nastal zvláštní okamžik, protože ty tisíce lidí se nechtěly jen tak rozejít. Měl jsem tehdy pocit, že pokud chceme dát režimu něco jasně najevo, musíme dojít na Václavák. Jestli to ale bylo v něčím plánu, to nevím. Dávalo to však smysl – uctít památku Opletala, tedy zamířit směrem k Opletalově ulici, což bylo i původně napsané na letáku, který na demonstraci zval. Teprve potom to bylo kýmsi škrtnuté a ručně přepsané na Vyšehrad.
Nakonec jsme se v dlouhém průvodu vydali na Vyšehrad, abychom tam položili svíčky a květiny na Máchův hrob. Vzpomínám si, jak se nás z třímetrové zdi, která je na Albertově dole u nemocnice, snažil řídit takový statný muž. Nevím, kdo to byl, ale určitě zasáhl do rozhodování davu – doprava znamenalo jít přes Karlák na Václavák, doleva na Vyšehrad, kam se nakonec skutečně šlo. Cestou rostla euforie, had lidí skandoval různá hesla, atmosféra byla dost emotivní. Někteří postávali, cesta se ucpávala, nahoře se pak lidé rozprostřeli po celém vyšehradském návrší. Někdo došel až k Máchovi se svíčkami, tam jsem se ale já nedostal. Hodně lidí položilo svíčky a květiny i k Myslbekovým sochám na motivy Rukopisů, které jsou na Vyšehradě vedle kostela svatého Petra a Pavla. To bylo velmi působivé, už se stmívalo a mezi svíčkami impozantně čněly osvětlené sochy… Tak měla akce oficiálně skončit, na pozvánce stálo, že položením květin pietní akt ukončíme.
Ale neukončili.
Ne, tím to naopak vlastně všechno začalo. Někteří lidé opravdu odešli, ale mnozí byli atmosférou natolik vybuzení, že chtěli pokračovat. Zase se dlouho diskutovalo, kudy dál. Bylo možné odejít rovně na metro, nebo se vydat dolů do města. To už ale opravdu znamenalo, že půjde do tuhého. Změnil se charakter průvodu, už to nebyla povolená demonstrace, teď už jasně hrozil trest, byť jsme nevěděli jaký. Pro mě to nebylo žádné vědomé rozhodnutí, nepřemýšlel jsem o tom, prostě jsem jednal – nebylo to proto vůbec žádné hrdinství. Člověk byl stržen, opojen atmosférou davu, protože křičet za komunismu na ulici „Jakeše do koše“ a „Svobodné volby“, cinkat přitom klíči, to bylo něco.
Sešli jsme dolů a pak Vyšehradskou ulicí, kde se postup na chvíli zastavil, tam byl první zátaras. Pohotovostní pluk uzavřel cestu, aby se nedalo projít k botanické zahradě a dál na Karlovo náměstí. Snad tam prý padly i nějaké první rány, ale to jsem zezadu neviděl.
Jak jste na ten zátaras zareagovali?
Lidé si za chvíli uvědomili, že se to dá obejít. Otočili jsme se, z konce průvodu se najednou stalo jeho čelo, a přes Výtoň jsme došli na nábřeží, protože na Václavák se přece dá dojít i po Národní. To je nádherná cesta, jdete kolem Vltavy, vidíte Hradčany, nádherné pražské mosty, Petřín… Ten pohled člověka bere za srdce, je přímo esencí Prahy, kterou podvědomě vnímá snad každý Čech. Myslím, že to lidi v průvodu ještě víc povzbudilo, z šedých ulic plných rezavých lešení jsme se dostali na vltavskou promenádu, dívali se na gotickou katedrálu Karla IV., na místo, kde jsou uloženy naše pradávné korunovační klenoty, a zároveň tam byl Husák… Průvod se cestou více rozprostřel a úplně vyřadil dopravu v centru Prahy, nábřeží bylo neprůjezdné. To už muselo vzbudit pozornost nejen esenbáků a estébáků, ale i městského výboru KSČ. Opravdu se dělo něco velmi neobvyklého.
A z nábřeží jste potom zabočili na Národní…
Ano. Tam jsem poprvé zblízka viděl uniformované policisty, kteří zatarasili most Legií. Nezasahovali, jenom bránili, abychom se nevydali na Hrad, ale to jsme ani nechtěli. Zatočili jsme doprava mezi Národní divadlo, kde na nás lidé shlíželi z balustrády, a kavárnu Slávii. Odtud mám jeden z prvních negativních zážitků. Viděl jsem, jak za okny Slávie sedí hosté a nevzrušeně popíjejí kafíčko, přestože kolem nich už nejméně deset minut proudí dav lidí, kteří je vyzívají, aby se k průvodu přidali. Tehdy mi poprvé došlo, že to pro nás může skončit špatně.
Dav zaplnil celou Národní, ale policejní zátaras uzavřel Spálenou. Když tam došli první lidé, tak se zastavili, sedali si na zem, zapalovali svíčky, dávali kytky za policejní štíty – to je všeobecně známé a zdokumentované. Bylo jasné, že přes policejní kordon průvod dál neprojde, ale co dělat, zabalit to a jít domů? To nešlo, vlastně už nebylo cesty zpátky. V průběhu pochodu sice řada studentů odešla, byl pátek a odjížděli domů za rodinami, ale zase se připojili lidé, co šli z práce, takže ve finále to byla kombinace studentů a Pražanů.
Jaký byl další průběh?
Někteří lidé v tu chvíli odcházeli směrem k Vltavě, konec průvodu byl takový neurčitý. Policejní tlampače hlásily, ať se rozejdeme, že se jedná o nepovolenou demonstraci. My jsme s kolegou pár minut váhali, moc se nám nechtělo, až jsme propásli ten okamžik, kdy se ještě odejít dalo. Když jsme se potom vydali směrem k Národnímu divadlu, už tam stáli policajti a říkali nám: „Nesmíte projít, vraťte se zpátky.“ A potom začali ten dav postupně stlačovat.
Objevily se taky červené barety v maskáčích, hrozně namakaní chlapi, někteří začali šplhat jako opice po lešení, zvenčí domů, bez jakéhokoliv jištění. To jsem se začal bát, začalo přituhovat, i když ještě nedošlo k zásahu. Chtěli jsme utéct, ale nebylo kam. Stáli jsme u zdi jednoho domu, a za námi se náhle otevřely dveře. Spousta nás vběhla dovnitř, některé schovali lidé ve svých bytech. My jsme pokračovali po schodech až nahoru asi do pátého patra, kde jsme se schovali na půdu. Chtěli jsme se vyhnout konfrontaci s jednotkami. Bylo nás tam asi třicet, v absolutním tichu jsme několik minut čekali, co bude dál. A pak za námi vtrhly ty červené barety a vyhnaly nás všechny zpátky ven. Sprostě nám nadávali, zupácky křičeli a hnali nás na ulici, kde už přímo u domovního vchodu stál policejní kordon. Vymetali systematicky dům po domu, byla to záměrná brutalita. Mohli si prostě jen opsat naše občanky a nechat nás jít, ale jejich cílem očividně bylo každého, kdo tam v tu chvíli zůstal, zastrašit a zmasakrovat.
Ten dav potom dál stlačovali?
Ano, čím dál víc. Já jsem se ocitl na úrovni Café Louvre, přímo naproti jsem byl postupně natlačen na skla výkladu u vchodu do Paláce Metro. Moc jsem odtamtud neviděl. Najednou Karel vykřikl: „Poslali na nás tanky! Jako na Tchien-an-men!“ Ale nebyly to tanky. Ulicí najížděly obrněné transportéry s radlicemi a stlačovaly nás čím dál víc, už šlo opravdu o život. Kdyby člověk upadl, lidi ho nejspíš udupou. Myslel jsem v tu chvíli na to, že mě buď ušlapou, nebo projdu tím sklem, co mi přeřízne tepnu na krku, zkrátka že na Národní zahynu, a přitom si mám jít pozítří vyzvednout svou první dceru z porodnice. Z té situace nebylo úniku, člověk mohl jen čekat, co s ním režim udělá, byl vydán napospas jeho brutalitě. To je můj nejintenzivnější a zároveň nejhorší zážitek z té doby.
Myslím, že tak kolem deváté večer začali lidi postupně pouštět ven tou „uličkou hanby“ v podloubí Kaňkova domu, kde je mlátili, a když jí prošli, zjišťovali si jejich totožnost. Lidé ubývali sice po jednom, ale kotel se postupně uvolňoval. Pak jsme se mohli i volněji pohybovat uprostřed takového kruhového kordonu, který se postupným stlačováním vytvořil. Tušil jsem, že se v té uličce děje něco hrozného, i když jsem tam z druhé strany ulice přímo neviděl. V tu chvíli zafungoval pud sebezáchovy, nebo obyčejná drzost, nevím, každopádně jsem se otočil čelem ke kordonu esenbáků, podržel před sebou svůj černý kufřík a vykročil přímo k Národnímu divadlu. A ten kordon se najednou rozestoupil a nechali mě projít. Nevím proč. Zda to bylo kvůli jejich chvilkové nejistotě, kdo jsem, nebo zda tam zrovna byli slušnější kluci v uniformách, kteří už měli plné zuby toho, čemu museli asistovat. Prošel jsem bez jediné rány. Ale kolega Karel Vacek, který šel hned za mnou, už dostal pendrekem přes záda, i když taky prošel. Za námi se kordon zase rychle zavřel.
A potom jste z Národní odešli domů?
Ano. Ocitli jsme se vně kordonu, o kousek dál mlátili lidi, a v Mikulandské stáli policajti, tam jsme nemohli. Takže jsme pokračovali přímo středem Národní, kde proběhl masakr, válely se tam boty, rukavice, čepice, na zemi byla krev, někteří lidé se opírali o auta a naříkali, byli zmlácení. Bylo to hrozivé. Říkali jsme si, že musíme jít normálním tempem, aby si nás nikdo nevšiml, protože všude kolem byli esenbáci, tajní, byly tam přistavené antony a autobusy, do kterých cpali zadržené lidi. Došli jsme tak až do Voršilské a nikdo nás nezastavil. Přes Karlák jsme pokračovali dál k metru na Pavláku. Kolega pak odjel domů do Kolína, já do Vršovic. Doma jsem si pustil Svobodnou Evropu anebo Hlas Ameriky, už přesně nevím, byl jsem hrozně rozrušený. Do sobotního rána jsem se uklidňoval výrobou dřevěných polic nad pračku. Byl jsem sám, žena byla v porodnici, domů se měla i s dítětem vrátit v neděli 19. listopadu. Takhle jsem prožil 17. listopad. Vyprávěl jsem to zatím jenom nejbližším lidem.
prof. RNDr. Jiří Podolský, CSc., DSc. (*1963)
Narodil se v Mladé Boleslavi, kde také absolvoval přírodovědnou větev Gymnázia Dr. Josefa Pekaře. V roce 1987 úspěšně dokončil studia na Matematicko-fyzikální fakultě, obor fyzika mezních oborů se zaměřením na matematickou fyziku, jeho diplomová práce nese název „Gravitační záření v kosmologii“. Odborně se zaměřuje především na studium přesných prostoročasů v Einsteinově obecné teorii relativity. Na toto téma publikoval stovku článků v mezinárodních recenzovaných časopisech a také monografii vydanou nakladatelstvím Cambridge University Press. Absolvoval řadu studijních pobytů v zahraničí a je držitelem významných vědeckých ocenění, např. výroční ceny Bolzanovy nadace (1998) nebo ceny děkana MFF UK za nejlepší monografii za rok 2009. Od absolvování působí na MFF UK, v současnosti na Ústavu teoretické fyziky, od roku 2011 jako profesor.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma