Vývoj klávesnice, jak ji známe dnes, je velmi úzce spojen s vývojem výpočetní techniky. Pojďme se krátce seznámit s její historií.
V dnešní době je prakticky nemyslitelné, aby počítač (myšleno osobní počítač) neměl klávesnici pro zadávání příkazů, psaní programu či textu a pro další funkce. Ale nebylo tomu tak vždycky. Pro zadávání vstupních údajů a programování počítačů se nejprve využíval ovládací panel s různými funkčními tlačítky a kontrolními světly. Později, zhruba od konce 50. let 20. století, přišla na řadu děrná páska, která se děrovala na dálnopisném přístroji. Pásku následně nahradily děrné štítky.
Do počítače se předem vytvořená sekvence příkazů a dat nahrála z děrné pásky, resp. děrných štítků obvykle pomocí sériového komunikačního rozhraní. Komunikační protokol a sériové rozhraní RS-232 bylo standardizováno v roce 1960. Pro kódování znaků se používala abeceda ASCII, která vycházela z původní dálnopisné abecedy a v roce 1961 se stala základem pro přenos znaků, čísel a písmen anglické abecedy (tedy bez diakritiky). Tato abeceda byla později rozšířena i pro další znaky a prakticky se používá dodnes.
Na prvním obrázku v galerii je vyobrazena operátorská konzole sálového počítače IBM/360 z roku 1964. Kromě ovládacích a kontrolních prvků procesorové části je patrné, že zde byl připojen také dálnopis, ze kterého bylo možné zadávat některé příkazy a tisknout hlášení z probíhajícího výpočtu. Později byly na trh uvedeny dálnopisy (angl. Teletype – TTY) v podobě klávesnice a zobrazovače (tehdy v podobě vakuové „televizní“ obrazovky), které bylo možné k sálovému počítači připojit jako vstupní/výstupní zařízení (jako terminál umožňující i tisk na papír). Některé terminály již umožňovaly připojit i polohovací zařízení – myš.
Jeden z prvních stolních mikropočítačů Xerox Alto z roku 1972 byl vybaven obrazovkou a klávesnicí, a dokonce i myší pro práci s (tehdy začínajícími) grafickými aplikacemi. S nástupem mikropočítačů koncem 70. let se stalo využití dálnopisu, třeba v podobě terminálu, jako vstupního zařízení již velmi těžkopádné, klávesnice proto začala být součástí základní desky. Jako příklad zde můžeme uvést modelový mikropočítač SDK-85 s mikroprocesorem Intel 8085. Není bez zajímavosti, že k této vývojové desce (určené pro vývoj programů s mikroprocesorem) bylo rovněž možné připojit dálnopis (část na desce označená TTY).
Osobní mikropočítače, které se objevily koncem 80. let a které bylo většinou možné programovat v jazyce BASIC, byly vybaveny již vlastní klávesnicí (zobrazovačem byl obvykle televizor). Příkladem je tehdy velmi populární mikropočítač Sinclair ZX Spectrum (třetí obrázek v galerii).
V roce 1981 uvedla firma IBM na trh stolní počítač IBM 5150, který dostal jako první označení Personal Computer. Tým, který počítač vyvíjel, zvolil při návrhu technického řešení celou řadu poměrně revolučních postupů. Například klávesnice dostala svoji „autonomii“ – byla osazena vlastním jednočipovým mikroprocesorem pro obsluhu a k základní desce počítače se připojovala kabelem přes konektor DIN 5 (do té doby používaný v nízkofrekvenční technice, třeba pro připojení mikrofonu apod.). Informace z klávesnice, tedy kód klávesy, putovala do základní desky počítače, kde se teprve „přeložila“ na konkrétní znak, se kterým se dále pracovalo.
Mikroprocesor v klávesnici aktivuje postupně jednotlivé řádky a sloupce matice, do které jsou tlačítka klávesnice zapojena, a podle stisknuté klávesy vyšle do počítače tzv. SCAN kód konkrétní klávesy. Ten v tuto chvíli neodpovídá písmenu či znaku natištěném na klávese. V počítači se potom SCAN kód převede na kód písmena či znaku. Tak je možné programově měnit různé jazykové varianty klávesnice. Postupně se měnil i způsob připojení klávesnice k počítači. Původní sériové rozhraní nahradilo rozhraní USB, resp. bezdrátové připojení. Rozložení jednotlivých kláves bylo převzato z psacího stroje.
Klávesnice osobních počítačů prošly, stejně jako další zařízení výpočetní techniky, svým vývojem jak technickým, tak estetickým. Jinou podobu mají klávesnice pro rutinní psaní, jinou klávesnice herní (čtvrtý obrázek v galerii). Přesto lze říci, že je stále patrná vysoká míra dědičnosti a jistého konzervativizmu. A uživateli potom nezbývá, než se na klávesnici naučit co možná nejspolehlivěji (a nejrychleji) psát.
Mohlo by vás také zajímat:
Zvuková
karta: Od pípání k dokonalému zvuku
Laptop a notebook aneb Jak šel čas s přenosnými počítači
BASIC:
Programovací jazyk pro studenty, který odstartoval éru
mikropočítačů