První osobní počítače sloužily především jako stroje určené k výpočtům, později i psaní dokumentů, prostě k ulehčení práce a zrychlení rutinní činnosti s výpočetní technikou. Počítač byl osazen „jen“ malým reproduktorem, jehož využití bylo velmi jednoduché – pípnutí většinou ohlašovalo vzniklou chybu.
S dalším vývojem mikropočítačů a osobních počítačů se programátoři nespokojili jen s pípáním a začali si hrát s možnostmi zvukového výstupu, většinou šlo o různé zvuky v rámci počítačových her. Nejprve se využíval jeden digitální výstup, později osmibitový paralelní výstup s jednoduchým digitálně-analogovým převodníkem. To vše umožňovalo už třeba zahrát melodii, případně vytvořit i primitivní (z dnešního pohledu) řečový syntezátor. U mikropočítačů uvedených na trh v polovině 80. let 20. století byly přístroje již osazeny čipem, který se staral výhradně o zvuk, a výstup byl veden do televizoru, monitoru nebo externího zesilovače. Jako příklad můžeme uvést mikropočítače Sinclair ZX Spectrum 128, Commodore 64 nebo Commodore Amiga.
O zvukové kartě se mluví od chvíle, kdy se obvody a čipy, které se
starají o zvuk, začaly umisťovat na samostatnou kartu, která se vkládala do
konektoru na základní desce (tzv. motherboardu) počítače. První
„opravdovou“ zvukovou kartu pro osobní počítače uvedla v roce 1987
kanadská firma AdLib. 
Obrázek 1: První zvuková karta AdLib
Jádrem této karty byl specializovaný integrovaný obvod YM3812 (nazývaný OPL2 - Operator Type L2) navržený firmou Yamaha. Obvod byl původně navržen pro použití v multimediálních počítačích vlastní konstrukce. Použitý způsob zvukové syntézy založené na frekvenční a fázové modulaci se stal pojmem stejně jako samotná firma Yamaha, která proslula zejména v oblasti poloprofesionálních a profesionálních hudebních syntezátorů.
K pojmu syntezátor si nyní dovolíme na chvíli odskočit do hudebního světa. Již v roce 1964 představil americký vynálezce Robert Arthur Moog (1934 – 2005) svůj elektronický hudební nástroj v podobě kláves, který dostal název syntezátor (obr. 2). Jeho zvuk se poprvé objevil v roce 1967 ve skladbě skupiny Monkees a o dva roky později ho proslavil skladatel a průkopník elektronické hudby Gershon Kingsley (1922 – 2019) ve své instrumentální skladbě Popcorn (u nás ji v roce 1973 nazpíval Jiří Korn pod názvem Jako mandle pražené).
V roce 1981 uvedla firma Yamaha na trh první syntezátor využívající FM syntézu zvuku, novinkou byla možnost uložit a jednoduše vyvolat veškeré parametry, a tedy dosáhnout stejného zvuku bez zdlouhavého nastavování. Významným mezníkem ve vývoji syntezátorů i ostatních elektronických hudebních zařízení byla norma MIDI uvedená v roce 1983, která sjednotila komunikační standard pro propojení různých hudebních nástrojů různých výrobců, což vedlo k velkému rozvoji a dalším možnostem hudební techniky.
Obrázek 2: Vynálezce syntezátoru Robert Arthur Moog
Od roku 1987 tak lze hovořit o nástupu počítačových multimédií. Úspěch AdLib v oblasti zvukových karet pro počítače přilákal další hráče. V roce 1989 uvedla firma Creative Labs na trh zvukovou kartu Sound Blaster s čipem YM3812 a koprocesorem DSP pro digitální signál. Karta byla plně kompatibilní s kartami AdLib, navíc měla implementované dvě další funkce: zvukový kanál PCM a herní port. Sound Blaster tak funkcemi a lepším marketingem rychle zastínil karty AdLib a stal se vlastně standardem. Když firma AdLib vyhlásila v roce 1992 bankrot, Creative Labs převzali otěže a stali se jedním z nejvýznamnějších producentů zvukových karet do počítačů.
V současné době je na trhu velký výběr zvukových karet od různých výrobců, včetně karet s připojením pomocí rozhraní USB a s programovým vybavením. Prostě stačí si jen vybrat a začít tvořit vlastní zvuky a hudbu.
Mohlo by vás také zajímat:
Laptop a notebook aneb Jak šel čas s přenosnými počítači
Gordon
Moore: Podnikatel a vizionář, který předpověděl vývoj čipů
BASIC:
Programovací jazyk pro studenty, který odstartoval éru
mikropočítačů