Spojeni (s) Matfyzem: Miloslav Feistauer

Spojeni (s) Matfyzem: Miloslav Feistauer

Fakulta / rozhovor

Seriál věnovaným osobnostem, které spojily život s vědou a Matfyzem, po delší době pokračuje. Na otázky v tomto díle odpovídá uznávaný matematik a také houslista a violista profesor Miloslav Feistauer.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Mé dětství bylo šťastné díky mým rodičům. Pocházím z učitelské rodiny. Bydleli jsme v rodinném domku v malé vesnici Suchovršice nedaleko města Úpice v Podkrkonoší. V Suchovršicích jsem navštěvoval základní školu a do Úpice jsem chodil do osmileté a jedenáctileté střední školy. Můj otec byl učitelem na učňovské škole a hornické průmyslové škole v Úpici. Byl velmi vzdělaný, ovládal perfektně několik cizích jazyků. Co se týče jeho smýšlení, je možné říci, že sdílel názory slavného úpického rodáka Karla Čapka. Mimo jiné Čapkův vztah ke komunistické ideologii, což mu často působilo problémy. Od něho jsem získal životní filozofii a názor na tehdejší režim. Byl také nadšeným muzikantem, od kterého jsem asi zdědil lásku k hudbě. Má maminka byla učitelkou a později ředitelkou mateřské školy v Suchovršicích a já i moje sestra jsme ji milovali a vždy u ní našli útěchu, když jsme měli nějaké problémy.

Čím jste jako mladík žil?

V mládí jsem měl umělecké ambice. Nejprve jsem se chtěl věnovat architektuře, později sochařství, malířství a potom jsem inklinoval k hudbě. Nakonec jsem se rozhodl pro matematiku. Jak je vidět, mé zájmy se postupně měnily ke stále více a více abstraktnímu umění.

Jak jste se dostal na Matfyz?

Po ukončení jedenáctileté střední školy v roce 1960 jsem se přihlásil ke studiu matematiky na MFF UK. Když jsem studium v roce 1965 úspěšně dokončil, nastoupil jsem jako vysokoškolský učitel na katedru aplikované matematiky. Na Matfyzu jsem měl štěstí na učitele. Vedoucím mé diplomové práce a mým školitelem v postgraduálním studiu byl profesor Jan Polášek, který mě uvedl do problematiky aplikací matematiky v proudění. Později jsem spolupracoval s profesorem Jindřichem Nečasem v oblasti parciálních diferenciálních rovnic a také s profesorem Alexandrem Ženíškem, kterému jsem vděčen, že mě zasvětil do hlubin teorie metody konečných prvků.

Jak se vám podařilo skloubit rodinu a kariéru?

Za to vděčím své manželce Jaroslavě, která je také matematička a máme spolu dvě dcery. Ona v naší rodině vytvořila atmosféru, která mi umožnila úspěšně pokračovat v mé vědecké kariéře. Velmi si také cením toho, že jsem mohl vychovat řadu studentů, kteří se stali úspěšnými odborníky na univerzitách u nás i v zahraničí.

Jak se doplňuje studium přírodních věd s vírou v boha?

Co se týče mého názoru na víru a náboženství, charakterizoval bych se jako křesťansko-židovský ateista. Já sice nevěřím v jakéhokoliv boha, ale rád navštívím bohoslužby, které na člověka působí povznášejícím dojmem. Zároveň si také uvědomuji, že křesťanství hrálo v dějinách důležitou roli a že mělo svá pozitiva i negativa. Díky křesťanství byly postaveny krásné katedrály, došlo k rozvoji malířství a sochařství, k rozvoji vzdělanosti a v neposlední řadě hudby. Na druhé straně ale křesťanští kněží lpěli na nesmyslných dogmatech a šířili nenávist k těm, kdo měli jiný názor. Prohlašovali je za kacíře, kteří byli inkvizicí mučeni a upalováni za to, že hlásali nové myšlenky. Církev potlačovala pokrokové myšlenky ve vědě a názoru na svět. Příkladem je negativní vztah svatého Augustina k matematikům, který vyjadřuje jeho následující citát: „Každý dobrý křesťan by se měl mít na pozoru před matematiky, kteří již po staletí pomáhají ďáblu zatemnit lidem ducha.“ Významným obratem bylo vystoupení Martina Luthera, díky němuž skončila světovláda papežů. Nicméně, i on schvaloval upalování čarodějnic a štval proti židům, což se hodilo do ideologie nacistů pro zdůvodnění holocaustu. Přitom právě židé přispěli k rozvoji mnoha oblastí, zejména vědy. Řada židovských vědců získala Nobelovu cenu. A proslavili se také v hudbě jako skladatelé a interpreti.

Jaké jste měl ambice v životě? A jak jste spokojený s jejich realizací?

Ve svém životě jsem se nezabýval filozofickými otázkami vědy. Jako aplikovaný matematik jsem se věnoval jak teoretickým problémům, tak i řešení praktických úloh. Dlouhá léta jsem také spolupracoval s průmyslovými podniky, se závodem Turbíny Škody Plzeň a s ČKD Kompresory v Praze. Pro mě bylo potěšením, když se mi podařilo získat nové teoretické výsledky v numerické matematice, které věnuji převážnou část své vědecké kariéry. Na druhé straně mě velice těší, že mé výpočty přispěly k vývoji nových zařízení, např. 500MW turbíny instalované v elektrárně Mělník II a separátoru vodních kapiček z páry instalovaného u 1000MW turbíny v jaderné elektrárně Temelín, kde jsem spoluautorem patentu. A jak už jsem řekl, s potěšením také sleduji úspěchy svých studentů.

Čím se bavíte, když potřebujete takzvaně vypnout?

Samozřejmě není možné věnovat se pouze vědecké a pedagogické činnosti. Člověk se musí občas odreagovat. V tomto ohledu mám několik koníčků. Je to samozřejmě hudba. Hraju na housle a violu.

Hodně matfyzáků má blízký vztah k hudbě…

Je zajímavé, kolik matematiků se hudbě věnuje. Je to asi způsobeno tím, že jak v hudbě, tak v matematice platí přesně specifikovaná pravidla, která se musí dodržovat. Myslím, že to má i hluboké kořeny v historii. Ve středověku se muzika studovala na univerzitách jako součást tzv. quadrivia, které bylo tvořeno čtyřmi tehdejšími matematickými disciplínami. Byla to aritmetika, geometrie, astronomie a muzika. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl muzicírovat s řadou významných matematiků, jak během svých návštěv zahraničních univerzit nebo konferencí, tak i v Praze. Mohu uvést např. následující jména: Klaus Kirchgaesner a Wolfgang Wendland ze Stuttgartu, Barbara Keyfitz z Houstonu, Klaus Boehmer z Marburgu, Bernd Fiedler z Berlína, John Whiteman z Londýna, Paolo Galdi z Minneapolisu, Beloslav Riečan z Banské Bystrice, Jindřich Nečas, Tomáš Kepka, Jiří Horáček, Pavel Goralčík, Pavel Krejčí a Mirko Rokyta z Prahy. Nedávno jsem provedl první větu koncertu d-moll pro dvoje housle J. S. Bacha spolu s profesorem László Székelyhidim na univerzitě v Lipsku.

Jak jste se dostal k malování?

V roce 2002 mi Ježíšek dal pod stromeček olejové barvy, štětce, paletu a malířský stojan a manželka spolu s dcerami mi sdělily, že bych se měl věnovat také této aktivitě, která mě bavila kdysi dávno, když jsem byl žákem osmileté střední školy. Od roku 2003 jsem vytvořil více než 20 „opusů“.

Bavíte se ještě nějak jinak než hudbou a kulturou?

Nakonec mohu říci, že mám rád i fyzické aktivity. Baví mě turistika, jak pěší, tak i cyklistická, a v neposlední řadě se na naší chalupě na Kokořínsku s oblibou věnuji štípání dříví. Udržuje mě to v kondici a vyčistím si tak šedou kůru mozkovou, abych mohl řešit další matematické problémy.


prof. RNDr. Miloslav Feistauer, DrSc., dr. h. c. (* 8. února 1943)

Vystudoval aplikovanou matematiku na MFF UK. V roce 1990 získal titul DrSc., o rok později byl jmenován univerzitním profesorem. Dvanáct let byl vedoucím Katedry numerické matematiky MFF UK, kde působí dodnes. Je odborníkem na numerickou a výpočtovou matematiku, matematické modelování a matematické metody v mechanice tekutin. Hlavní výsledky získal v numerické analýze stlačitelného proudění, konvektivně-difuzních problémů, v teorii konečných prvků, hraničních prvků a konečných objemů. Spolupracoval s průmyslovými podniky, jako spoluautor patentu přispěl například k vývoji separátoru vodních kapiček z páry instalovaného u 1000MW turbíny v jaderné elektrárně Temelín. V minulosti působil jako hostující profesor na zahraničních univerzitách, například na americké University of Delaware, francouzské Université de Provence, německé Universität Heidelberg či rakouské Universität Graz. Je autorem řady vědeckých publikací, včetně tří monografií uveřejněných v prestižních zahraničních nakladatelstvích. Za svou práci získal řadu ocenění, například Heraeus Stiftung (stipendium udělované v Německu na podporu výzkumu v přírodních vědách; 1991), Cenu ministra školství ČR (2004), Pamětní medaili UK (2008), MFF UK (1986, 2000) a České matematické společnosti (2013) a Medaili Bernarda Bolzana udělovanou AV ČR (2018). V roce 2004 byl zvolen členem Učené společnosti ČR a v roce 2006 mu byl udělen čestný doktorát Technické univerzity v Drážďanech.

Další články k tématu

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.