V češtině jsou to dubánci, v angličtině acorn elves a ve francouzštině peuple des chêneses. Autorem roztomilých postaviček ze žaludů, jejichž fotografie už dlouhou dobu baví internet, je matfyzák Petr Václavek. Původní profesí programátor se před několika lety přestěhoval do domu u lesa a tam začal tvořit rukama. Vznikl z toho projekt, který má dnes vlastní webové stránky, e-shop s nejrůznějšími produkty a fanoušky po celém světě.
Žaludy a větvičky neboli „bordel z lesa“, jak tomu prý s nadsázkou říká jeho manželka, jsou hlavní materiály, ze kterých tvoří svoje dubánky. Začal s tím jednou na podzim před mnoha lety. „S dětmi jsme si hráli a vyráběli zvířátka z kaštanů a špejlí, jenže kaštany nám po chvíli došly, a tak jsme místo nich použili žaludy a tavnou pistoli. Bydlíme totiž v domě u lesa a na zahradě máme čtyři skoro stoleté duby,“ popisuje Petr Václavek vznik dubánků, ze kterých se díky internetu stal svým způsobem fenomén.
Už jedny z prvních postaviček – dubánka na toaletě a akčního cyklistu – vystavil na sociálních sítích, kde s nimi sklidil ohromný úspěch. Od té doby tvoří další. Sympatické postavičky zasazuje do nejrůznějších scének a situací, které potom nafotí a zužitkuje k propagaci nebo jako produkty ve svém e-shopu. Jednou je dubánek rockovou hvězdou, podruhé potápěčem a jindy zase relaxuje naložený v šálku horkého čaje. „Inspiraci sbírám všude kolem, nejčastěji ale vymýšlím scénky už na nějaké konkrétní téma, třeba nedávno to byl tábornický život. To si vždycky nakreslím jednoduchý návrh a pak podle toho dubánka vyrobím, naaranžuji a nafotím,“ přibližuje proces tvorby tatínek tří dětí, které však už výrobě postaviček ze žaludů odrostly. „Děti už jsou velké, takže si hraju sám,“ směje se Petr Václavek.
Z korporátu na volnou nohu
Odmala rád kutil a kreslil, jenže potom ho na základní škole maminka přihlásila na počítačový kroužek a o další cestě bylo na čas rozhodnuto. Na Matfyzu vystudoval databázové a informační systémy a několik let se živil jako vývojář a programátor, nejprve v bance a poté v nadnárodní personální agentuře. Práce „od–do“ ve velké firmě, kde se změny dělají jen pomalu a komplikovaně a kde práce jednotlivce často ani není pořádně vidět, ho však nenaplňovala, a proto se po téměř deseti letech rozhodl odejít na volnou nohu. „Já jsem byl vždycky typ člověka, který za sebou potřeboval brzy vidět nějaké konkrétní výsledky,“ přiznává Václavek.
Už během studií měl řadu „vedlejších“ aktivit. Pro kamarády a známé navrhoval webové stránky a přispíval do Softwarových novin články o Java Scriptu, z nichž později sestavil knihu. Navíc v době, kdy sloužil civilní službu na Přírodovědecké fakultě UK, přičichl ke grafice a fotografování, kterým se věnuje doteď.
Vedle dubánků ho dnes živí také zahraniční fotobanky, kam prodává svoje šablony a ilustrace. Začal se tomu věnovat nejprve po večerech během zaměstnání. „To bylo v roce 2006, kdy fotobanky začínaly a fotky šly tenkrát hodně na odbyt. Stačilo nahrát třeba snímky z dovolené a během půl roku si člověk vydělal na další zájezd,“ popisuje s úsměvem Petr Václavek časy, kdy se svými kolegy v práci „soutěžili“, kdo prodá víc fotek. V poslední době do fotobank nahrává především nejrůznější šablony, které si uživatelé mohou stáhnout a vytvořit na základě nich třeba firemní logo nebo životopis.
Možnost kombinovat různé činnosti a projekty dává Petru Václavkovi záruku, že mu jeho práce nejspíš jen tak nezevšední. Jeho dubánci dnes zdobí trička, pohlednice, sešity, hry nebo třeba knihy (i cizojazyčné). A snem autora je, aby se malé obyvatele lesa podařilo jednou taky rozpohybovat a převést na filmové plátno. Na tom už částečně pracuje společně s jedním českým filmových studiem. „To je ovšem ještě běh na dlouhou trať, zejména kvůli financím. Pro mě je nejdůležitější, že tenhle můj ‚kreativní úlet’ baví nejen mě, ale i ostatní,“ směje se Petr Václavek.
Mohlo by vás také zajímat:
Jan
Valenta: Každý vědec by se měl zajímat o historii svého oboru
Filip
Dvořák: Lidská mysl není pro AI nejlepším vzorem, v budoucnu objevíme
efektivnější architektury
Matěj
Ščerba: Olympiáda mě nakopla