Renesanční člověk. I tak by se dal nazvat profesor Jan Valenta. Jeho hlavním oborem je fyzika, ale blízko má taky k historii, filozofii, technice, sportu a v neposlední řadě k umění. „Když vidím, že je někde nějaká užitečná práce a v okolí není nikdo, kdo by se jí ujal, tak se do toho pustím sám,“ říká. V roce 2004 na Matfyzu založil Malou galerii vědeckého obrazu a od té doby v ní až do dneška představil díla více jak 40 autorů. Za péči o umění v prostorách Matfyzu a reprezentaci fakulty jej nedávno ocenil děkan MFF UK.
Svoji malou kancelář má plnou vědeckých publikací, obrazů, rámů i vlastnoručně pořízených velkoformátových fotografií. Na zemi leží běžecké boty, na stole čísla Československého časopisu pro fyziku a počítač mu krom jiného plní pestrá sbírka digitalizovaných historických fotografií, za kterými se neváhá vydávat do archivů po celé republice. Profesor Jan Valenta oplývá znalostmi a zájmy různého druhu, všemu se věnuje naplno a s ryzí radostí.
V malé galerii právě proběhla jubilejní výstava. Co vás zaměstnává teď?
Připravuji přednášku o (pre)historii Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR, která se, dalo by se říct, začala psát u nás na fakultě. Kořeny ústavu sahají k prof. Václavu Dolejškovi, který svého času pracoval v budově Matfyzu Ke Karlovu 5, což je dům vedle, než jsme teď. V roce 1931 tam založil Spektroskopický ústav a vedl společný fyzikální výzkum se Škodovými závody. Za druhé světové války, v době uzavření vysokých škol, se tento ústav přesunul na Smíchov a později se z něj postupně vyvinul ústav akademie věd. Příští týden o tom budu mluvit na historické konferenci...
Historie je jedna z mnoha oblastí, o které se zajímáte. Co vás pudí k tomu mít tolik rozličných aktivit?
Bráním se tím proti stereotypu. U jedné aktivity si odpočinu od druhé a zároveň díky tomu získávám nové nápady. Práce je pak daleko pestřejší.
Měl jste to tak vždycky?
Řekl bych, že ano. Když mi před osmi lety přišla nabídka, abych dělal šéfredaktora tzv. žlutého časopisu (Československý časopis pro fyziku; pozn. red.), dlouho jsem se rozmýšlel, protože už tak jsem měl spoustu práce. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem v mládí velmi rád četl, mimo jiné časopisy jako ABC, a že jsem vlastně chtěl být i redaktorem. A tak jsem tu nabídku nakonec přijal. Když vidím, že je někde nějaká užitečná práce a v okolí není nikdo, kdo by se jí ujal, tak se do toho pustím sám.
Jak vás napadlo založit na Matfyzu galerii?
Inspirovaly mě jiné výstavy a pak taky to, že část pracovišť naší katedry je rozprostřena po prvním patře budovy na Karlově. Když jsem chtěl navštívit kolegyni nebo kolegu, musel jsem projít dlouhou chodbou. Jak jsem po té chodbě chodil dost často, uvědomil jsem si, že tam máme pěkný a nevyužitý kus zdi. A tak jsem tehdejšímu proděkanu pro výstavbu prof. Sedlákovi navrhl, že bychom tam mohli uspořádat nějakou výstavu.
To bylo před 20 lety. Pamatujete si, jaká byla úplně první výstava, kterou jste pro galerii připravil?
Oslovil jsem doc. Jaroslava Blažka, který působil na katedře didaktiky matematiky a předtím v 60. letech spolupracoval se slavným malířem Zdeňkem Sýkorou. Společně s lounskou skupinou výtvarníků tvořili něco, čemu by se dalo říkat geometrické umění či op art (optical art). Jaroslav Blažek byl průkopníkem využití počítačů v umělecké tvorbě. Jeho specialitou byly dvojdimenzionální rovnice, rovnice o dvou neznámých, které nechal strojem spočítat, hodnoty obarvil a na základě toho vytvářel geometrické obrazy. Sýkora některé jeho postupy převzal a posléze proslavil. Jsem rád, že jsem takového průkopníka mohl u nás na fakultě ještě zastihnout.
„Nové vědecké poznatky vědci sdělují světu v článcích a přednáškách; estetický prožitek si však nechávají většinou pro sebe. Jako by se styděli o něm mluvit, aby to nevypadalo, že se nechávají rozptylovat nepodstatnými věcmi. Nové nápady a neotřelé pohledy však obvykle nemohou vzniknout rigorózním rozvíjením stávajících poznatků, a jedním ze zdrojů inspirace pro nové nápady může být třeba krásno a snaha najít elegantní, jednoduché, symetrické atd. teorie pro popis přírody. Zobrazení přírodních krás také pomáhá propagaci vědy a získávání nových adeptů pro poslání badatele.“ Těmito slovy v roce 2004 formuloval prof. Jan Valenta svou myšlenku o založení galerie na MFF UK.
Když jste galerii zakládal, věděl jste, že budete mít dostatek výstavního materiálu i pro další měsíce a roky? Tušil jste, že existuje tolik umělecky nadaných vědců?
Nebyl jsem si jistý, kolik námětů budu mít, a myslím, že ani tehdejší vedení nepočítalo s tím, že galerie bude fungovat tak dlouho. Ale nějak se mi doteď daří náměty nacházet. Vzhledem k tomu, že je to už 20 let, tak občas oživím i nějakou starší výstavu nebo si půjčuji výstavy od jiných institucí.
Jak vybíráte, co na Matfyzu vystavíte? Jde výhradně o díla vědců?
Většinou ano. Občas oslovuji také umělce, kteří vědu nemají jako hlavní inspirační zdroj. Například před lety jsem se seznámil s malířem indického původu Heshamem Malikem a ten měl u nás několik výstav, přestože není přímo napojen na vědu. Občas se mi někdo ozve sám, v minulosti třeba kolegové z oboru design na ústecké univerzitě...
Jaký je váš osobní vztah k umění? Doslechla jsem se, že kromě Matfyzu jste také absolventem fotografické školy…
K umění mám blízký vztah. Začalo to už na základní škole v Hradci Králové, kde jsem po celou školní docházku navštěvoval výtvarný kroužek. K tomu jsem v deseti letech začal fotit a od té doby se tomu pořád věnuji. Během studia Matfyzu a po něm jsem docházel na večerní kurzy školy Svazu československých fotografů, ze které se po revoluci stala střední škola. Některé kurzy vedl například Ján Šmok, zakladatel FAMU a uznávaný teoretik fotografie. Taky jsem tam potkal několik fotografů, kterým jsem později uspořádal výstavu v naší galerii, třeba fotografa Romana Sejkota, který původně taky vystudoval Matfyz, nebo historika fotografie Pavla Scheuflera.
Zmínil jste, že se fotografování pořád věnujete. Co se nejčastěji nachází ve vašem hledáčku?
Fotím více méně všechno, ale nejvíc se v poslední době věnuji makrofotografii a focení abstraktních struktur. Před lety se mi na táborech pro středoškoláky, které už dlouhou dobu pořádají kolegové z Katedry didaktiky fyziky, podařilo vymyslet vlastní fotografickou techniku, takzvanou interferenční makrofotografii. Objektem focení jsou mýdlové bubliny. Díky speciálnímu osvětlení se dá dobře zachytit interference na těchto bublinách, která vytváří zajímavé a neustále se proměňující barvy. V podstatě má tato technika blízko i k mému fyzikálnímu zaměření.
I ve fyzice rád střídáte témata, anebo zůstáváte věrný jedné oblasti?
Zaměření měním relativně často. Těší mě, když mohu objevovat nové věci, například zdokonalovat nebo sestrojovat nové aparatury či se zabývat historií vědy – tam je spousta odložených témat, která však mohou být obohacením i pro dnešní dobu. Myslím si, že každý vědec by se měl alespoň trochu zajímat o historii svého oboru. Je inspirující vidět, jak naši předchůdci přicházeli na věci, které dnes považujeme za samozřejmé.
Jaké fyzikální téma prozkoumáváte teď?
Studuji luminiscenci a luminiskující materiály. Jde o speciální materiály, které na světle umí absorbovat a vysvítit část slunečního spektra a uvažuje se o jejich využití při ochraně budov a dalších objektů před zahříváním. Nedávno jsem postavil přístroj, s jehož pomocí se dá účinnost těchto materiálů zjišťovat přímo na slunci. Testoval jsem různé vzorky svíticích textilií jako například oranžové a žlutozelené signální vesty. Ukázalo se například, že oranžová reflexní barva má velmi vysokou účinnost. Je otázkou, jestli by se takový materiál dal využít i k ochlazování přímo na člověku. To je ovšem dost komplexní problém. Navíc zrovna tyto materiály ve skutečnosti nechladí, ale jenom snižují zahřívání.
Napadá vás, jak by se to dalo vyřešit?
Skutečného chlazení je možné dosáhnout pouze za předpokladu, pokud je energie emitovaného, tj. vyzářeného fotonu (foton je elementární částice, která je považována za základního „nositele“ světla a elektromagnetického záření; pozn. red.) vyšší než energie absorbovaného fotonu. K tomu dochází jen velmi vzácně, ale ukazuje se, že u některých materiálů, jako je například perovskit, to možné je za pomoci speciálního světla, tzv. anti-stokesovského světla. Jde to proti intuici – jak můžeme něco ochladit, když na to posvítíme? Materiál by se přeci měl naopak zahřát... Chlazení světlem je extrémně zajímavé téma, kterému se teď věnuji i ve společném projektu s kolegy z dalších institucí.
prof. RNDr. Jan Valenta,
Ph.D.
Působí na Katedře chemické fyziky a optiky MFF UK, kde se zabývá zejm.
optickými vlastnostmi nanostruktur a spektroskopií jednotlivých molekul a polovodičových nanokrystalů. Kromě výzkumu a výuky se věnuje
popularizaci vědy. Je šéfredaktorem Československého časopisu pro fyziku,
autorem řady popularizačních článků (nejen) o historii vědy a zakladatelem a kurátorem Malé
galerie vědeckého obrazu na MFF UK. Sám se příležitostně věnuje
umělecké tvorbě, především fotografii.
Mohlo by vás také zajímat:
Seismolog
Plicka: Řecko je náš druhý domov
Do
nitra buněk pomocí umělé inteligence
Osudová
přitažlivost dvojhvězd