V 15 letech učarovalo Jaromíru Macounovi létání, když ho tatínek poprvé přivedl do jičínského aeroklubu. Od té doby tráví ve vzduchu každé léto mnoho desítek hodin. Člen juniorské národní reprezentace v bezmotorovém létání a student matematiky má na svém kontě řadu úspěchů, nejčerstvěji stříbrnou medaili, kterou získal v srpnu na mistrovství Evropy juniorů v Dánsku.
Scházíme se na konci září, ještě pořád létáte, nebo už máte leteckou sezónu za sebou?
Sezóna už více méně skončila. Létáme obvykle od konce dubna do konce srpna, přičemž hlavní závody probíhají během letních prázdnin. Ještě včera se letět dalo, ale obecně v září už nebývá dostatečně stabilní počasí. Slunce je slabší, takže se netvoří stoupavé proudy. Na druhou stranu se zase rozfouká vítr, a tak se dá létat ve vlnovém proudění za horami. Lety na podzim ale už zdaleka nejsou tak rozmanité jako v létě.
Kolik jste toho za letošek nalétal?
Nedávno jsem to počítal a vyšlo mi něco kolem 140 hodin. To je pro běžného plachtaře nadprůměr, ale pro závodního letce v reprezentaci poměrně málo. Kvůli škole na jaře nemohu závodit, a tak se aspoň občas proletím z domovského aeroklubu v Jičíně, abych si na začátku sezóny osvěžil svalovou paměť a připomenul letecké standardy.
I tak byl pro vás tento rok úspěšný. Na evropském mistrovství jste vybojoval druhé místo…
Celý náš juniorský reprezentační tým slavil v Dánsku poměrně nevídaný úspěch, protože se nám podařilo obsadit hned první tři místa. Já jsem byl na druhém, moji spoluzávodníci Lukáš Kříž a Míša Rendlová obsadili první a třetí. Bylo to i díky naší spolupráci. I když každý závodíme primárně za sebe a máme vlastní letadlo, můžeme se spolu během letu domlouvat a pomáhat si.
Jak vlastně závody kluzáků probíhají, co je cílem?
Cílem je uletět trať co nejrychleji. Závod trvá dva týdny a každý den ráno pořadatel zvolí trasu s ohledem na meteorologickou situaci, přičemž za den můžeme uletět 150 až 500 km. Jelikož nemáme vlastní motor, potřebujeme motorová vlečná letadla, která všechny závodníky vynesou do vzduchu. Poté, co protneme startovní pásku, musíme proletět stanovené body a dostat se zpátky v co nejkratším čase.
Přibližte mi trochu teorii. Abyste mohli letět, potřebujete prohřátý vzduch…
Ano, vyhledáváme teplé stoupavé proudy. Na zemi jsou místa, která jsou teplejší a je tam ohřátý vzduch. Když takovým místem například projede traktor nebo tam zafouká vítr, naruší se stabilita vzduchové bubliny, která se utrhne a snaží se dostat nad studený vzduch. Stoupavý proud je vlastně takový válec stoupajícího teplého vzduchu, bublina, ve které my potom kroužíme. A kdo chytí silnější bublinu, ten je rychlejší.
Co když se vám zrovna žádnou teplou bublinu nepodaří chytit?
I to se může stát, ale v takovém případě nespadnu, jen se v důsledku klesavého proudu takzvaně prosednu, čímž se mi sníží rychlost. Může to být problém, pokud bych už byl hodně nízko, potom je třeba hlavně rychle jednat a mít v záloze místo, kde se dá bezpečně přistát – letiště, posekanou louku nebo pole.
Létáte od 15 let. Jak dlouho trvalo, než jste poprvé sám usedl do letadla?
S leteckým výcvikem jsem začal asi týden po svých patnáctých narozeninách a zhruba po třech měsících už jsem absolvoval první sólo let pod dozorem instruktora na zemi. Pak jsem ale musel čekat ještě rok do šestnácti, abych mohl dostat pilotní průkaz. A od sedmnácti jsem začal závodit. Na začátku člověk dostane strašně moc informací, které musí vstřebat. Kvůli tomu mnoho nových letců brzy skončí. Chvíli trvá, než vše dostanete do ruky a do hlavy.
Létání se počítá mezi nejbezpečnější způsob dopravy. Jak je to u bezmotorového létání?
Větroň je vlastně ještě bezpečnější než motorové letadlo. Na kluzáku se nemá co pokazit, jediné, co nám může selhat, je vlastní hlava. Na druhou stranu během závodů hrozí riziko srážky se soupeři, protože se ve vzduchu nachází velký počet letadel. To jsem si před pár lety ověřil na vlastní kůži.
Při jednom závodě jste prý musel vyskočit z letadla. Co se stalo?
Při závodech v Maďarsku do mě v zatáčce při kroužení ve stoupavém proudu narazil maďarský reprezentant a převrátil mě na záda. Byla to nebezpečná situace, takže jsem musel na padáku opustit letadlo. Byl to můj první seskok, protože při výcviku se seskoky s padákem netrénují. V letadle máme záložní padák, který se nedá nijak ovládat, člověk zatáhne za madlo s lankem a pak už jenom čeká, kam dopadne. Naštěstí to dobře dopadlo, trosky letadla skončily v kukuřici a já jsem si jen při dopadu natáhl achilovky. Maďarský soupeř v pořádku přistál a dostal asi půlroční zákaz létání.
Jak se taková zkušenost na člověku podepíše?
Docela dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Ještě před dvěma lety jsem měl stavy, kdy se mi před závodem nechtělo nastoupit do letadla, bylo mi špatně a svíral se mi žaludek. Všechno naštěstí pominulo po vykroužení prvního stoupáku. Strach nemám, ale jsem teď daleko obezřetnější než předtím, což mě při závodech docela brzdí.
Čím si vás plachtění získalo?
Na plachtění je skvělé, že se při něm dá za krátkou dobu poznat velký kus krajiny a země. Je to navíc aktivita, u které je nutné přemýšlet. Jsou to vlastně takové akčnější šachy. Musíte být neustále ve střehu, skládat si informace dohromady a vyhodnocovat je. To mě jako matfyzáka hodně baví.
Na Matfyzu jste vystudoval obecnou matematiku a teď pokračujete statistikou a ekonometrií. Co vás k matematice přivedlo?
Měl jsem na gymnáziu výborného učitele matematiky. Je ale pravda, že pro Matfyz jsem se rozhodl až na poslední chvíli. Ještě ve třeťáku jsem si myslel, že půjdu studovat Univerzitu obrany a stanu se profesionálním pilotem. Po zvážení rizik jsem si nakonec vybral Matfyz a jsem za to rád. I když jsem měl zpočátku obavu, že studium bude příliš teoretické, obecná matematika mě začala strašně bavit. V prvním ročníku jsem sice zjistil, že to skutečně teoretické je, ale zároveň jsem poznal, že ta teorie a způsob uvažování se dají dobře využít i v praxi. Do jisté míry mi také studium pomáhá i při leteckých závodech, zejména logické myšlení a risk management.
Co plánujete dál?
Za pár dní odjíždím na devítiměsíční studijní pobyt ve Slovinsku v rámci programu Erasmus a po návratu mě čekají státnice a obhajoba diplomové práce. Mám malý úvazek ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde se věnuji statistickým výpočtům pro vědecké články. Do budoucna bych na to chtěl navázat a zabývat se analýzou dat. V létání mě čeká ještě jeden rok v juniorské reprezentaci a co bude potom, se uvidí. V dospělé reprezentaci je větší konkurence a člověk musí závodům obětovat velké množství peněz a volného času. Poslední medaile mi přinesla jisté zadostiučinění, ale zároveň mě taky nakopla, abych v závodění pokračoval. Alespoň jedno mistrovství na dospělé úrovni bych si rád zkusil.
Největší soutěžní
úspěchy Jaromíra Macouna:
4. místo na juniorském mistrovství Evropy (JEGC) v Litvě 2021
3. místo na juniorském mistrovství světa (JWGC) v Česku 2022
2. místo na juniorském mistrovství Evropy (JEGC) v Dánsku 2023
Mohlo by vás také zajímat:
Sára
Tkadlecová: Jsem vodní živel
Studentský
průvodce: Základem úspěchu je nepřepálit start
Nezůstávejte
jen ve svém rybníčku, radí softwarový inženýr