„Specifická porucha učení je handicap na celý život, musíte se s ní naučit žít a počítat s tím, že budete vždycky nuceni pracovat víc než ostatní,“ shrnuje svou zkušenost matematik Jan Lang. Vyučil se mechanikem NC strojů, ale díky vlastní houževnatosti a podpoře od učitelů se mu podařilo dostat se z učiliště na Matfyz. Pak zamířil ještě dál – do Spojených států, kde už dvacet let učí matematiku na Ohio State University, posledních deset let jako full professor.
Chodil jste jako dítě rád do školy?
Jako malý jsem do školy chodil rád. Vyrůstal jsem v malé vesnici Pernarec v západních Čechách, kde jsem navštěvoval základní školu. V sedmé třídě jsme se ale s rodiči přestěhovali do pražských Letňan a já jsem zbytek školní docházky absolvoval tam. Byl to docela drsný přechod. Jako kluk z vesnice jsem se najednou ocitl v jedné z mnoha velkých sídlištních škol, kde jsem nikoho neznal. Navíc v té době už bylo jasné, že jazyky nejsou moje parketa.
Jaký jste byl žák?
Co se týče jazyků, byl jsem spíš podprůměrný. Školu jsem dokončil s trojkami a čtyřkami z češtiny a ruského jazyka. Ale bavila mě astronomie, historie a taky jsem hodně četl. Přelouskal jsem všechny verneovky, četl jsem i Čapka nebo hry od Voskovce a Wericha. Literaturu jsem miloval a deprimovalo mě, že sám nedokážu napsat správně větu.
Kdy vám diagnostikovali specifickou poruchu učení?
V osmé třídě se zjistilo, že mám dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Ve škole to ale v podstatě nikdo neřešil. S diagnostikou se tenkrát začínalo a učitelé nevěděli, jak s takovými dětmi pracovat. Ze základní školy jsem vyšel s poznámkou, že mi není doporučeno studovat střední školu. Proto jsem šel po základní škole na učiliště.
Mrzelo vás, že jste nepokračoval například na gymnázium?
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Když mi učitelé řekli, že nemám na to studovat, bral jsem to jako fakt. Taková byla doba. Člověk měl nějaké sny, ale věděl, že ty sny jsou nereálné. Viděl chodit lidi po Měsíci, ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl být jednou mezi nimi...
Vám se ty sny ale přeci jen splnily.
Nastoupil jsem na čtyřletý učební obor v Jihlavě, což se nakonec ukázalo jako požehnání. Velká část učitelů, kteří tam působili, byli původně z gymnázií a středních škol, odkud je vyhodili ze stranických důvodů. Byli to velice kvalitní učitelé, kteří měli pochopení a dali mi podporu. Začal jsem se účastnit různých oborových soutěží, jako je SVOČ nebo korespondenční seminář Matfyzu, a měl jsem docela úspěch. Díky tomu jsem se potom dostal bez přijímaček na Matfyz.
Kdy vás zaujala matematika?
K matematice jsem se propracoval postupně přes astronomii a programování. V sedmé nebo osmé třídě mi táta ze služební cesty v SSSR přivezl teleskop, se kterým jsem pak chodil ven a pozoroval hvězdy. Na svém prvním počítači ZX Spektrum jsem programoval pohyby planet. Čas od času jsem taky navštěvoval přednášky na hvězdárně v Ďáblicích. Na konci učiliště jsem přemýšlel, kam dál. Zvažoval jsem astronomii, počítačové vědy nebo matematiku. Vyhrála matematika.
Čím si vás matematika získala?
Uvědomil jsem si, že prostřednictvím matematiky nejlépe pochopím, jak věci fungují; že když chci jít v něčem opravdu do hloubky, vždycky nakonec skončím u té matematiky. Tak jsem se zapsal na matematickou analýzu.
Byl jste vyučený strojní mechanik. Jak se na vás na Matfyzu dívali?
Myslím, že spolužáci brali moje studium hlavně ze začátku dost s rezervou a nejspíš čekali, že brzy vypadnu. První rok byl skutečně srážka s realitou. Většina studentů přišla na Matfyz z prestižních matematických gymnázií, z Bílovce nebo Píkárny. Jako kluk z učňáku jsem si mezi nimi připadal nepatřičně. Zároveň to ale zafungovalo jako motivace, abych se už od začátku snažil. Výhodou bylo, že na Matfyzu už po mně nikdo nechtěl dlouhý písemný projev.
Fungovala již v době vašich studií na fakultě nějaká podpora pro studenty se speciálními potřebami?
V té době na fakultě žádná podpora neexistovala. Navíc nebylo ani mnoho studentů, kteří by tuto podporu mohli využívat, protože ti, kteří by dnes spadali do kategorie „student se speciálními potřebami“, měli jen malou šanci se na vysoké školy dostat.
Po studiích jste přijal asistentské místo na Akademii věd ČR. Jak jste se dostal do Spojených států?
Byl jsem na ročním postdoktorském stipendijním pobytu v Cardiffu, kde jeden americký matematik viděl mé výsledky a přesvědčoval mě, abych si zažádal o místo v USA. Samotného by mě to nenapadlo, jako člověk vychovaný v socialistickém Československu jsem měl sebevědomí hluboko pod bodem mrazu, ale dal jsem na doporučení a oslovil dvě americké univerzity. Jedna z nich byla University of Missouri, kde mě přijali a strávil jsem tam dva a půl roku. Poté jsme se s manželkou vrátili na čas do Prahy, ale po půl roce jsem dostal nabídku na místo s definitivou na ohijské univerzitě. V té době, kolem roku 2001, byly platy v oboru u nás hodně nízko. Žena byla učitelka a já jsem si uvědomil, že v ČR nemáme šanci vyřešit problém s bydlením, a tak jsem tu nabídku přijal.
Na Ohio State University jste už přes 20 let, věnujete se výzkumu a učíte studenty. Jak dyslexie ovlivňuje váš život dnes?
Dodnes mám problém s gramatikou a psaným projevem. Napsat dopis nebo grantovou žádost je pro mě utrpení. Zatímco manželka a dcera, které jsou lingvistky, dokážou spatra napsat dlouhou esej, já si každý text musím trpělivě „vysedět“. Dyslexie je handicap, kterého se bohužel nelze lehce zbavit a člověk se s ním musí naučit žít.
Co se vám osobně nejvíc osvědčilo? Co vám pomohlo dopracovat se tam, kde jste dnes?
Denní nudná konstantní práce. Nic jiného. Zjistil jsem, že pokud chci v životě uspět, musím pracovat víc než ostatní. I s pochroumanou nohou se dá uběhnout maraton, samozřejmě že ho nedáte za tři hodiny třicet, ale zvládnete to a bude to především souboj s vaší vnitřní motivací.
Jak v tomto souboji obstát co nejlépe? Co byste poradil studentům, kteří se potýkají s podobnými obtížemi?
Poradil bych jim, aby si šli za svými sny, ať už je to studium nebo něco jiného. Je důležité nevzdat se a zkusit to i za cenu, že to bude těžší nebo že to nevyjde. Prohry k životu patří a posunou vás dál. Ve třídách mám často tzv. non-traditional students, jsou to studenti, kteří jdou na školu, pak z nějakých důvodu skončí, ale po letech se vrátí a studují dál, stejný nebo jiný obor. A to bývají často ti nejlepší studenti, protože už vědí, co přesně chtějí, a jdou si za svým cílem.
prof. Jan
Lang
Působí jako profesor matematiky na Ohio State University. Věnuje se výzkumu v oblasti parciálních a diferenciálních rovnic, funkcionální analýze,
prostorům funkcí a harmonické analýze. Vyučil se mechanikem NC strojů
(číslicově řízené stroje). Na MFF UK vystudoval matematickou analýzu. Po
studiích byl pět let asistentem na Matematickém ústavu AV ČR. Absolvoval
roční postdoktorskou stáž na University of Wales v Cardiffu, tři roky také
působil jako postdoktorand na University of Missouri v Columbia Missouri. Od
roku 2001 žije s rodinou v Ohiu.
Mohlo by vás také zajímat:
Willy
Svoboda: Už můžu oplácet pomoc
Matfyzák v Oxfordu
Dobrodružství
mého života