V třetím příspěvku nás Jiří Zeman vezme na exkurzi za arabskou kulturou ve Francii.
Arabská kultura je ve Francii všudypřítomná. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Tak například cestou do školy vždycky míjím Velkou pařížskou mešitu (Grande Mosquée de Paris). Když pak spěchám po schodech do třídy na ranní vyučování, zahlédnu koutkem oka nápis Allaħ, jejž neznámý sprejer načmáral fixou na stěnu. Nožičku písmena h přitom škrtl schválně. Litera ħ totiž označuje modifikovanou Planckovu konstantu, která se používá v kvantové mechanice. To jen aby umělec naznačil, že netvoří někde pod mostem, nýbrž na přírodovědecké univerzitě.
Cukr, káva, limonáda
Hned za UPMC (Université Pierre et Marie Curie) se kovově leskne devítipodlažní budova. Sídlí v ní Institut arabského světa (Institut du monde arabe), v jehož muzeu jsem zapátral po stopách orientálních učenců. „Od 9. století se arabsky mluvící astronomové a matematici snažili rozšířit znalosti, které zdědili z Řecka, Indie a Mezopotámie… Vyvinuli také nová odvětví jako algebru nebo trigonometrii,“ dočtete se na jedné z vitrín. Ve vitrínách samotných si pak můžete prohlédnout několik dobových spisů jako Pojednání o dokonalém kružítku z 13. stol. od Al-Kuhího. Dokonalé kružítko prý vykroužilo kromě kružnice i elipsu nebo hyperbolu.
U Arabů má taky původ označování neznámých čísel písmenem x (protože arabské šaj, které znamená „věc“, se přepisovalo španělsky jako xay). Francouzština dále vděčí arabštině za nulu (zéro) a dokonce za číslo obecně (chiffre – odtud i česká šifra), obojí pochází z výrazu sifr, tedy „prázdno“.
Cukr, káva, limonáda, hrnek, kmín, špenát… Ani tato slova nepopřou ve francouzštině své arabské kořeny. Přejímání potom pokračovalo i v novější době. „Jsem děsně nemocný, brzo půjdu za toubibem,“ oznámil mi jednou Američan, který ve Francii žije už léta. Světe div se, do hovorové francouzštiny pronikl arabský toubib jako obměna spisovného lékař (médecin).
V roce 2008 označil Nicolas Sarkozy arabštinu za jazyk budoucnosti, pokroku, vědy a modernity. Nechám na povolanějších, aby posoudili, zda se pro zpřístupnění výuky arabštiny na základních nebo středních školách učinilo maximum.
Paříž se může holedbat pestrou nabídkou radiostanic, a tak není divu, že se někdy z reproduktoru linou populární písně s arabskou melodikou nebo aranžmá. Za zářný příklad si vezmu hit Inch’Allah (2010), který burcuje proti rasismu. „Inšalláh“ mimochodem znamená „Když to Bůh chce…“ a slyšel jsem, že se používá též ve francouzštině, když doufáte, že něco dobře dopadne.
S Mehdim o Maghrebu a mezinárodní mobilitě
Před necelými pěti lety se mi poštěstilo prožít nezapomenutelný týden v jihofrancouzském Aix-en-Provence s rodinou, která má arabské kořeny. Mehdi, jehož rodiče pocházejí z Alžírska, a já jsme se zapojili do projektu, na němž spolupracovalo Gymnázium Zlín – Lesní čtvrť a Mehdiho střední škola. Nějakou dobu jsme si dopisovali, já jej navštívil ve Francii a on na oplátku zase přijel ke mně do Česka. Mehdi tento rok dokončuje bakalářské studium na jedné z marseilleských univerzit, a tak jsem se rozhodl, že se za ním během svého pobytu na Erasmu zajedu podívat.
Jako způsob dopravy jsem zvolil spolujízdu a nelitoval jsem. V prostorném Mercedesu mě vezl inženýr Salim, který prožil dětství v Alžírsku, ale vysokou školu dokončil ve Francii. Když jsem spustil o lineární algebře nebo integrálech, rozuměl mi, protože matematiku běžně používá při práci – navrhuje optimální tvar lopatek větrných elektráren.
„Arabové mají nadání na jazyky,“ řekl mi kdysi jeden Tunisan. Když už zvládnou arabštinu, nedělá jim potíže naučit se jiné jazyky. Salim to jedině dosvědčuje. Hovoří arabsky, francouzsky (povinně se učil odmala), anglicky, italsky (má v Itálii příbuzné) a německy. Koho jsem ještě nepřesvědčil o mezinárodní povaze naší jízdy, toho by mohlo zajímat, že další dva spolucestující se narodili na souostroví Komory.
Otázku mezinárodní migrace jsme otevřeli i s Mehdim, když jsme setkali v onom kosmopolitním přístavu. Marseille zažila několik vln imigrace a žije v ní hodně přistěhovalců z jiných míst na pobřeží Středozemního moře. Dnes je to navíc město plné studentů nejen z Evropy, ale i z celého světa. „Díky projektům, jako je Erasmus nebo Leonardo da Vinci, se tu vídají Češi, Rumuni, Holanďané, Němci, Američané, Brazilci…,“ vyjmenovává Mehdi. „V ročníku je nás devět. Američan, Brazilka, Nigerijec, Kameruňanka, dva Alžířané a tři Francouzi,“ dodává.
Mezi oblastmi, z nichž přicházejí imigranti do Francie, má zvláštní místo Maghreb, a to již po několik generací. Maghreb tvoří podle Mehdiho hlavně tři země – Alžírsko, Maroko a Tunisko, což vytváří dobrou kulturní směs. „V Marseille nebo na jihu Francie jsou na každém rohu k dostání maghrebské speciality. Dalším příkladem je třeba hudba. Mnoha alžírským hudebníkům se ve Francii daří,“ zmiňuje Mehdi.
Cestou zpátky do Paříže využívám opět spolujízdu. V autě vedle mě sedí čerství absolventi technických škol – francouzský konstruktér automobilových motorů a jeho přítelkyně, síťová inženýrka původem z Maroka. Vzpomenu si na Mehdiho slova: „Kontakt různých kultur dokáže vytvořit něco nádherného. Je štěstí mít takovou směs v Marseille.“ Nezbývá než si přát, aby soužití různých kultur ve Francii naplňovala vzájemná úcta a soulad v základních lidských hodnotách.
Předchozí díly:
Zápisky z Erasmu: Francie, Université Pierre et Marie Curie I
Zápisky z Erasmu: Francie, Université Pierre et Marie Curie II
Další díly:
Zápisky z Erasmu: Francie, Université Pierre et Marie Curie IV
Zápisky z Erasmu: Francie, Université Pierre et Marie Curie V