Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů XII: Francie, Robertson, Arago a Peltier

Foto č. 1: Monsieur a Madame Garnerinovi (kresba pravděpodobně z roku 1803), autor: Christoph Haller von Hallerstein, dnes umístěno v Philadelphia Museum of Art.

Dvanácté zahraniční zastavení u hrobů významných matematiků, fyziků a astronomů popáté a naposledy učiníme na největším a nejslavnějším z pařížských hřbitovů, na Cimetière du Père-Lachaise. Je pravděpodobně nejslavnějším hřbitovem světa a patří mezi deset turisticky nejnavštěvova­nějších míst Paříže, a to zejména díky mnoha „celebritám“, které zde našly místo posledního odpočinku. Ale o tom jsme již psali v předchozích článcích.

Nyní se podíváme na další, pro veřejnost možná méně známé avšak neméně důležité osobnosti. Byly významné zejména pro pochopení souvislostí ve francouzské vědě na přelomu 18. a 19. století. Nalezení hrobů těchto velikánů bylo – oproti hledání hrobů Laplaceho, Poissona, Fresnela a Delambrea – procházkou růžovou zahradou.

Známý fantasmagor a neznámý fyzik

Českým čtenářům je jméno Étienne-Gaspard Robert (* 15. 6. 1764, Lutych, Belgie; † 2. 7. 1837, Paříž, Francie) či jen zkrácený pseudonym Robertson spíše neznámé. Ve Francii to ale na přelomu 18. a 19. století bylo jméno, které vyvolávalo bouřlivé emoce. Robertson byl kouzelníkem, fabulátorem a „performerem“, ale i vynálezcem, experimentálním fyzikem a zakladatelem tzv. fantasmagorie. Původně studoval filozofii v Lovani, lákala ho nicméně spíše fyzika a stejně tak i malířství. Přes protesty rodičů se ve svých 28 letech přestěhoval do Paříže, kde se živil jako portrétista. Ve volném čase navštěvoval nejen kouzelnická představení, ale i vysokoškolské experimentální přednášky z fyziky. V dostupné literatuře se objevuje, že si snad i platil konzultace francouzského vynálezce a fyzika Jacquese Alexandra Césara Charlese (* 12. 11. 1746, Beaugency, Francie; † 7. 4. 1823, Paříž, Francie), který je znám svými pokusy s balóny plněnými vodíkem (tzv. charlièrami) a je považován za autora tzv. Charlesova zákona v termodynamice.

Étienna Robertsona nelze jednoduše zaškatulkovat. Na jedné straně provedl velkou řadu fyzikálních experimentů, na straně druhé ho mnoho akademiků považovalo za vydělávajícího šarlatána. Robertsona zhruba v roce 1793 uhranuly možnosti promítacího přístroje zvaného laterna magica, tedy vynálezu, který pravděpodobně objevil významný holandský fyzik Christiaan Huygens na konci 17. století. Okamžitě si uvědomil, jakých iluzivních efektů může s pojízdnou konstrukcí jakožto projekční plochou a s využitím kouře dosáhnout. Zároveň se v této době dočetl o Galvaniho pokusech na zvířatech a pravděpodobně jako jeden z první pochopil (nebo alespoň jako jeden z prvních tvrdil), že se jedná o chemické procesy.

Jako vzdělaný fyzik také věděl, jaké možnosti skýtají velká zrcadla a čočky. To vše použil ve svém prvním iluzionistickém představení, které se konalo 23. ledna 1798, kde mimo jiné promítal obrázky zesnulých celebrit, zejména těch, které zahynuly před pár lety v revolučním období pod gilotinou. Své první představení nazval „Fantasmagoria“, tedy shromáždění přeludů. Show byla inzerována v Journal de Paris, což byl časopis, který informoval o literárních novinkách, různých večerních programech, zveřejňoval anekdoty a další zajímavosti. O představení, ve kterém pomocí kouře a promítání „přiváděl mrtvé k životu“, používal litry (zvířecí) krve, motýly, fosfor a krásné ženy, byl takový zájem, že sál o 60 místech praskal ve švech. Reakce policie však na sebe nedala dlouho čekat a po nějaké době úřady jeho vystoupení zakázaly. Robertson se na několik týdnů přesunul do Bordeaux, kde učinil mimo jiné svůj první balonový výstup.

A do balonů se zamiloval. Když se vrátil zpět do Paříže, zjistil, že v místě, kde předváděl svoji úspěšnou show, je uváděno představení se stejným názvem, které předváděli jeho dva asistenti s finanční podporou majitele budovy. Uvědomil si, že pokud chce být bohatým a slavným, musí šokovat ještě víc a musí také na velká pódia. Vybral si kapli za revoluce opuštěného kapucínského klášterního objektu uprostřed Paříže, kde jen samotná atmosféra místa s mnoha zdevastovanými náhrobky byla sama o sobě velkou scénou. Představení bylo vyšperkované do posledního detailu, hrála hudba, ozývaly se hlasy ze záhrobí, publikum zapomínalo, že se jedná pouze o triky. Podobná přestavení na sebe nedala dlouho čekat. Rozvoj techniky a vědy umožňoval fyzikům, kteří podlehli půvabu kouzlení, ohromovat davy. Podobně byla v roce 1801 zahájena fantasmagorická show v Lyceum Theatre v Londýně Paulem Philidorem (alias Paulem de Philtpsthalem). Mimo jiné to byl právě Paul Philidor, kdo v roce 1802 pozval Annu Marii „Tussaud“do Londýna a navrhl jí, aby udělala v Lyceum Theatre svoji výstavu voskových figurín.

Robertson byl nejen člověk kouzel, ale také vědec, byť toužící po popularitě. V letech 1803 až 1814 cestoval po celé Evropě a učinil několik desítek výstupů balonem v řadě velkých měst – např. v Londýně, Petrohradu, Moskvě, Stockholmu, Vídni a také v Praze. V Praze ostatně pobýval několikrát, kromě letu v balónu zde v roce 1810 předvedl svoji fantasmagorickou show v sále jednoho z malostranských hotelů. V Praze pobýval také několik měsíců v roce 1812. Že byl balonovým nadšencem dokazuje fakt, že v Hamburku dokonce překonal tehdejší rekord ve výstupu balonem do výšky. V Dánsku se na jeho let, který se uskutečnil v Kodani u bývalého letního zámeckého královského sídla Rosenborg, sešlo prý na 50 000 lidí včetně královské rodiny. Není bez zajímavosti, že se akce zúčastnil i známý dánský fyzik Hans Christian Ørsted (* 14. 8. 1777, Rudkøbing, Dánsko; † 9. 3. 1851, Kodaň, Dánsko), který pak Robertsonovu letu věnoval několik svých básní. Během letů prováděl Robertson pokusy podobně jako Jean-Baptiste Biot a Joseph Louis Gay-Lussac. Měřil například zemský magnetismus, teplotu, odebíral vzorky vzduchu pro pozdější měření, studoval vliv nadmořské výšky na teplotu varu vody a na chování holubů a motýlů, které měl s sebou v gondole. Nutno ale říci, že řada jeho publikovaných výsledků byla v rozporu s tehdy již známými zákonitostmi, což bylo diskutováno i v jednom z nejstarších fyzikálních časopisů Annalen der Physik. Po vzoru svého současníka André-Jacquese Garnerina (* 31. 1. 1769, Paříž, Francie; † 18. 8. 1854, Paříž, Francie), zakladatele moderního parašutismu a vynálezce hedvábného padáku bez podpěr, provedl několik seskoků i Robertson a zaměřil se na zdokonalení materiálu a vazby. Zejména se soustředil na to, aby byl padák lehčí (a tedy skladnější). Mimo jiné byla Garnerinova manželka podle některých první ženou (foto č. 1), která seskočila padákem. Zda to byla pravda, jisté není. Ví se ale, že láska k pádům z nebes zůstala v rodině. Jejich dcera Eliza uskutečnila seskok v roce 1858, a ten už je doložen.

Hrob Étienne-Gasparda Roberta se nachází v 8. oddělení hřbitova. Je sice malinko jinde, než je vyznačeno v mapce významných pohřbených osobností, jeho hrob ale nemůžete minout. Monumentálnost hrobky a její výzdoba s kostrami, lebkami, balóny a davy lidí vyjadřuje charakter jeho života (foto č. 2, 3). Osobnost Robertsona vyvolávala emoci i po jeho smrti, známý anglický spisovatel Charles Dickens v roce 1855 shrnul Robertsonův život takto: „Byl to kouzelník, který kouzlil uvážlivě…, byl obdarován citem pro fyzikální experimentování… Jeho život byl příběhem čestného a vzdělaného showmana.“ I když na Robertsona lidstvo částečně zapomnělo, jeho odkaz vyvolává emoce dodnes.

Velikán Arago

Jednou z nejvýraznějších osob francouzské vědy první poloviny 19. století byl bezesporu Jean-François Dominique Arago (* 26. 2. 1786, Estagel, Francie; † 2. 10. 1853, Paříž, Francie). Matematik, fyzik, astronom a výrazný politik, jehož jméno v učebnicích chybí, i když stál u zrodu velkých myšlenek. Často působil jako „katalyzátor“, ohromoval svým až neskutečně obrovským přehledem a často „pouze“ přispěl k uskutečnění velkých objevů. Zaměření Françoise Araga bylo obrovské, stal se např. ředitelem Pařížské observatoře, působil jako stálý tajemník Francouzské akademie věd. Byl zahraničním členem Americké akademie věd a umění a také Královské švédské akademie věd, byl ministrem, v roce 1848 i prozatímním předsedou vlády, stál za zrušením otroctví ve francouzských koloniích. Jako vědec sepsal velké množství článků, jeho rozhled by se dal svým způsobem přirovnat k rozhledu pruského přírodovědeckého velikána Alexandrova von Humboldta (* 14. 9. 1769, Berlín, Německo; † 6. 5. 1859, Berlín, Německo), který v roce 1853 napsal dvacetistránkový úvod k jedné ze stěžejních Aragových knih, posmrtně vydanému dílu s názvem Meteorological Essays. Arago a von Humboldt byli dlouholetí (spíše však korespondenční) přátelé, sám Arago před svou smrtí řekl, že „spojení trvalo více než čtyřicet let bez jediného mráčku“.

François Arago nastoupil ke studiím na prestižní École Polytechnique v roce 1803, ale již v roce 1804 díky přímluvě Simeón-Denise Poissona začal pracovat v Pařížské hvězdárně. Záhy se seznámil s dalšími velikány, jako byli Pierre-Simon Laplace, Jean Baptiste Delambre či Jean-Baptiste Biot, s nímž byl Arago pověřen dokončením měření tzv. Pařížského poledníku coby základu pro výpočet přesné jednotky délky – jednoho metru. Pařížský poledník byl v roce 1884 opuštěn ve prospěch Greenwichského poledníku výměnou za britský závazek přijmout metrický systém (a také trochu z pragmatických důvodů, neboť anglický poledník neprochází tolik obydleným územím). Arago publikoval řadu prací z geodetických měření prováděných společně s Biotem, výsledky výzkumu tlaku vodní páry na teplotě nebo rychlosti zvuku. Byl ideovým spoluautorem jednoho ze základních experimentů měření rychlosti světla, který později provedl Armand Hippolyte Louis Fizeau, a stál za prvním přesvědčivým důkazem o rotaci Země, který představil v roce 1851 Léon Foucault. Ten jej ve spolupráci s F. Aragem poprvé předvedl nikoli v pařížském Pantheonu, jak se často mylně uvádí, ale v budově pařížské hvězdárny Observatoire de Paris-Meudon. Teprve o několik týdnů později bylo tzv. Foucaultovo kyvadlo instalováno v Pantheonu, aby byl experiment přístupný lidem. Díky jeho studiím magnetických vlastností látek ho lze považovat za spoluobjevitele tzv. vířivých (dnes Foucaultových) proudů. Na tyto práce navázal zanedlouho anglický fyzik a objevitel elektromagnetické indukce Michael Faraday (* 22. 9. 1791, Newington Butts-Londýn, Anglie; † 25. 8. 1867, Hampton Court-Londýn, Anglie). Ostatně si za tyto práce vysloužil v té době jedno z nejvýznamnějších vědeckých ocenění, Copleyho medaili udělenou Royal Society v roce 1825.

Jak jsme již zmínili v jednom našem předcházejícím článku, Arago na rozdíl od jiných fyziků veřejně podporoval J. F. Fresnela a jeho vlnovou teorii světla. Jako předseda komise, která posuzovala Fresnelovu práci, rozhodl o provedení experimentu, ve kterém Fresnel teoreticky předpověděl, že díky vlnové povaze světla bude existovat světlý bod ve stínu za malou kuličkou (tzv. Poissonova skvrna) – tedy tam, kde podle částicové teorie světla má být tma. Podobný experiment se dodnes během základních bakalářských kurzů fyziky na MFF UK ukazuje posluchačům. Arago měl velký talent pro předávání inspirativních podnětů dalším vědcům – na jeho popud provedl matematik a fyzik Urbain Jean Joseph Le Verrier výpočet pozice v té době neznámé planety Neptunu. V roce 1811 popsal Arago jevy probíhající při polarizaci bílého světla. To přimělo Thomase Younga k prezentaci názoru, že světelné vlny jsou příčné (tato představa odporovala tehdejším názorům), a také Étienna-Louise Maluse (* 23. 7. 1775, Paříž, Francie; † 24. 2. 1812, Paříž, Francie) k pokusu o identifikaci obecného vztahu mezi polarizačním úhlem odrazu a indexem lomu. Tento vztah Malus odvodil pouze pro vodu. Malus je také autorem popisu dvojlomu světla a stejnojmenného zákona pro intenzitu světla při průchodu polarizátorem. Tento zákon má dnes široké technologické využití. Étienne-Louis Malus našel svůj poslední odpočinek kousek od Aragova hrobu v oddělení č. 10, jeho jméno je také na Eiffelově věži mezi nejvýznamnějšími francouzskými věd­ci.

François Arago měl ve své době značný odborný i politický vliv a neváhal jej v pravou chvíli použít. Jako příklad nám poslouží jeho přímý zásah do dějin fotografie. 19. srpna 1839 vyhlásila Francouzská akademie věd na svém zasedání tento vynález, který byl díky Aragovi připsán jeho příteli Louisi Daguerrovi (* 18. 11. 1787, Cormeilles-en-Parisis, Francie; † 12. 7. 1851, Bry-sur-Marne – Paříž, Francie) a nazván daguerrotypií. Patentová práva odkoupil stát, aby tak významný počin mohl být dále zdokonalován a šířen bez omezení. Daguerre za to výměnou získal doživotní rentu, o něco nižší odměnu pak obdržel syn tehdy už zesnulého spoluautora vynálezu Nicéphora Niépce (* 7. 3. 1765, Chalon-sur-Saône, Francie; † 5. 7. 1833, Saint-Loup-de-Varennes, Francie). V té době Arago už delší dobu věděl o jiných úspěšných pokusech Hippolyta Bayarda (* 20. 3. 1801, Breteuil – Oise, Francie; † 14. 5. 1887, Nemours, Francie), který mu je dokonce osobně představil. Nicméně pozdržel jeho práce a radil, aby se zveřejněním vyčkal. Tím prvenství bez problémů připadlo Daguerrovi. Není bez zajímavosti, že Bayard uspořádal první fotografickou výstavu ještě měsíc před oficiálním patentováním fotografie a zhruba dva měsíce před jejím vyhlášením ve Francouzské akademii. Arago mohl mít pro toto jednání různé motivace, rozhodně ovšem uplatnil svůj tehdejší vliv tajemníka akademie ve prospěch svého přítele. Bayard na celý případ reagoval svérázným protestem. Zinscenoval autoportrét, na němž se představil jako utonulý. Snímek s názvem Sbohem, krutý světe! z roku 1840 je pravděpodobně první manipulací s fotografií vůbec.

I přes všechny politické změny ve Francii v 19. století zůstal Arago republikánem. To dokazují nabídnuté rezignace z některých funkcí, kdy původně první prezident Francie, Napoleonův synovec Charles Louis Napoleon Bonaparte, obnovil císařství a se stal císařem Napoleonem III.

Postupující cukrovka či jeho politická významnost naznačují, že i přes Aragovo odmítnutí věrnosti tzv. druhému císařství nebyl perzekvován a byla mu ponechána i možnost volného pohybu a veřejného vystupování. Za deset měsíců potom zemřel. Tak smutně skončil život jednoho z politicky nejvlivnějších vědců 19. století. Jeho jméno je také zvěčněno na Eiffelově věži.

Jeho syn a vnuk zdědili jen Aragovu lásku k politice – stali se politiky z povolání. Na Aragovu počest byl 12. března 1778 slavným kapitánem Jamesem Cookem přejmenován Mys sv. Řehoře na Aragův mys (Cape Arago). Od roku 1866 zde stojí dodnes, v průběhu věků různě obměněný, krásný maják, ve kterém byla použita tzv. Fresnelova čočka, pojmenovaná po pionýrovi vlnové světelné teorie. Poslední odpočinek (foto č. 4, 5) našel na „hlavní ulici“ Avenue Principale hřbitova Père-Lachaise nedaleko hlavního vchodu ve 4. oddělení. Arago je v seznamu významných osobností hřbitova, kde ho právoplatně nazývají učencem a politikem. Na jeho náhrobku kromě oblastí jeho zájmu a objevů nalezneme i výrazný nápis „SOUSCRIPTION NATIONALE ET ÉTRANGÈRE“.

Ve stínu slavnějších

Když v roce 1834 fyzik Jean Charles Athanase Peltier (* 22. 2. 1785, Ham, Francie; † 27. 10. 1845, Paříž, Francie) objevil, že při průchodu elektrického proudu dvěma v sérii zapojenými vodiči z různého materiálu se v bodě styku jeden zahřívá a druhý je chladný, netušil, že za dalších 180 let bude tento jev nazýván Peltierův a že se tzv. Peltierův článek (foto č. 6, 7) bude běžně používat. I přes řadu nevýhod, jakými jsou relativně malá účinnost, poměrně velká spotřeba a nutnost odvádět přebytečné teplo je velkou výhodou Peltierova článku dlouhá životnost, snadná regulace výkonu, tichý provoz a hlavně možnost chladit jím na přesně daném místě. Tyto vlastnosti předurčují užití článku v elektrotechnice, a to např. k chlazení čipů ve fotoaparátech, kamerách, módních USB chladničkách atp. Opačným jevem k jevu Peltierovu je tzv. Seebeckův jev, kdy je u termočlánku udržována rozdílná teplota dvou spojů vodičů z různých materiálů a obvodem pak protéká proud. Tento jev objevil v roce 1821 německý fyzik Thomas Johann Seebeck (* 9. 4. 1770, Talin, Estonsko; † 10. 12. 1831, Berlín, Německo). Proto jsou někdy oba jevy nazývány jednotně jako Peltier-Seebeckův jev. Ačkoli se Peltier věnoval především elektrickým jevům v atmosféře, bude jeho jméno navždy spojeno spíš s „jeho“ článkem. Poslední odpočinek (foto č. 8, 9) našel Peltier v oddělení 73 v uličce Chemin Serré, kousek od hrobu Étienne-Gasparda Roberta a také zpěváka skupiny The Doors Jima Morrisona. Až tedy budete hrob hledat s mapkou hřbitova v ruce či si náhrobek fyzika náruživě fotografovat, připravte se na mnoho dotazů zmatených (zejména amerických) návštěvníků hrobu zpěváka The Doors. Otázka, proč si fotíte hrob nějaké neznámé osoby, bude ta nejčastější. Peltier opravdu evidentně zůstává ve stínu slavnějších…

Další díly putování

Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů XI: Pařížský hřbitov Père Lachaise
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů X: Francie, Paříž
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů IX: Francie, Paříž
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů VIII: Německo, Magdeburg
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů VII: Anglie, Manchester
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů VI: Itálie, Vinci a Bologna
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů V: Itálie, Pisa
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů IV: Itálie, Florencie
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů III: Pařížský hřbitov Père-Lachaise
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů II: Pařížský hřbitov Montparnasse
Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů I: Pařížský hřbitov Montmartre

Zdroje

KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Česká technika – nakladatelství ČVUT, Praha, 2008.

//Le Cimetière du Père-Lachaise. // [online] Père-Lachaise, 2014 [cit. 26. 8. 2014]. Dostupné z http://www.pere-lachaise.com/.

VOLK, W. //Monuments of mathematicians. // [online] Museum, 2014 [cit. 27. 7. 2014]. Dostupné z www.w-volk.de/museum/.

CONNOR, J. J., ROBERTSON, E. F. // The MacTutor History of Mathematics archive.// [online]. School of Mathematics and Statistics, The University of St Andrews, 2008 [cit. 3. 9. 2014]. Dostupné z: http://www-history.mcs.st-and.ac.uk/.

Find a grave. [online] Find a grave, Inc., 2014 [cit. 20. 7. 2014]. Dostupné z: http://www.findagrave.com/.

Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica, Inc., 2015 [cit. 17. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.britannica.com/.

ÚLEHLA, I. Fyzika a filozofie. SPN, Praha, 1989.

FAUKNER, R. Moderní fyzika. Josef Hokr, Praha, 1947.

STÖRIG, J. H. Malé dějiny filozofie. Zvon, Praha, 1995.

KOŠŤÁL, J. Významné osobnosti vědy a techniky (5. část). ELEKTRO, č. 7, 2011. [online]. Release Date: September, 2011 [cit. 12. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.odbornecasopisy.cz/…df/44253.pdf.

Nationalmuseet. Nationalmuseet, 2015 [cit. 17. 9. 2014]. Dostupné z: http://natmus.dk/.

ANDERSON, K., OWENS, J. Cape Arago, OR. [online] Release Date: September, 2013 [cit. 12. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.lighthousefriends.com/light.asp?…. Informace z přednášek PhDr. A. Lábové, FSV UK, 2003–2005.

ZEITLER, W. E. G. Robertson and the Phantasmagoria. [online] Release Date: September, 2009 [cit. 12. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.glassarmonica.com/.

HEARD, M. Phantasmagoria: The Secret Life of the Magic Lantern. Hastings: The Projection Box, USA, 2006.

CASTLE, T. The Female Thermometer: 18th Century Culture and the Invention of the Uncanny. Oxford University Press, 1995.

MARTY, J., ROUSSEAU, P., LASSALLE, E. Les principaux Monuments Funéraires. Du Père-Lachaise, de Montmartre, du Mont-Parnasse et autres Cimetières de Paris. Amédée Bédelet, Paris, 1839.

MOIROUX, J. Le Cimentière du Père Lachaise. S. Mercadiee, Paris, 1908.

GILBERT, L. W. Lettre à la classe des sciences mathématiques et physiques sur divers objets de physique et de chimie. Annales de Chimie et de Physique, Vol. 69, 1809.

BLONDEL, C. Animal electricity in Paris: From initial support, to its discredit and eventual rehabilitation. Luigi Galvani International Workshop. Proceedings, Marco Bresadola, Giuliano Pancaldi (Ed.), 1999, s. 187–209. Dostupné z: http://hal.archives-ouvertes.fr/…gna_1999.pdf.

SAUVAGE, E. Les fantasmagories de Robertson, entre spectacle instructif et mystification. [online] Conférences en ligne du Centre canadien d’études allemandes et européennes, Université de Waterloo, 2004 [cit. 17. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.cceae.umontreal.ca/…CEL_0102.pdf http://www.philamuseum.org/…t/10778.html?….

ARAGO, F. Meteorological Essays, with introduction by Alexander von Humboldt. Longman, Brown, Green and Longmann, London, 1855. http://www.england.org.za/…tussauds.php (stav ke dni 17. 9. 2014).

DICKENS, C. Robertson, Artist in Ghosts. Household Words. Vol. X, No. 253, 1855. [online]. Release Date: December, 2004 [cit. 12. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.djo.org.uk/…20Ghosts.pdf.

KOSCHATZKY, W. Die Kunst der Photographie. Residenz Verlag, Salzburg und Wien, 1984.

NEUSÜSS, F. M. Das Fotogramm in der Kunst des 20. Jahrhunderts. DuMont, Köln, 1990.

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop