Život je často dílem náhody

Život je často dílem náhody

Fakulta / rozhovor

Chtěl se stát slavným vědcem, pak ale se spolužákem založil firmu a u podnikání už zůstal. S generálním ředitelem firmy Dermacol a spolumajitelem televize Prima Vladem Komárem o byznysu, náhodách a studiu na Matfyzu.

Vlado Komár se narodil ve slovenské Levoči, absolvoval košické matematické gymnázium, odkud posléze zamířil do Prahy na Matematicko-fyzikální fakultu UK studovat informatiku. Podniká od 90. let. Je spoluzakladatelem firmy obchodující s cennými papíry Middle Europe Finance, jež se v roce 1999 podílela na druhém startu televize Nova. Angažoval se také ve výzkumné společnosti Nielsen Admosphere (dříve Mediaresearch), která českému mediálnímu trhu dodává data o televizní sledovanosti. Nyní je prostřednictvím firmy Denemo Media spoluvlastníkem televize Prima. V roce 2002 se stal generálním ředitelem české kosmetické firmy Dermacol.

Byl jste prý mimořádně nadané a soutěživé dítě. Co vám šlo ve škole nejvíc?

Bavila mě hlavně matematika. V páté třídě jsem vyhrál krajskou Pythagoriádu, na olympiádě v osmé třídě jsem ale obsadil „až“ nějaké desáté místo. Přede mnou tenkrát bylo několik žáků matematické školy v Košicích. Já chtěl vždy hrát partie proti mistrům, a to i za cenu, že se nakonec ukáže, že nejlepší nejsem. I proto jsem se rozhodl, že po základní škole půjdu studovat matematické gymnázium do Košic.

Soutěživost vás přivedla také do Prahy na Matfyz?

Praha byla za mých studentských let společným hlavním městem Čechů i Slováků. Obory související s matematikou sice bylo možné studovat i na UPJŠ v Košicích, ale předpokládal jsem, že s nejlepšími se budu moct poměřovat jen v Praze. Navíc jsem mnoho z nich už znal. Na mezinárodní matematické olympiádě jsem reprezentoval ČSSR spolu s pěti dalšími kluky. Jeden byl z Prahy, dva z Brna, jeden z Ostravy a jeden ze Žiliny. Na Matfyzu jsme se potkali všichni.

Nastupoval jste na Matfyz rok po revoluci. Jaké to tenkrát na fakultě bylo?

Na konci socialismu byl Matfyz nepochybně jednou z nejkvalitnějších fakult v zemi. Na rozdíl od různých humanitních oborů tam nešlo o politiku. Byli tam mimořádně chytří a schopní profesoři, ale řada z nich učila jen proto, že jinou možnost v podstatě neměla. Matfyz byl zároveň takový azyl před absurdní společenskou realitou druhé poloviny 80. let. To se v době mých studií rychle měnilo. Učitelům přicházely nabídky ze zahraničí a někteří začali omezovat úvazky nebo z fakulty odešli úplně.

Já jsem tenkrát šel na školu s vizí, že ze mě jednou bude významný vědec třeba v MIT. V prvním ročníku jsem udělal všechny zkoušky v předtermínech a pár profesorů si mě vyhlídlo, že bych s nimi mohl pracovat na jejich výzkumu. Třeba prof. Vlach, u kterého jsem dělal teorii her. Bohužel za pár měsíců mi oznámil, že dostal nabídku na mnohaletý pobyt na univerzitě v Tokiu. Ještě častěji se stávalo, že si některého z našich učitelů najala americká softwarová firma. Řada schopných lidí odešla. Možná také proto jsem se nakonec vědcem nestal.

Se spolužáky jste za studií založili softwarovou firmu, která vytvořila a prodávala hotelový informační systém a software na hodnocení a optimalizaci reklamních kampaní. Dá se říci, že to odstartovalo vaši podnikatelskou kariéru?

Asi ano. Život z velké části řídí náhody. Na škole jsem měl kamaráda Jiřího Šmejce, který se o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem oženil se spolužačkou a narodilo se jim dítě. Aby uživil rodinu, běhal s laptopem po hotelech a restauracích a nabízel software. Po večerech na koleji otravoval s tím, že bychom nějaký podobný software mohli udělat sami. Společně jsme také chodili na seminář k profesoru Hedrlínovi, jehož žákem býval i Marek Boguščak. Ten tou dobou již vedl marketingovou výzkumnou agenturu AISA a prof. Hedrlín nás s ním seznámil. V AISE zrovna řešili měření médií a chyběl jim software, který by propojil data o sledovanosti médií s cenami za reklamu. Tak jsem nakonec vědu vyměnil za komerční projekty, i když jsem po tom ani tolik netoužil. Peníze pro mě nebyly hlavní motivací, maminka mě na škole podporovala. Díky rodičům jsme si s kolegy mohli dovolit vyvíjet rok a půl software takzvaně do šuplíku. Naštěstí, když byl hotový, tak o něj byl opravdu zájem.

Od konce 90. let mj. podnikáte v oblasti médií. Čím vás oslovil svět televizního byznysu?

Nepatřím k lidem, kteří potřebují vlastní pořad v televizi a kterým mediální byznys připadá tzv. sexy. Mám k této oblasti spíše pragmatický vztah. Za dobu, co se kolem mediálního trhu pohybuji, jsem získal mnoho kontaktů, vazeb a znalostí a občas kolem mě chodí příležitosti. K médiím a reklamě jsem se však původně dostal vlastně náhodou. Moje první aktivity souvisely s výzkumnou částí mediálního byznysu a dodnes je to pro mě ta zajímavější oblast - jsem přece jen matfyzák a rád se při rozhodování opírám o data.

Vlastníte také Dermacol, tradiční českou firmu vyrábějící kosmetiku. Jaká je vaše obchodní strategie?

To by vydalo na dlouhý popis. V oblasti dekorativní kosmetiky jsme v Česku již dva roky nejprodávanější značkou na trhu. Domácí trh určitě nehodláme zanedbávat, ale největší prostor k dalšímu růstu teď vidíme mimo ČR. Už dnes se naše výrobky prodávají ve více než stovce zemí, ale řekl bych, že na mnohých významných trzích jsme teprve tzv. dali nohu do dveří. Takový potenciál pro nás mají třeba Spojené státy, Čína, Německo nebo Polsko.

Před rokem vzbudil Dermacol pozornost reklamou na pánskou řadu kosmetiky. Spot natočený jako hudební klip jedny pobavil, druhé pohoršil. Šlo z vašeho hlediska o úspěšnou reklamní kampaň?

Problém mužské řady je v tom, že zdaleka nejvíc můžete prodat sprchových gelů a deodorantů, což jsou produkty docela generické. Navíc možná znáte vtip, jak si ženy a muži kupují šampón. Ženy na vlasy barvené, mastné, jemné apod., muži podle toho, že je na obalu napsáno šampón. Je to vtip, ale něco na tom je. O pánském kosmetice je asi zbytečné mluvit vážně, nedělá to ani světová konkurence. Rozhodli jsme se tedy jít stejnou cestou a udělat něco zábavného a zcela nevážného. Většina reklam upadne v zapomnění, v našem případě se tak nestalo, což vnímám jako úspěch, přestože zaznívaly kritiky. Ve slovenském deníku SME někdo svou negativní recenzi tohoto klipu zakončil slovy: „A najhoršie je, že ten refrén nemožete dostať z hlavy.“ Minimálně o to nám šlo.

Abychom nehovořili pořád jen o práci, prozraďte, jaké máte koníčky?

Rád sportuji. Lyžuji, plavu a jezdil jsem také na koni, než se mi stal loni v květnu úraz. Můžu potvrdit, že jízda na koni je velmi zdravá a prospěšná, nesmíte ale moc padat, případně vás kůň nesmí kopnout, jako se to stalo mně. Teď mám zadrátované koleno a čeká mě ještě jedna operace. Také hodně cestuji, kvůli byznysu, ale i s rodinou. Mám tři dcery, všechny chodí do školy, takže dovolené plánujeme podle jejich prázdnin. Naposledy jsme společně 16 dní cestovali po Brazílii.

Jak zpětně hodnotíte léta strávená na Matfyzu? Co vám fakulta dala?

Velmi mnoho. Na fakultě jsem potkal mnoho chytrých a zajímavých lidí, profesorů i spolužáků, to mě velmi ovlivnilo. Mnozí mi pomohli i prakticky, třeba při rozvoji byznysu. S řadou lidí jsem v kontaktu dodnes. A samozřejmě jsem dost získal po stránce znalostní. Vím třeba, že jsou různě velká nekonečna... Možná bych to ještě uměl i dokázat. To sice není moc praktická znalost, ale třeba ji ještě někdy zúročím.


Mohlo by vás také zajímat:

Na lovu neutronů v Los Alamos
Peter Černo: IT expert nesmí zaspat
Studovat se vyplatí, pokud vás škola učí myslet, ne jen znát

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.