Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Spojeni (s) Matfyzem: František Radkovský

Mons. František Radkovský (foto: archiv Františka Radkovského)

Devátý díl seriálu Spojeni (s) Matfyzem představuje emeritního biskupa plzeňského a současně vystudovaného statistika Františka Radkovského.

Co vám dali rodiče do vínku?

S mladším bratrem jsme vyrůstali ve věřící rodině. Tatínek byl truhlář, maminka švadlena. Měli jsme dílnu a řemeslo se u nás dědilo. Děda, tatínek i strýc dělali nábytek. Nejspíš to ve mně vzbudilo zájem o technické věci.

Jak jste se dostal k matematice?

Matematika mě bavila, celkem úspěšně jsem se každý rok účastnil matematické olympiády. Protože jsem však pocházel z rodiny živnostníků, a navíc z věřící rodiny, měl jsem problém dostat se na střední školu i na vysokou. Obojí se ale nakonec podařilo.

Jak?

Můj tatínek si dodal odvahu a napsal prezidentu Zápotockému, že bych měl mít možnost studovat vysokou, stejně jako ji mají ostatní mladí lidé. Odůvodnil to tím, že mi jde matematika, a tak bych rád šel na Matematicko-fyzikální fakultu. Dopadlo to tak, že si mě zavolali na okresní výbor komunistické strany, kde jsem musel slíbit, že nebudu učit – to abych ideologicky nekazil mládež.

Já učit ani nechtěl, bavila mě statistika. Strýc, tatínkův bratr, byl matematický statistik. Po válce vystudoval pojistnou statistiku a vedl statistické oddělení v Epidemiologickém a mikrobiologickém ústavu ve Šrobárově ulici na Vinohradech. Zaměřovali se na likvidaci tuberkulózy a dětské obrny, jejich poznatky našly uplatnění i v zahraničí… Řekl jsem si, že tohle bych chtěl taky dělat, protože je to praktická záležitost, která pomáhá lidem.

Jak vzpomínáte na Matfyz?

Na Matfyzu se mi líbilo, měli jsme dobrou partu a máme ji dodnes. Často se scházíme. Vloni, 55 let od promoce, se nás z původních sta sešlo něco přes padesát.

Jak šlo dohromady studium s vaší vírou?

Když jsem dospěl, potřeboval jsem si vyjasnit, jak to s vírou je. Jako dítě něco zdědíte nebo dostanete od rodičů, ale pak si v tom stejně musíte udělat jasno sami. Došlo to k tomu, že jsem pochopil zákon příčinnosti, tedy že každá věc musí mít svou příčinu. Že existuje jakási obecná příčina všeho, která však nemůže být proměnlivá, nahodilá, ale je nutná. Aristoteles jí říkal první hybatel, nehybný. My jí říkáme Bůh.

Předpokládám, že jste k tomu došel postupně.

Ovlivnil mě také Matfyz a spolužáci, mezi kterými bylo hodně věřících. Navíc jsem měl štěstí v tom, že jsem začal chodit do Týnského kostela na Staroměstském náměstí, kde působil vynikající kněz Jiří Reinsberg. To byl opravdu člověk na vysoké teologické úrovni. Na jeho bohoslužby, které měly zároveň vysokou estetickou i liturgickou úroveň, chodila inteligence z celé Prahy. Byla to těžká léta, ale on se to snažil dělat tak, aby ho nemohli za nic chytit.

Kdy jste se definitivně rozhodl, že se stanete knězem?

Ta myšlenka ve mně začala dozrávat po absolvování dvouleté vojenské služby. Matematika mě nepřestala bavit – mám ji stále rád a je mi jasné, jak je spolu s fyzikou, kterou také velice miluji, nesmírně důležitá pro celkový pokrok lidstva. Ale pochopil jsem, že jako kněz budu blízko jednotlivým lidem, že je budu moci povzbuzovat a pomáhat jim řešit problémy. K tomu bylo třeba nastoupit do kněžského semináře, což je formační ústav pro budoucí kněze, a vystudovat teologickou fakultu, tehdy Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích.

V roce 1965 nastoupil na arcibiskupství do Prahy namísto kardinála Berana, který musel odejít do Říma a už se nesměl vrátit, biskup František Tomášek. Díky němu jsme společně s několika dalšími absolventy vysokých škol mohli v roce 1966 na teologickou fakultu nastoupit. Protože politická situace byla tenkrát nejistá, snažili jsme se studium absolvovat co nejrychleji.

Jak dál pokračovala vaše kariéra?

V roce 1970 jsem byl biskupem Tomáškem vysvěcený pro pražskou arcidiecézi. Dva roky jsem potom jako kaplan působil v Mariánských lázních, kde jsem měl vynikajícího šéfa, premonstráta Heřmana Josefa Tyla. Tento člověk, přestože měl za sebou tři roky v koncentračních táborech a devět let v komunistických vězeních, nikdy nezatrpkl a dokázal každého vždy povzbudit.

Potom mě pan biskup Tomášek ustanovil samostatně. Ve Františkových lázních zemřel na rakovinu plic poměrně mladý kněz, a tak mě poslali, abych tam působil jako farář. Zůstal jsem tam 18 let spolu s jedním starším knězem-důchodcem. Byla to krásná léta.

Jak jste prožíval konec 80. let a pád režimu?

Někdy v roce 1986–7 přišel Tomáš Halík s nápadem založit iniciativu Desetiletí duchovní obnovy národa. Projekt měl končit rokem 1997, na který připadalo tisícileté výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa. Každý rok měl být přitom věnován jinému českému světci či světici a měl povzbuzovat a vychovávat národ k pozitivním morálním hodnotám a vlastnostem. Kardinál Tomášek tuto velmi dobrou iniciativu přijal a ustanovil přípravný a prováděcí tým, jehož jsem byl také součástí.

Když se blížilo Anežčino svatořečení, konal se právě Anežčin rok Desetiletí. Svatořečení se uskutečnilo 12. listopadu 1989 v Římě. Bylo fantastické, že se něco takového mohlo vůbec uskutečnit. Velká aula Pavla VI., kam se vejde deset tisíc lidí, byla nabitá Čechy a Slováky. Přijeli z různých koutů světa, ale především z Československa. Pro oba národy to bylo obrovské povzbuzení. Po návratu domů u nás začal padat komunistický režim. Všechno se změnilo, žili jsme jako ve snách.

O pár měsíců později vás papež Jan Pavel II. jmenoval světícím biskupem pražským…

Začátkem února 1990 jsme se domluvili, že navštívíme diecézní centra v Rakousku a Německu, abychom viděli, jak se ta církev řídí. Jeli jsme ve složení Miloslav Vlk, Tomáš Halík, Aleš Opatrný, Jan Graubner, František Lobkowicz, Jiří Mikulášek a já. Když jsme svou zahraniční jízdu v Mnichově končili, dozvěděli jsme se, že Miloslav Vlk byl jmenován českobudějovickým biskupem. Měli jsme velkou radost. Za pár dní nato si mě pozval biskup Liška a řekl mi, že Svatý otec rozhodl, že mám být spolu s Františkem Lobkowiczem jmenován pomocným biskupem kardinála Tomáška. Já jsem nejprve protestoval a myslel si, že je to omyl, ale přátelé mě přesvědčili, a tak jsem službu přijal. Byli jsme vysvěcení v katedrále sv. Víta 7. dubna, v sobotu před Květnou nedělí. Všechno muselo spěchat, protože už v týdnu po Velikonocích měl přiletět Svatý otec Jan Pavel II. a to už musel být biskupský sbor kompletní, všechna prázdná místa obsazená.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že člověk potřebuje pro práci s lidmi silnou duchovní motivaci. Kde berete sílu na tuto náročnou práci?

Člověk potřebuje silný duchovní fundament, aby mohl dobře žít. Není dobré, když je na problémy sám. V tomto směru je mi od začátku mé kněžské dráhy oporou mezinárodní Hnutí fokoláre.

Vy sám působíte jako prezident charity a máte více než 650 svých „dětí“…

Když jsem skončil jako diecézní biskup, stal jsem se biskupem emeritním, důchodcem. Chtěl jsem jít někam na faru, kde jsem očekával, že bych měl klidnější život. Nakonec mě ředitel diecézní charity přemluvil, abych šel dělat duchovního rádce charity, oficiálně zvaného prezident Diecézní charity Plzeň. Zní to vznešeně, ale s prezidentováním to nemá nic společného. Je to duchovní služba. Zaměstnanci charity mají nesmírně náročný úkol, protože klientům je potřeba se věnovat s láskou a trpělivě. Dělají to fantasticky a já je za to obdivuji. Je však velmi důležité, aby i tito lidé měli podporu, ze které mohou čerpat. A tu se jim snažím dávat. Snažím se jim předat něco ze svých zkušeností a přiblížit jim, kde sám beru duchovní sílu.

Stále se řídíte heslem „non ti temo – perché ti amo“?

To bylo za totality, když jsme věděli, že jsme odposlouchávaní a sledovaní a že nás příslušníci komunistické státní bezpečnosti mohou kdykoliv pozvat k výslechu. Věděli jsme, že vědí jenom to, co jim sami řekneme. Takže jsme se jednak řídili zásadou neříkat nic zbytečně a jednak zmíněným heslem „non ti temo, perché ti amo“ – „nebojím se tě, protože tě mám rád.“ To nám dávalo duchovní svobodu.

Pak vám nemůže nikdo ublížit.

Člověk pak zůstane vnitřně svobodný, i kdyby ho zavřeli. Věděli jsme, že jestli je někdo vnitřně nesvobodný, tak to jsou ti estébáci. Oni byli nástroji útlaku a nesvobody, strachu a násilí v totalitní společnosti, ve které jsme žili do sametové revoluce.

Když něco dělám, tak proto, že tak činím rád a cítím, že to je důležité a že tím naplňuji jistý plán, který se mnou Bůh má. Bez něj by to nemělo cenu. Zároveň si však musím uchovat odstup, aby mě to úplně nepohltilo. To je asi tak jako v Desateru: „Pomni, abys den sváteční světil.“ Ta věta je tam proto, abychom se nestali otroky a zůstali vnitřně svobodní. Proto má mít člověk jeden den volno – aby si nemyslel, že pořád jen něco musí, a naopak věděl, že to všechno má člověku sloužit a člověk má sloužit Bohu. Vnitřní svoboda je strašně důležitá.

To by mohl být cíl života – dosáhnout vnitřní svobody.

Nejenom cíl, ale celkově styl, kterým prožíváme život. S vnitřní svobodou.

Když ale žijeme v určitém řádu a systému, jak si svobodu zachovat?

Vnitřní svobodu si můžete uchovat, i když se vzdáte té vnější. Když jsem skončil s aktivní biskupskou službou, bylo to náročné. Byl jsem předtím středem rozhodování v diecézi. Najednou jsem byl ze dne na den mimo a rozhodování přenechal někomu jinému. V podobných situacích je dobré si uvědomit, že pokud chce být člověk skutečně svobodný, nesmí na ničem lpět. To vám dá velkou vnitřní sílu.


Mons. František Radkovský (* 3. října 1939)

Český katolický kněz a emeritní biskup plzeňský. Vystudoval MFF UK v Praze, obor matematická statistika (promoce 1962). Po absolvování základní vojenské služby (1962–1964) pracoval jako statistik nejdříve ve Státním výzkumném ústavu pro komplexní mechanizaci a automatizaci průmyslu skla a jemné keramiky a posléze krátce v Pedagogickém ústavu ČSAV, v Kabinetu pro modernizaci výuky matematiky.

V roce 1966 začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, na kněze byl vysvěcen 27. června 1970. Působil jako kněz v Mariánských Lázních a později ve Františkových Lázních. Biskupské svěcení přijal v roce 1990 a až do roku 1993 byl pomocným biskupem pražským. V roce 1993 byl jmenován biskupem nově vzniklé Diecéze plzeňské, kterou vedl 23 let. V roce 2016 jej v této funkci vystřídal Mons. Tomáš Holub.


Mohlo by vás zajímat:

Spojeni (s) Matfyzem: Aleš Pultr
Spojeni (s) Matfyzem: Eva Hajičová
Spojeni (s) Matfyzem: Lydie Roskovcová
Spojeni (s) Matfyzem: Ladislav Nebeský
Spojeni (s) Matfyzem: Jan Klíma
Spojeni (s) Matfyzem: Jarmila Panevová
Spojeni (s) Matfyzem: Jaroslav Kurzweil
Spojeni (s) Matfyzem: Jiří Grygar

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop