Otevíráme nový seriál věnovaným osobnostem, které spojily profesní život s vědou a Matfyzem. Prozatím desetidílnou sérii uvádí rozhovor s astronomem, astrofyzikem a popularizátorem vědy dr. Jiřím Grygarem.
Řekněte jednou větou, kdo je Jiří Grygar?
Jiří Grygar je český vlastenec od svých devíti let do kosmu zapadlý.
Jste patrně nejznámějším věřícím vědcem v České republice. Kdy jste začal věřit v Boha?
Víru ve Stvořitele vesmíru mi pomohly upevnit protichůdné školní zážitky. Poznatky přírodních věd, o nichž jsem se dozvídal od katolických teologů, jednoznačně ukázaly, že zkoušet pomocí vědy potvrdit či vyvrátit jakýkoliv světový názor, nemá smysl. Vědecké poznatky nejsou nikdy definitivní a velmi rychle se mění.
Narodil jsem se do katolické rodiny. Moji rodiče nás tak vychovávali odmalička a chodili s námi pravidelně do kostela. Ve škole jsem potom měl vynikající katechety, z nichž většina byla později perzekvována. Můj první katecheta z tehdejší obecné školy byl v komunistickém vězení umučen v roce 1961. To mne přirozeně utvrdilo v mé vlastní víře, když jsem zblízka zažil, jak oni svou víru kladli nad všechny ostatní hodnoty.
Jaký vztah mají podle vás dnes mladí lidé k Bohu a poznání?
U nás pozoruji, že se mnozí vysokoškoláci o náboženskou víru hluboce zajímají díky tomu, že tu vychází dobrá literatura z pera Tomáše Halíka, Marka „Orko“ Váchy, Jana Sokola, Ladislava Heryána, Jana Rybáře, Jana Paulase, Aleše Palána, Miloslava Doležala a dalších. Silné je také působení katolických skautských vedoucích. Obdivuhodné výsledky mají bratří salesiáni, kteří se věnují zejména mládeži takříkajíc z ulice. Pochopitelně je však mnoho mladých lidí ovlivněných svými rodiči, kteří víru během komunistického útisku ztratili, o víře v Boha nic netuší, případně se i věřícím vrstevníkům vysmívají.
Míváte pochybnosti?
Pochybnosti jsou pro vědce to nejdůležitější. Na škole se dozvíme o stavu vědy zhruba v té době, kdy absolvujeme. Přitom víme, že tak jako nové auto koupené v autosalónu ztrácí ihned po vyjetí ze skladu deset procent své ceny, tak podobně je to s vědou. Najednou si všimneme, že tamten poznatek není dost přesvědčivý nebo za určitých podmínek neplatí, popřípadě že to byl omyl. Řekl bych dokonce, že pokrok vědy je závislý na kvalitě našeho pochybování.
Náboženská víra staví na tom, co nelze prokázat, vychází z pocitů a prožitků. Věda se zdá být jejím přesným opakem. Je exaktní, vše je v ní jasně dané. Jak vy jako vědec pracujete s intuicí? Jak se vám daří najít harmonii mezi hlasem rozumu a srdce?
Ve skutečnosti ani v matematice není všechno jasné dané. A tím méně v přírodních vědách. Věda by měla mít u vstupu varování: „V této budově probíhá trvalá rekonstrukce. Vstup jen na vlastní nebezpečí.“
Jelikož jsem zakládajícím členem Českého klubu skeptiků Sisyfos, tak dobře vím, jak chaotický je způsob přemýšlení každého člověka, zejména když vykročí za hranice vlastní úzké specializace. Ostatně jedním z nejvýznamnějších výdobytků soudobé vědy je objev deterministického chaosu v meteorologii. Zdá se, že bychom mohli zobecnit slavný Heisenbergův princip neurčitosti, jenž tak význačně formuje kvantovou mechaniku, na všechny naše duševní pochody, možná i na naši tělesnou schránku. Už ve středověku se hádala duše s tělem a mám pocit, že jsme od té doby nikam nepokročili.
Co ve svém životě považujete za největší úspěch?
V období života, kdy člověk bývá nejproduktivnější, jsem měl omezenou možnost vychovávat budoucí vědce, ale i přesto se mi to zčásti dařilo a po roce 1990 to bylo už zcela na mně. Tak se mi podařilo vychovat kolem tuctu svých diplomantů a doktorandů. Všichni bez výjimky mne už dávno ve vědě předčili.
A co naopak vnímáte jako prohru? Co byste už nechtěl zažít?
Prohrával jsem docela často a někdy i poměrně tvrdě. Zpětně si však svých proher docela cením, protože to byla nejlepší škola života.
Jaký význam má dnes věda pro obyčejné smrtelníky?
Záleží, koho tím máte na mysli. Je to většina lidí, kteří nepracují ve vědě a neosvojili si ani základy kritického myšlení, jež jsou potřeba i v běžném životě? Ti nemají ani elementární ponětí, jak je věda důležitá pro každého obyvatele zeměkoule. Mívám veřejné přednášky o nových objevech astrofyziky a téměř vždy pak v diskusi zazní otázka typu: „A bude díky tomu objevu chleba lacinější?“
Když se zamyslíme, proč je dnes průměrný lidský život tak bohatý na zážitky a většinou i docela pohodlný, tak bychom si měli připomenout, že za tímto pokrokem stojí od počátku novověku možná několik miliónů badatelů v základním výzkumu. Ti většinou nemají v prvním plánu nějaké praktické využití svých objevů, ale jsou poháněni neukojitelnou zvídavostí přijít věcem na kloub.
Jak se vám podařilo skloubit rodinu a vědecké povolání?
Studium na gymnáziu mne zcela pohltilo, a ještě více pak studium matematiky a fyziky na Masarykově univerzitě v Brně a posléze astronomie na Matfyzu. Věnoval jsem tomu veškerý dostupný čas a předpokládal jsem, že zůstanu sám, protože mým cílem bylo pracovat v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově, což je nevelká vesnice asi tak hodinu cesty autobusem od Prahy. Navíc jako astronom jsem měl zcela nepravidelné noční pozorovací služby, takže následující dny jsem pak prospal v tiché maringotce poblíž dalekohledu.
Sám jsem dodnes překvapen, že to dopadlo jinak. I když se mi přání pracovat na hvězdárně splnilo, vzhledem ke svým „náboženským předsudkům“ jsem byl sice trpěn jako pozorovatel, ale žádnou kariéru jsem nemohl očekávat. Po obhajobě jsem se však kupodivu oženil, a když přišly děti, tak jsem se jim mohl docela věnovat ve stejném stylu, jako jsem to znal od svých rodičů. Cestovat do zahraničí se nedalo, ale sjezdili jsme s rodinou celé Československo, navštěvovali jsme divadla a koncerty vážné hudby, a jelikož jsme žili na vsi, tak jsme měli mnoho možností sportovat. Až po roce 1990 se má angažovanost v různých funkcích náhle zvedla, ale to už byly děti dospělé, takže to nenesly nijak úkorně.
Jiří Grygar (* 1936)
Narodil se 17. března 1936 ve slezském Heinersdorfu (česky Pruský Jindřichov, od roku 1945 polské Dziewiętlice) nedaleko československých hranic. Jako syn československého celníka absolvoval jedenáctiletku v brněnský Husovicích, kde v roce 1954 odmaturoval.
Mezi lety 1954 a 1957 studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, další dva roky pak astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Až do roku 1980 byl zaměstnán v Astronomickém ústavu ČSAV. Dnes působí v Oddělení astročásticové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR. Publikoval více než dvě stě odborných prací. Předmětem jeho výzkumu jsou fotometrie a spektroskopie hvězd, meziplanetární hmota a astročásticová fyzika.
Od roku 1959 je členem Československé, resp. České astronomické společnosti, v letech 1992–1998 byl jejím předsedou. V devadesátých letech byl předsedou Rady České televize, v letech 2001- 2010 potom místopředsedou Rady evropských skeptických organizací (ECSO).
Celý život se věnuje také popularizaci astronomie a příbuzných oborů fyziky. Je autorem řady populárně-naučných publikací a příspěvků v časopisech, novinách a na internetu. Bývá hostem rozhlasových a televizních vzdělávacích pořadů. Od roku 1966 pravidelně sestavuje přehled nejdůležitějších astronomických objevů uplynulého roku pod názvem Žeň objevů. Za propagaci vědy získal v roce 1996 cenu Kalinga UNESCO.
