V dalším dílu nového seriálu, který pro vás píšou sami matfyzáci, zavítáme do jižního Norska. Jan Knížek už téměř půl roku studuje na univerzitě v Bergenu a ve volných chvílích vyráží s partou erasmáků poznávat krásy norské přírody.
Co si vybavíte jako první, když se řekne Norsko? Hory? Povinností každého turisty v Norsku je nějakou tu horu zdolat. Erasmáci, kterým se Norsko stalo na semestr či dva přechodným domovem, samozřejmě nejsou výjimkou.
Zahřívací výšlap na Fløyen
V červenci jsem vyjel na roční pobyt do Bergenu, druhého největšího města Norska, jehož specifikem je mimo jiné i to, že jej obklopuje sedm hor (tedy většinou, občas jich je devět a občas jde o jiných sedm, podle toho, s kým zrovna mluvíte). Každoročně se v Bergenu pořádá závod, při kterém účastníci přejdou za jeden den všech sedm vrcholků. Na třicetikilometrovou trasu vyráží kolem osmi tisíc účastníků.
Protože trasa je opravdu náročná, s dalšími erasmáky jsme se spokojili s myšlenkou projít všechny hory za jeden semestr. Naším prvním cílem byl nejpřístupnější Fløyen, na který trvá výstup něco málo přes půl hodiny. Běžný turista si při jeho zdolávání rychle uvědomí, co v Norsku znamená mít fyzičku. Místní horu běžně vybíhají a výšlap mají jako každodenní ranní rozcvičku.
Dalším v pořadí byl kopec Ulriken, z kterého jsme měli pokračovat přes Vidden a skončit na Fløeynu. Na cestě ignorujeme předbíhající děti a raději se kocháme výhledy. Máme štěstí, že nás doprovází naprosto výjimečné počasí. To bohužel vylákalo ven i mnoho dalších turistů, a tak je na cestě už dost přelidněno. Bergen je nejdeštivější místo Evropy, a když vysvitne slunce, každý nechá práce či školy a jde do hor.
Rádi bychom se někde vykoupali, což je bohužel zakázáno, protože v jezerech a potůčcích teče pitná voda. Na druhou stranu si na cestu nemusíme brát litry vody a stačí nám jen malá lahvička, kterou si můžeme kdykoliv doplnit.
Na špičku Trolího jazyka
Následně už v rychlém sledu pokořujeme Løvstakken, Lyderhorn a Damsgårdsfjellet. Hledáme další výzvu. Vyhledávanou atrakcí v Norsku je Trolltunga (což v překladu znamená trolí jazyk), která je od Bergenu vzdušnou čarou vzdálená sedmdesát pět kilometrů.
Vyrážíme brzy ráno autem a nakonec musíme ujet přes 130 kilometrů. Kvůli tomu jsme na parkovišti, výchozím bodě naší trasy, jako jedni z posledních.
Cestou nahoru míjíme ceduli, která nás odrazuje od pokračování v případě, že už odbyla jedna hodina odpolední. Pohled na hodinky prozrazuje, že nám zbývá asi pět minut, a tak přidáváme do kroku.
K cíli cesty, působivému skalnímu útesu, dorážíme pozdě odpoledne. Přes den se u něj prý tvoří až dvouhodinové fronty. My se díky pozdnímu příchodu návalu vyhneme. Když se dosyta pokocháme výhledem, na rozdíl od ostatních se nevydáme zpět k parkovišti, ale pokračujeme do hor, kde je, jak doufáme, chata, ve které přečkáme noc.
Cesta se nám pomalu vytrácí. Jedinými ukazateli jsou kamenné věže, podle kterých jdeme. Jako jediní turisté široko daleko se konečně cítíme jako praví dobrodruzi. Už se stmívá, když konečně spatříme chatu. V ní si dáváme zaslouženou odměnu, horkou čokoládu, která dorazila asi hodinu před námi helikoptérou, a jdeme rychle spát.
Druhý den vstáváme s východem slunce a pokračujeme v cestě. Přírodou jsme nadšeni ještě víc než první den. Na zpáteční cestě nepotkáváme živou duši. Zpátky do Bergenu dorážíme kvůli zavřenému tunelu a stokilometrové zajížďce kolem půlnoci.
Jaká výzva nás čeká příště? Uvažujeme o zdolání ledovce či kajakování ve fjordu. Možností je spousty.
Mohlo by vás zajímat:
Zápisky z Erasmu: Velká Británie, University of Portsmouth I
Zápisky z Erasmu: Velká Británie, University of Portsmouth II