Ačkoli se Matfyz řadí k fakultám, které veřejnost stále vnímá spíše jako „maskulinní instituce“, je mnoho žen, které tento zažitý obraz úspěšně mění. Na příkladu devíti vědkyň a současně také absolventek MFF UK se pokusíme odpovědět na otázku, co ženy ve vědě potřebují a proč vůbec věda ženy potřebuje.
Na profesionální vědeckou dráhu se v posledních letech vydává stále méně žen. Ukazuje to například Monitorovací zpráva z roku 2014, kterou vydalo Národní kontaktní centrum – gender a věda. Navzdory statistickým datům však existuje řada žen, které si vědeckou kariéru úspěšně budují a také se jim ji daří skloubit s rodinným životem.
Ženy ve vědě podporuje v České republice několik iniciativ a projektů. Asi nejvýraznější je v tomto směru projekt společnosti L’Oréal a UNESCO Pro ženy ve vědě, který byl založen v roce 1998 a od té doby v něm získalo ocenění už více než tisíc žen. V osmém ročníku (2014) uspěla s výzkumem křemíkových nanokrystalů absolventka Matfyzu dr. Kateřina Kůsová, jež aktuálně působí v Oddělení tenkých vrstev a nanostruktur Fyzikálního ústavu AV ČR.
Podle dr. Kůsové potřebují ženy ve vědě hlavně vstřícné a podporující okolí, aby vedle povolání mohly naplnit i svou mateřskou roli. „Asi ne zcela každá žena by se kvůli vědecké kariéře úplně vzdala možnosti mít rodinu (…). Vědecká kariéra v podstatě začíná dokončením doktorátu, tj. v 26–28 letech, a na to, aby byli vědec nebo vědkyně bráni vážně, se většinou očekává, že do 35 let za sebou budou mít nějaké „výsledky“. Pokud má v tomto období žena strávit, řekněme, 4 roky na mateřské dovolené, je celkem jednoduchá matematika, jak velkou má v této situaci muž výhodu,“ uvedla v rozhovoru pro matfyz.cz laureátka. Ženy jsou podle ní pro vědu přínosem, protože „myslí trochu jinak než muži a přináší jiný vhled do problému nebo nový přístup k jeho řešení“.
Podobný názor sdílí také loňská vítězka soutěže dr. Eva Schmoranzerová: „Mladým vědkyním bych poradila vydržet a vytrvat. Ženy přinášejí do vědeckého kolektivu rozmanitost, která je pro jeho fungování velmi důležitá.“ Dr. Schmoranzerová je členkou pracovního týmu Laboratoře Opto-Spintroniky (LOS) prof. Petra Němce. L’Oréal Pro ženy získala za výzkum nových metod zápisu a uchování informace v magnetických materiálech a je to již její čtvrté ocenění – současně je laureátkou Ceny Bedřicha Hrozného (2014), kterou obdržela společně s kolektivem autorů z LOS, ceny Hlávkovy nadace (2012) a ocenění Jana Marka Marci (2008).
Oceněním L’Oréal se pyšní i další z absolventek MFF UK, dr. Petra Koucká Knížová. Získala jej v roce 2008 za studium proměnlivosti ionosféry ve středních šířkách. Dr. Koucká Knížová je také příkladem ženy, která vědeckou kariéru dokázala zkombinovat s rodinným životem, i když sama přiznává, že bez pomoci rodičů by se neobešla. „Nezastávám názor, že by měla existovat genderová ocenění. Spíš by mělo v soutěžích lépe fungovat zohlednění péče o rodinu. Získat ocenění je velice příjemné, ale není to důvod, proč člověk pracuje ve vědě,“ uvedla v rozhovoru pro matfyz.cz.
Podporu vědkyním poskytuje také Cena Milady Paulové. V té se nehodnotí pouze výzkumná činnost, ale také pedagogické aktivity či spolupráce s občanskými organizacemi a průmyslovou sférou. Ocenění je určeno jak vědkyním, které mají za sebou úspěšnou výzkumnou kariéru či významné vědecké výsledky, tak badatelkám začínajícím nebo ještě studujícím.
Laureátkou Ceny Milady Paulové se v roce 2015 stala dr. Alice Valkárová, která působí v Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK. Podle ní jsou ženy ve vědeckém kolektivu tmelicím prvkem, což je „v době, kdy se většina výzkumu provádí ve velkých spolupracujících skupinách, nezanedbatelné plus“. V rozhovoru pro matfyz.cz mladým vědkyním doporučila, aby se nenechávaly odradit počátečními překážkami: „Nedůvěra okolí v mé možnosti a schopnosti na mě vždy působila přesně opačně, než by se dalo čekat. Motivovala mě k tomu, abych dokázala, že nejsem horší než mí kolegové.“
Kromě výše uvedených laureátek se mezi další úspěšné absolventky MFF UK řadí například Šárka Nová (více než 20 let pracuje v CERNu), Jana Bielčíková (pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR a roce 2015 jako host vystoupila na prestižní konferenci Evropské fyzikální společnosti ve Vídni), Gabriela Thiamová (působí jako docentka na Technické univerzitě v Grenoblu), Marie Davídková (je vedoucí Oddělení dozimetrie záření v Ústavu jaderné fyziky AV ČR) nebo Marie Běhounková (jako historicky první žena vystoupila na březnové Strouhalovské přednášce).
Úspěchy zmíněných matfyzaček snad můžeme brát jako doklad toho, že ženy ve vědě postupně získávají rovnocenné postavení a že se možná brzy dočkáme situace, kdy bude vědecká kariéra pro ženy snáze dosažitelným cílem.