Vystudoval matematiku, ale jeho celoživotní profesí se stal tanec. „Logika mi pomáhá korigovat tvůrčí chaos,“ říká Karel Vaněk, průkopník českého soudobého tance.
Do počátku 90. let tančil na prknech Laterny Magiky, kde ještě coby student Matfyzu získal své první angažmá. S manželkou Evou Černou založil slavné taneční duo Černá & Vaněk Dance, s nímž se posléze přesunul do Německa. Za svou kariéru ztvárnil přibližně padesátku tanečních rolí a vytvořil úspěšné choreografie pro divadla v Česku, Německu, Švýcarsku, Francii či Argentině. Modernímu tanci se Karel Vaněk (* 1958) věnuje stále aktivně.
Žijete dlouhodobě v zahraničí, takže náš rozhovor vzniká po mailu. Kam konkrétně moje zprávy putují?
Do Bonnu. Od léta 1992 žiju v Německu, kam jsem odešel – už legálně – pracovat. Prvních pět let jsem žil ve Freiburgu v Bádensku-Würtenbersku a od léta 1997 jsem v Bonnu.
Stále působíte jako programový ředitel pro tanec v kulturním centru Brotfabrik Bonn?
Ano a kromě vlastních produkcí, které vznikají v Brotfabrik, jsem také kurátorem a organizátorem několika tanečních festivalů a starám se organizačně také o kurzy soudobého tance pro děti a teenagery.
Jak často teď býváte na tanečním parketu?
Na parketu vůbec, ale na baletizolu, což je linoleum vhodné pro tanec, často. Pravidelně vyučuji soudobý tanec. Vlastní taneční projekty vytvářím tak dvakrát za rok a občas v nich ještě tančím. Poslední dobou působím stále častěji i v produkcích spřátelených choreografů v Kolíně nad Rýnem a Düsseldorfu.
Tanečníkem, choreografem, ani učitelem tance jste se ale původně vůbec stát neměl. S jakou představou jste koncem 70. let odcházel z rodného Litvínova za studiem do Prahy?
Myslím, že jsem tou dobou žádnou jasnou představu o své budoucnosti neměl. Na Matfyz jsem šel spíš proto, že jsem jinde skoro neměl šanci studovat. Těšil jsem se na Prahu, kulturu, život bez dohledu rodičů... O tom, jestli se opravdu stanu matematikem, jsem tolik nepřemýšlel. Dokázal jsem si ale představit, že bych jednou mohl matematiku uplatnit třeba ve výzkumu pro lékařské účely.
Takže studium matematiky bylo ve vašem případě spíš pragmatické řešení?
Šlo jednoznačně o pragmatické řešení. Jako syn rodičů, kteří byli na počátku 70. let vyloučeni z komunistické strany, jsem byl vychováván v přesvědčení, že moje šance studovat na vysoké škole jsou mizivé, a tak jsem se rozhodl pro Matfyz, kde byl zájem o studium relativně malý.
Bavilo vás studium?
Studentský život byl báječný - ne tak kvůli matematice, i když i tady jsem měl plno bezvadných kolegů, ale objevoval jsem Prahu, kulturu a žil relativně bezstarostný život.
První dva roky studia byly poměrně náročné, do třetího ročníku se mnoho studentů nedostalo, ale potom už to bylo mnohem uvolněnější, docela si nás pak hýčkali. Plno mých kolegů mělo podobný vztah ke studiu jako já. Byli by taky rádi studovali něco jiného, ale politické okolnosti to nedovolovaly, a tak jsme pro studium dělali to nejnutnější a více se věnovali jiným činnostem. Ne náhodou byli v mém ročníku hudebníci Víťa Sázavský a Vláda Helebrant, pozdější divadelní kritik Vláda Hulec a překladatel Láďa Šenkyřík.
Čeho jsem si zpětně velmi cenil, byla skutečnost, že jsme během celého studia nebyli nijak nuceni projevovat sympatie s vládnoucím režimem, a když se například o jednoho z kolegů zajímala StB, škola ho o tom hned informovala.
Kdy vám do života vstoupil tanec?
Pokud si to dobře pamatuji, bylo to ve druhém ročníku, kdy jsem začal s kurzy jazz dance v paláci Metro u paní Randové. Asi o dva roky později jsem se stal členem Vysokoškolského uměleckého souboru (VUS), který se zabýval moderním tancem. Tam se trénovalo a zkoušelo až 4x týdně a odtud pak vedla má cesta do profesionálního angažmá.
Na fakultě asi nebylo mnoho kolegů, kteří by se věnovali tanci. Jak jste jako člověk s uměleckými sklony zapadl do společnosti, kde vládne především logika a přesnost?
Myslím, že umělecké sklony a logika a přesnost se ne nutně vylučují. Jak už jsem naznačil, plno mých kolegů žilo velmi bohatým kulturním životem a několik z nás bylo i umělecky aktivních. Samozřejmě existovali i další kolegové, kteří odpovídali matematickému klišé – zcela netělesné bytosti, ponořené jen do svých teoretických úvah, kde občas vázla i přirozená koordinace pohybů. Ale logického myšlení si cením dodnes, jenom nesmím úplně vypnout zbytek těla.
Kdy jste se definitivně rozhodl pro dráhu profesionálního tanečníka?
O profesionálním angažmá jsem začal uvažovat na konci studia v létě v roce 1983. Když mě na první pokus nevzali do Vojenského uměleckého souboru a hrozil mi rok povinné vojenské služby, úmyslně jsem opakoval poslední ročník. Mezitím jsem dostal angažmá v Laterně Magice a později se s pomocí divadla vyhnul vojně úplně. Obhajoby a státnice už jsem absolvoval jako člen Národního divadla, pod které Laterna Magika už tehdy patřila.
Patříte k první generaci tanečníků, kteří se u nás věnovali modernímu tanci. Jak by se dal tento styl charakterizovat?
Popisovat tanec je podobné jako popisovat hudbu nebo abstraktní obrazy, slova vyzní dost banálně. Takže pro základní vysvětlení bych doporučil třeba článek ve Wikipedii.
V době, kdy jsem já začínal, jsme se věnovali hlavně technice Marthy Graham a trochu technice José Limóna. Pojem moderní tanec je v taneční historii spjat i s dalšími jmény, ale je relativně úzce ohraničený.
Dnes bych se zařadil do proudu „soudobého tance“, který, když to trochu přeženu, zahrnuje téměř veškeré pohybové aktivity v uměleckém kontextu.
Na počátku 90. let jste společně s manželkou Evou Černou, také tanečnicí, odešli do Německa. Jaký vliv to mělo na váš vývoj coby tanečníka a choreografa?
V Čechách jsme byli s Evou až do začátku roku 1991 jako tanečníci angažováni v Laterně Magice. Zároveň jsme spolupracovali s několika nezávislými divadelníky a choreografy, mj. s Ninou Vangeli, Marcelou Benoniovou nebo Helenou a Tonym Ackermanovými. Po revoluci – což byla ta nejlepší doba strávená v Laterně Magice - jsme se osamostatnili a začali pracovat jako nezávislá skupina Černá Vaněk Dance. Tam jsem začal poprvé opravdově choreografovat. Po roce jsme dostali nabídku z Německa, kde jsme se první roky jen adaptovali a tančili, teprve asi po třech letech jsme začali i v Německu s vlastními projekty.
Jako tanečníci jsme v Německu oba nabyli mnohem většího sebevědomí. V Laterně Magice jsme vždycky trochu platili za amatéry bez tanečního vzdělání s nedostačující baletní technikou - balet jsem opravdu moc neovládal - a teď jsme se stali ceněnými sólisty v mezinárodní skupině, kde jsme mohli plně uplatnit naše individuální „nebaletní“ kvality.
Myslím, že ovlivněni německým tanečním divadlem jsme začali v prvních projektech v Německu používat více divadelní prvků než dřív, později se ale tento vliv trochu vytratil.
Na co ze své kariéry jste nejvíce pyšný?
Určitě na naše první celovečerní představení „Malé modré nic“, které vzniklo v roce 1991 a které má dodnes skoro kultovní charakter. Jako choreograf pak i na několik dalších představení, které byly umělecky nekompromisní a znamenaly viditelný posun v tvorbě, jako je například i moje poslední premiéra „Impossible Flight“ z ledna letošního roku.
Jako tanečník jsem jistou pýchu pocítil, když jsem v bonnské opeře tančil po celou sezónu titulní roli v „Petruškovi“, což je významná choreografie taneční historie, původně vytvořená pro legendárního tanečníka Václava Nižinského.
Čím si vás vlastně tanec získal? Co na něm máte nejraději?
Od dětství jsem byl velmi sportovní i muzikální typ a možná právě to spojení uměleckého projevu a atletických elementů mě zaujalo. Tělo jako nástroj vyjádření mě fascinuje i jako diváka a já sám se dokážu mnohem lépe vyjádřit tělem než slovy – otevřít se světu a ukázat i své zranitelné stránky.
Tanec může být též vhodným nástrojem psychoterapie. Využíváte někdy tohoto aspektu?
Myslím si, že především naše první celovečerní představení byla trochu psychoterapeutická. Častým tématem byly partnerské vztahy. V té době jsme se také úzce přátelili s několika psychoterapeuty a sbírali první zkušenosti s holotropním dýcháním. Dnes bych svoji tvorbu určitě nenazval terapeutickou, ale jistá témata jako třeba strach se v ní opakovaně vynořují.
Co vás při tvorbě nejčastěji inspiruje? Nakolik se do vašich představení promítá to, co právě prožíváte?
Každý projekt začínám s „prázdnou nepopsanou stránkou“ – mám jisté téma, jímž se chci zabývat a které pro mě má v době vzniku jistou aktuálnost, ale jinak nemám žádnou jasnou představu, co by mělo vzniknout. Tak trochu se řídím citátem Pabla Picassa: „Když přesně víte, co chcete udělat, tak proč to vlastně skutečně dělat?“ Společně s tanečníky se pak skrze improvizace pomalu tomuto tématu přibližujeme, nacházíme nové myšlenky, podněty, které pak analyzuji, vybírám, přepracovávám, přidám další komponenty jako zvuk, světlo, scénu atd., až se dopracuji ke konečné podobě.
Takže tanečníci jsou jednoznačně mojí největší inspirací a to, co se mi právě honí v hlavě, ovlivňuje konečnou verzi představení. Pokud se tedy nejedná o práci na zakázku.
Potkal jste někdy mezi tanečními kolegy nějakého dalšího matematika?
Ano, jeden o něco mladší slovenský kolega taky vystudoval matematiku. Tanečníků, kteří studovali přírodní vědy, není tak moc, ale občas na ně narazím.
Dalo vám studium matematiky do života něco, z čeho jste později čerpal?
Myslím si, že dokážu při přípravě představení lépe než mnozí choreografové logicky korigovat chaos, který tam občas vzniká. Jelikož organizuji své projekty i po finanční stránce, musím je plánovat a pak vyúčtovávat, pomáhá mi i moje schopnost rychle počítat – na to jsem ale ne nutně potřeboval Matfyz.
Psal jste mi, že do České republiky jezdíte nepravidelně. Kdy jste tu byl naposledy?
Naposledy v září, kdy jsem musel přestudovat představení Nostalgiáda, kde vystupují čeští a slovenští souputníci. Měl jsem přijet znovu koncem února na festival Malá inventura, ale bohužel mi v tom zabránilo zranění bederní páteře.
Připravujete teď nějaké nové představení či projekt?
Tento rok měl být docela nabitý, zranění mi ale pravděpodobně nedovolí absolvovat všechno.
V lednu jsme slavili premiéru choreografie pro tři tanečníky „Impossible Flight“, jejímž tématem je apatie. Na konci srpna bychom měli uvést open-air projekt na břehu Rýna „Postheroica 2020“ v rámci velkolepých oslav 250. výročí narození L. van Beethovena a na konci roku pak další projekt soudobého tance „Hic Sunt Leones“ na téma antipatie. K tomu připravuji jeden projekt s kolínskou choreografkou Silke Z. a nové představení renomovaného bonnského divadla Marabu, kde jde o tři muže různých generací – syna, otce a dědy. Doufám, že aspoň něco z toho budeme mít možnost ukázat v Čechách.
Jak do vašich plánů a aktivit aktuálně zasahuje epidemie koronaviru?
Kvůli korona epidemii uz nám odpadlo několik představení a zřejmě se k tomu do začátku letních prázdnin přidají další. Zkoušky na projekty, které mají premiéru v létě a na podzim, taky neběží, takže to všechno bude později docela náročné. Umělci na volné noze mají v Německu ale možnost žádat o poměrně velkorysé dotace, takže finančně by to neměla být žádná katastrofa. Digitální komunikace s kolegy se zatím absolutně osvědčila, jsme k sobě dokonce mnohem přátelštější a tolerantnější, než když se ve spěchu setkáváme osobně. U mne se to všechno mísí s mojí dlouhodobou pracovní neschopností, kterou mám do konce dubna, takže si teď užívám rekonvalescence, klidu a nádherného počasí na břehu Rýna.
Mohlo by vás také zajímat:
Dobrodružství
mého života
Mezi teorií a praxí
Paloncý:
Testuji hranice svých možností