Rok vzdělávání doma aneb Distanční výuka z pohledu studentky Matfyzu

Rok vzdělávání doma aneb Distanční výuka z pohledu studentky Matfyzu

Fakulta / komentář

Uplynul rok od chvíle, kdy byla na Matfyzu poprvé vyhlášena distanční výuka. To, o čem jsme si zprvu mysleli, že bude jen krátkým provizoriem, trvá již třetí semestr a optimistické odhady říkají, že bychom se na univerzitní půdě mohli sejít na několik posledních květnových týdnů anebo alespoň na konci letního semestru při skládání zkoušek. Jaké to je vzdělávat se z domova bez možnosti osobního kontaktu s vyučujícími a spolužáky?

Předně bych chtěla podotknout, že prezentované názory na distanční výuku vycházejí z mých zkušeností, a i když jsem o tématu mluvila s několika spolužáky, tak se pořád jedná jen o malý vzorek studentů. Cílem mého článku rozhodně není objektivní hodnocení distanční výuky, spíš bych ráda popsala, jaké jsou pocity distančně vzdělávaných studentů a co online výuka přinesla do našich životů.

Vypadá to jako splněný sen mnoha studentů. Kouzlo distanční výuky spočívá v tom, že ráno pomalu ani nemusíte vstát z postele a jste „ve škole“. A tak se přednášející dostává přímo do vašeho domova a vy ho posloucháte někdy v pyžamu, jindy od snídaně a občas taky ráno v klidu spíte, protože víte, že záznam přednášky bude na úložišti a vy si ho můžete pustit kdykoli později, navíc třeba i opakovaně. Ovšem ne všechno, co se na začátku jeví jako procházka růžovou zahradou, takové ve skutečnosti je. Z mého pohledu je studium na dálku daleko obtížnější než to klasické.

Standardní výuka, při které je vyžadována přítomnost na přednáškách, udává strukturu celému dni. V distančním procesu se den stává amorfnější a jeho strukturu si student určuje mnohem víc sám. Jinými slovy, závisí na mně, zda si pustím přednášku, prostuduji zadaný text v učebnici, spočtu příklady zadané cvičícím, anebo jestli dám přednost oblíbenému seriálu.

Pro mě osobně je také daleko těžší soustředit se na online přednášku, když sedím sama doma v pokoji a přede mnou leží jen počítač a sešit připravený na poznámky, než udržet pozornost při přednášce v posluchárně. Z toho vyplývá, že distanční výuka klade mnohem větší nároky na sebedisciplínu.

Hůře také funguje zpětná vazba, a to nejen ve vztahu přednášející-student. Během prezenčních přednášek a cvičení vidíte, jak probíranou látku chápou vaši spolužáci. Doma se však nepodíváte, jak příklad řeší spolužák u tabule. Ve virtuální škole navíc chybí širší diskuse nad probíranou látkou. Snadno se tak může stát, že část výkladu zůstane nepochopena.

Stejně tak jako se přednášky a cvičení přesunuly do virtuálního prostoru, přizpůsobili jsme se nastalé situaci i my studenti. A to tak, že se v současné době potkáváme výhradně online. Nejen že si píšeme zprávy, ale pořádáme i videohovory nebo si voláme, abychom prodiskutovali obsah přednášky, postup při výpočtu domácího úkolu nebo obsah zkoušky. Se spolužáky z prvního ročníku magisterského studia jsem za posledních pár měsíců provolala víc hodin než se svými blízkými. Zároveň jsme se ještě ani jednou neviděli osobně, a tak se z běžného života vlastně vůbec neznáme.

Přitom právě osobní kontakt se spolužáky a také vyučujícími je důležitou součástí studia na vysoké škole. Když si ráno sedám k počítači a v pět odpoledne od něj odcházím, mám někdy pocit, jako by mi celý den protekl mezi prsty. Jako experimentálnímu fyzikovi mi chybí laboratoř a možnost vidět hmatatelné výsledky své práce. Namísto osobního kontaktu s profesory, spolužáky a kolegy vědci trávím často i osm hodin u počítače a poslouchám online přednášky, cvičení nebo meetingy naší vědecké skupiny.

Troufám si tvrdit, že nejsem jediná, kdo si brzký návrat do univerzitních lavic přeje, a to i přesto, že vyučující nám, studentům Matfyzu, vycházejí nesmírně vstříc a maximálně se snaží zachovat úroveň výuky. Doufám, že studentský život v podobě, jak jsme ho znali, bude brzy zase realitou.