Není ostuda říct si o pomoc

Není ostuda říct si o pomoc

Fakulta / rozhovor

Na Matfyzu učí algebru a geometrii. Zároveň je doktor Lukáš Krump také kontaktní osobou pro studenty se speciálními potřebami - na Matfyzu jich aktuálně studuje více než čtyřicet. Ale nejen jim nabízí pomocnou ruku. „Studium je stresový faktor a do problémů se může dostat kdokoli,“ říká.

Lukáš Krump a Kateřina Šauflová (foto: Tomáš Rubín)
Lukáš Krump a Kateřina Šauflová (foto: Tomáš Rubín)

Pane doktore, kdo tedy za vámi může přijít a požádat o radu či o pomoc?

Patříme do kategorie nízkoprahových služeb, takže přijít může skutečně kdokoli, nikoho neodmítnu. Samozřejmě se na mne obracejí především studenti, případně uchazeči o studium, kteří znají svá omezení a již dopředu vědí, že budou potřebovat nějaké úpravy studia, protože to tak měli i na střední škole. Kdo má dlouhodobé omezení zraku, sluchu či pohybu, má specifickou poruchu učení či autistického spektra, nebo dlouhodobě trpí nějakým duševním či tělesným onemocněním, většinou už ví, co potřebuje. Takovým studentům potom pomáhám zajistit úpravu studia.

Také se ale může stát, že student na střední škole žádné problémy neměl, a ty přijdou až se studiem na vysoké škole...

Samozřejmě přicházejí i studenti, kterým se projeví během studia nějaké potíže, které dříve neměli nebo je měli dávno, ale v menší míře. Mnohdy jde o psychické potíže, jako jsou úzkosti, deprese a panické ataky, které studentům brání normálně studovat. V takových případech se student sám v sobě nevyzná, psychická nemoc přichází plíživě a bývá těžké rozlišit úzkost od normálního zdravého strachu ze zkoušek a depresi od běžné potřeby si odpočinout. Nejlepší, co takoví studenti mohou udělat, je sebrat odvahu a přijít za mnou. Já jim pomohu jednak s přijetím dané situace a následně podniknout konkrétní kroky ke zvládnutí studia. Studium je stresový faktor a snadno se může stát, že se taková věc v jeho průběhu spustí.

Jak taková pomoc u jednotlivého studenta vypadá konkrétně?

U jasných diagnóz projdeme standardním procesem, kdy student v první řadě absolvuje takzvanou funkční diagnostiku. To je pohovor se specialistou na speciální pedagogiku, během něhož se stanoví, na jaké úpravy studia má student z důvodu své diagnózy nárok. Dalším krokem je formální registrace na studijním oddělení, kde na základě funkční diagnostiky a podepsání informovaného souhlasu bude studentovi do databáze zanesen stav „student se speciálními potřebami”.

Studentům potom pomáhám i v průběhu studia, vždy po vzájemné dohodě. Důležitým prvkem je komunikace s učiteli, kteří se o dotyčném posluchači a jeho nárocích musejí dozvědět. Takže se pokaždé domlouváme, zda si tuto komunikaci zařídí student sám, nebo ji zajistím já se svou asistentkou. V některých případech je to jednoduché, třeba když jde o lehký stupeň dyslexie-dysgrafie, kdy má student nárok na úpravu výuky a zkoušek z jazyků, to potom stačí jednorázově domluvit s katedrou jazyků. U případů, které vyžadují rozsáhlejší úpravy, je potřeba komunikovat se všemi učiteli v každém semestru. Častým případem také bývá, že si student potřebuje zažádat o individuální studijní plán, což znamená prodloužení plnění studijních povinností z jednoho roku na dva. Pokud je registrovaný se speciálními potřebami, je mu ISP bez potíží schválen.

V případech, kdy si student není jistý svým stavem a zda má na nějaké úpravy nárok, s ním situaci proberu a ujistím ho, že nijak nevybočuje z normy. Vždyť nějakými potížemi, třebas jen dočasnými, trpí velké procento z nás. Nejsem psycholog ani lékař, jednám na základě osobní zkušenosti, ale pokud získám dojem, že se může jednat o nějaký závažnější stav, pošlu jej za odborníky, kteří provedou zároveň diagnostiku a funkční diagnostiku. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo simuloval nebo požadoval nadměrné úlevy, spíš studenti své obtíže podceňují, snaží se to zvládnout i bez úprav studia. A bohužel taky často přicházejí pozdě, když už třeba mají jeden neúspěšný rok studia za sebou a v novém spějí znova ke špatnému konci. Často se snažíme na poslední chvíli zachránit, co se dá, a proto bych rád vyzval všechny, kdo tohle budou číst a mají pochybnosti, zda se k nim taky nevplížila nějaká choroba, ať se nebojí a kontaktují mne.

Celková nabídka služeb pro studenty se speciálními potřebami je široká, zahrnuje technické úpravy pro lidi s omezením zraku či sluchu, studijní asistenci a doprovod do školy pro studenty s pohybovým postižením a tak dále. Vše je dopodrobna popsáno na našich nových webových stránkách.

Spolupráce s vyučujícími a dalšími pracovníky fakulty je nutná, zvlášť když potřeby jednotlivých studentů se od sebe mohou významně lišit...

Předně bych rád řekl, že tu nejsme jen pro studenty se speciálními potřebami. Jsme k dispozici i učitelům, pracovníkům fakulty, kteří v důsledku nesou hlavní zátěž studia studentů se speciálními potřebami. To oni musejí zajistit hlídání písemek v prodlouženém čase, dávat individuální konzultace, opravovat špatně čitelné písemky dysgrafiků, mluvit zřetelně pro hůře slyšící, tisknout zvětšené písemky slabozrakým a s každým individuálně komunikovat a přitom neztratit ze zřetele potřeby ostatních studentů. Proto jsme k dispozici i jim. Můžou se na nás kdykoli obrátit s čímkoli ve věci péče o studenty se speciálními potřebami a na našich stránkách jim je vyhrazena samostatná sekce.

A když už je řeč o službách pro pracovníky UK, v nejbližší době by pro ně mělo začít fungovat psychologické poradenství. Psychické obtíže samozřejmě mohou postihnout i je, což není při tak náročném povolání žádný div. Takový syndrom vyhoření není žádná banalita. Proto například v Nizozemsku patří takové poradenství mezi služby, které univerzity svým pracovníkům běžně nabízejí.

Psychické neduhy jsou často stigmatizovány anebo v lepším případě brány jako tabu. Což mě vede k další otázce. Nemusím se bát, že si informaci o mém zdravotním znevýhodnění přečte kdokoli v SISu?

Ano, stigmatizace je tu pořád velká. Málokdo chce být označen za duševně nemocného. Sice si z toho můžeme dělat legraci, jako třeba za mých studií jeden pan docent říkával „to bychom patřili do jiného ústavu, který je taky na Praze 8“. Je známo, že někteří význační matematici a fyzici trpěli duševní chorobou. Známým příkladem, hlavně díky filmu A beautiful mind (Čistá duše), je význačný matematik a ekonom John Nash, který měl schizofrenii. Georg Cantor trpěl depresemi. Všichni asi známe Sheldona Coopera z Big Bang Theory, což je vtipná karikatura člověka s Aspergerovým syndromem. Většina z nás matfyzáků tuší, že tento typ má své reálné předobrazy a že je nám to nějak blízké.

Nicméně, i když známe tyto příklady, je pro většinu lidí těžké přijmout, že zrovna jim by mělo něco být. Ještě těžší je odhodlat se a se svým problémem za někým zajít. Na našich stránkách jsem zveřejnil několik skutečných příběhů, některé jsou varovné a jiné povzbuzující. Jeden z nejsilnějších je otevřeně psaný dopis jedné studentky, která ten strach ozvat se v sobě překonala, i když si vůbec nebyla jistá, co jí vlastně je a zda se jí dá nějak pomoci. Jak to dopadlo, se tam taky dočtete.

Každopádně vás můžu ujistit, že co se fakultní pomoci týče, tak vše probíhá v diskrétnosti, záznam o speciálních potřebách není nikde v SISu vidět a ani se do budoucna nikam nekopíruje, takže není třeba mít strach z nějakého stigmatu nebo problémů u budoucího zaměstnavatele.

Říká se, že studium Matematicko-fyzikální fakulty je psychicky náročné. Ostatně před chvílí jste zmínil, že onemocnění se může rozvinout během studia. Jaké metody psychohygieny byste studentům doporučil?

Studium rozhodně náročné je, ale dá se zvládnout, pokud si to člověk dobře nastaví. Obecně doporučuji zdravý životní styl: hýbat se, zdravě jíst, chodit včas spát, nekoukat pořád jen do obrazovek a věnovat se také koníčkům, stýkat se s přáteli. Je důležité najít si cokoli, při čem vypnete hlavu, ať už je to meditace, hudba, košíková nebo sekání zahrady, a také vyloučit, nebo aspoň minimalizovat, alkohol a jiné návykové látky. Zároveň je potřeba najít mezi tím vším balanc a nepřehnat to ani s jednou ze složek. Pokud jde o studium, doporučuji si věci plánovat, pracovat průběžně a nenechávat vše na poslední chvíli.

To se snadno říká, ale hůř realizuje, zvlášť když člověk přechází ze střední školy na vysokou a nebyl na podobnou sebeorganizaci dosud zvyklý. Proto fakulta v poslední době začala pořádat kurzy pro studenty, kde se dovědí, jak relaxovat nebo jak si rozvrhnout čas. Pořádají je kolegové z Kariérního centra MFF ve spolupráci s profesionálními psychology a dobrovolníky ze sdružení Nevypusť duši.

Odkázal jste mě a čtenáře na stránku, kde zveřejňujete příběhy studentů. Zajímal by mě váš příběh. Jak jste se dostal k pomoci znevýhodněným?

Je za tím osobní zkušenost. V devadesátých letech, když jsem byl na doktorském studiu, jsem měl přítelkyni, která používala invalidní vozík a byla přijata na jednu z fakult UK. Takže jsem jí pomáhal řešit bezbariérové ubytování na koleji, docházení do školy, pohyb po městě a podobně. Ukázalo se, že UK na to nemá žádný zaběhlý systém. Kolej 17. listopadu sice byla relativně bezbariérová, ale vše ostatní jsme si museli zařizovat sami.

Zároveň v té době jedno občanské sdružení začalo rozvíjet projekty, které propojovaly mladé zdravé lidi s mladými lidmi s handicapem. Jezdili jsme společně do přírody, do zahraničí, na vodu a pořádali zážitkové a rozvojové kurzy. Moc nás to bavilo a dávali jsme do toho hodně mladistvé energie. Členů sdružení postupně přibývalo a někteří šli na vysokou, kde se museli se svým omezením nějak vypořádat. Nejprve jsme jim pomáhali jako dobrovolníci, později se z osobní asistence stala placená služba hrazená univerzitou.

Matfyz se podílel na koordinaci, u nás vznikla například databáze klientů a asistentů, kterou univerzita používá dodnes. Tři roky jsme osobní asistenci řídili z mé kanceláře, než vzniklo samostatné centrum, které se dnes jmenuje Centrum Carolina. Když se pak zaváděla role fakultních kontaktních osob, bylo celkem přirozené, že ji budu zastávat já. V té době, kolem roku 2006, jsme na Matfyzu měli asi šest studentů s nějakým omezením, dnešní počet aktivních studentů převyšuje 40, a mnoho dalších desítek už mezitím Matfyzem prošlo. Mezi 17 fakultami UK se v počtu registrovaných studentů se speciálními potřebami pohybujeme kolem šestého místa. S tím se sice pojí spousta práce, ale dělá mi to velkou radost. Navíc jsme na to již dva, většinu rutinní elektronické komunikace zajišťuje má asistentka Kateřina Šauflová

Jak mohou sami studenti pomoci znevýhodněným spolužákům?

Pomoc od studentů je vítaná. Nemá ale cenu se někam dopředu hlásit, protože většina pomoci musí být cílená pro konkrétního studenta a bývá nejvýhodnější, když ji provádějí jeho spolužáci. Proto když se objeví nějaká potřeba, kontaktuji především studentovy přímé spolužáky. Máme třeba studentku se sociální fobií, která nemůže sama jezdit MHD. Prostě sama nenastoupí do metra ani autobusu, takže ji doprovází spolužák z kruhu, který navíc bydlí nedaleko. To je příklad studijní asistence, a ta je honorovaná částkou 120 Kč na hodinu, dokonce je to formou stipendia, takže se odměna nedaní. Dalším příklad pomoci je tutoring, tedy cílené doučování, které také můžeme proplatit, pokud je příjemcem registrovaný student.


Mohlo by vás také zajímat:

Jak na stres (nejen) v době koronaviru

Mladí dobrovolníci radí, jak během studia „nevypustit duši“