Martina Pavlicová vystudovala na Matfyzu ekonometrii. Po absolvování odjela do amerického Ohia, kde posléze na místní univerzitě získala doktorát ve statistice. Přestože to původně neměla v plánu, ve Spojených státech nakonec zůstala. Od roku 2004 učí statistiku a biostatistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Kromě toho se aktivně věnuje několika sportům. Před čtyřmi lety dojela na kole z New Yorku do Montrealu a v roce 2016 se jí podařilo uplavat 46 kilometrů okolo Manhattanu.
Vzpomínáte na studia na Matematicko-fyzikální fakultě? Co vás tehdy bavilo nejvíce?
Na studia vzpomínám moc ráda. I když jsem matematiku měla ráda už na gymnáziu, tak jsem v podstatě netušila, co opravdu matematika je, dokud jsem nezačala studovat na Matfyzu. Pamatuju si, že jsme měli v prváku na analýzu profesora Ilju Černého, který byl výborný pedagog, ale také velmi obávaný. Když jsem šla k němu na první zkoušku v zimním semestru, tak se mi už v metru podlamovala kolena a bylo mi slabo. Ale přežila jsem a zkoušku udělala.
Nejradši asi vzpomínám na partu lidí z kolejí smíchanou z fyziků, matematiků a informatiků. Bylo skvělé najít lidi, kteří mysleli podobně jako já a bavilo je u vína nebo bavoráku diskutovat o nekonečnu nebo o vícedimenzionálních prostorech.
Jak se stalo, že jste se po studiu na Matematicko-fyzikální fakultě rozhodla odjet do Ohia?
Po vystudování magisterského oboru Ekonometrie jsem se přihlásila na postgraduální studium, kde byl mým vedoucím dr. Martin Janžura z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR. Po dvou letech jsem zjistila, že i když jsem udělala rigorózní zkoušku, tak postgraduální studium nebudu schopna dokončit, dokud se pořádně nenaučím anglicky. A protože mi jazyky od přírody nejdou, rozhodla jsem se odjet do USA. Myslela jsem si, že tam budu chodit do školy rok či dva, naučím se anglicky a vrátím se do Čech. Bohužel i po dvou letech mi angličtina pořád dělala problémy. A když už jsem anglicky mluvila a psala plynně, tak už jsem tam byla tak dlouho, že by byla škoda doktorát v USA nedodělat.
V současnosti vyučujete na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Proč právě tam?
I když jsem už byla v USA dost dlouho, po Čechách se mi pořád stýskalo. Ke konci studia jsem dostala několik pracovních nabídek. Nejzajímavější byly z Lawrence Livermore National Laboratory blízko San Franciska a z Kolumbijské Univerzity v New Yorku. V té době jsem neměla odvahu do Kalifornie odejít, protože mi přišla strašně daleko od Čech, od rodiny a přátel. Rozhodla jsem se pro New York, jednak je to město, kde se všichni cizinci můžou cítit jako doma, a jednak jsem si říkala, že moji přátelé a rodina budou za mnou častěji jezdit do New Yorku než do Kalifornie. Nyní, když občas v New Yorku napadnou závěje sněhu, tak přemýšlím, jestli by ta Kalifornie nebyla lepší. Ale myslím, že jsem si vybrala dobře.
Jaká jste profesorka?
Na to byste se měla zeptat mých studentů. Myslím, že jsem přísná, ale spravedlivá, a určitě se snažím si na každého studenta udělat čas. Kolikrát nejde ani tak o to, že by studenti nerozuměli látce, ale o to, že mají svůj názor a svá vysvětlení určitých skutečností a chtějí, aby je někdo vyslechnul a řekl jim, v čem tomu rozumí dobře a kde naopak dělají logickou chybu. Takže má práce je hodně o vysvětlování, ale také o poslouchání a porozumění. I když považuji teoretické matematické a statistické základy za důležité, kladu velký důraz na schopnost vysvětlit výsledek laickými slovy. Důležité je také umět statistické poznatky předávat odborníkům z jiných odvětví, například z medicíny. Statistik musí být schopen komunikovat výsledky svých analýz a vysvětlit, co znamenají v praxi. Já učím nejen (bio)statistiku, ale také způsob komunikace.
Na Kolumbijské univerzitě jste byla loni oceněna jako nejlepší profesorka. Dostala jste prestižní Presidential Teaching Award. Čekala jste to?
Vždycky jsem vtipkovala, že až vyhraju tu prezidentskou cenu, tak půjdu do důchodu. Trochu jsem věděla, ze mám šanci, protože moji studenti hodnotili každý rok mé přednášky jako jedny z nejlepších na fakultě. Na druhou stranu jsem věděla, že udělení ceny nevychází z hodnocení přednášek, ale že mě sami studenti musejí nominovat ve velkém počtu, a navíc musejí vyvinout aktivitu a napsat, proč si myslí, že bych měla vyhrát.
Minulý rok bylo nominovaných 800 profesorů, 11 šlo do užšího výběru. I když mám většinou velké přednášky (mezi 80 až 200 studenty), tak se vždycky snažím své studenty osobně poznat, protože všichni jsou zajímaví lidé, kteří se snaží toho co nejvíce naučit a pochopit. Svoje přednášky pořád zlepšuji a předělávám, protože se je pro studenty snažím udělat obsáhlejší a pochopitelnější.
Zabýváte se i klinickými studiemi. Čeho se týkají?
Většina klinických studií, na kterých spolupracuji, pochází z psychiatrie. Spolupracuji například se skupinou, co se zabývá návyky na opiáty, heroin, marihuanu a jiné drogy. V jedné studii jsme se zabývali pacienty, kteří jsou závislí na kokainu a zároveň mají ADHD. Ti, kteří byli náhodně vybráni do skupiny, co dostávala léky na ADHD, ve větším procentu přestali užívat kokain než ti, co dostávali placebo. Zároveň se jim snížily symptomy ADHD. Nyní se snažíme analyzovat výsledky ve větším detailu a chceme zjistit, co bylo dřív, jestli konec závislosti na kokainu, nebo snížení symptomů ADHD.
Minulý rok v září jste se rozhodla obeplavat Manhattan. Jak dlouho jste se na tento výkon připravovala? Můžete nám trochu přiblížit průběh?
Ve zkratce, v šest ráno jsem skočila na jižní špičce Manhattanu, tam kde se slévá Hudson s East River, do vody a plavala proti směru hodinových ručiček. Za devět hodin, ve tři odpoledne, jsem na stejném místě vylezla z vody zpět na loď.
V plném tréninku jsem byla dva roky. Tréninkový plán jsem měla rozepsaný na sezóny, tu první jsem se připravovala na pár kratších plaveckých závodů. V druhé sezóně jsem v červnu podnikla sedmihodinovou plavbu a pak v září plavala okolo Manhattanu. Můj tréninkový plán byl pak rozepsaný na cykly, které měly každý specifický cíl. Cykly byly rozepsané na týdny, týdny na jednotlivé tréninkové dny a pak každý trénink měl přesný harmonogram rozepsaný do takových detailů, jako kterých 100 metrů plavat sprint a kdy pomaleji. Myslím, že logické myšlení a matematika mi opravdu pomohly se v tom kolotoči tréninků vyznat.
Manhattan jste zvládla obeplavat za 8 hodin 51 minut. Bavilo vás to po celou dobu? Jaké jste při tak dlouhém plavání měla pocity a na co jste myslela?
Určitě mě to bavilo na začátku, když jsem ještě za úplné tmy skočila do vody. Byl čtvrtek brzy ráno, rozbřesk ještě nezačal a voda byla plná světélkujícího planktonu – bioluminiscence. Dýchám převážně doleva, takže vždy, když jsem se nadechovala, tak jsem obdivovala měnící se tvář Manhattanu. Někde u Brooklynského mostu začalo svítat a okolo deváté ráno jsem byla u Hell Gate, kde se slévá East River a Hudson River. Asi tak v deset jsem se začala trochu obávat, jak to všechno dopadne. Čtyři hodiny plavání jsem měla za sebou, ale obrovský kus před sebou a uvědomila jsem si, že Hudson je pořád ještě daleko. Začínalo mě bolet rameno, plavala jsem proti proudu. Harlem River navíc není zrovna průzračná a čistá bystřina, co by voněla kapradím. Kamarád, který hodně plave, mi řekl: „Když tě něco začne bolet, tak plavej dál, moc na to nemysli, ono to bolet přestane.“ A měl pravdu, i když jen poloviční. Jedno rameno mě přestalo bolet, ale začalo to druhé. Nakonec, tu poslední hodinu, jsem toho měla už plné kecky. Ne že bych už nemohla plavat, ale s vidinou blízkého cíle sílila i má nedočkavost. Přece jenom už jsem byla ve vodě dost dlouho a představa suchého ručníku byla lákavá.
Plavání není jediný sport, kterému se věnujete. V Ohiu jste začala jezdit na motorce. Jak jste se k tomu dostala?
Každý postgraduální student, který píše disertaci, v podstatě pořád přemýšlí o dalším odstavci, další kapitole, dalších simulacích. Ať jde kamkoliv, do kina či na schůzku s přáteli. Jednou mi spadlo do klína pár dnů volna a já se přihlásila na třídenní motorkářský kurz, který byl dotovaný státem Ohio. Stačilo se zapsat a tři dny jsme se učili jezdit na motorce a v závěru jsme dostali řidičák. I když jsme celé tři dny jezdili na vypůjčených motorkách jen na parkovišti, já se tak strašně bála, že jsem si po celou dobu na disertaci ani nevzpomněla. Do dvou týdnu jsem si pak koupila svou první a nejoblíbenější motorku a pomalu získávala odvahu a praxi vyjížděním osmiček na nedalekém parkovišti.
Co ještě ráda děláte ve volném čase? Tedy pokud vám nějaký zbývá…
Hodně plavu a pracuju, tak už mi toho volného času tak moc nezbývá. V létě jezdím na kole a pokouším se běhat, ale moje tělo opravdu neběhá rádo. Možná to zní naivně, ale má práce mě baví a kolikrát se ráno těším na schůzky se spolupracovníky, až budeme probírat nové výsledky. Když mám o víkendu čas, tak ráda pořádám párty u sebe doma, kde se buď sejdu s přáteli u vína a jednohubek, nebo vařím tříchodovou večeři pro úzký okruh přátel. Určitě bych chtěla víc číst beletrii, ale po tom, jak celý den čtu v práci klinické studie a statistické výsledky, tak je pro mě obtížné číst i ve volném čase.
Vracíte se ráda do Čech? Jak často?
Čechy jsou a vždycky budou moje ‚doma‘. Nejraději jsem ve Slezsku, odkud pocházím a kde bydlí moji rodiče. I když Třinec je hornické a hutnické město, tak má pro mě s celým svým okolím neskutečné kouzlo. Prahu považuju za jedno z nejkrásnějších měst na světe a pokaždé, když přijedu do Čech, alespoň jednou projdu všechny turistické trasy od Hradu přes Karlův most až po Staroměstské náměstí. Poslední dobou se snažím do Čech jezdit dvakrát ročně, ale vyhýbám se vánočním svátkům. Ten shon pro mě moc není.