Letošního 12. dubna budou média nepochybně připomínat 60. výročí letu prvního kosmonauta světa Jurije Alexejeviče Gagarina. Totéž datum však upomíná k neméně významné iniciativě, která výrazně snížila riziko atomového konfliktu v rámci tzv. studené války.
Píše se rok 1957 a závody v jaderném zbrojení mezi Východem a Západem právě vrcholí. Přesto učiní 18 významných vědců, spojených s Univerzitou Georga Augusta v Göttingenu, rozhodný krok, jímž odmítají vyzbrojování Bundeswehru jadernými taktickými zbraněmi. Manifest Göttingenské osmnáctky byl vydán právě 12. dubna.
Historické souvislosti manifestu nás zavedou až do roku 1949, kdy vznikly dva samostatné německé státy, jako výsledek statutu quo mezi Sovětským svazem a západními spojenci. Byla to Německá spolková republika (NSR), postupně zapojovaná do západoevropských struktur, a Německá demokratická republika (NDR). Oba státy tvoří už zanedlouho nárazník mezi Severoatlantickou aliancí na jedné straně a SSSR na straně druhé.
Na konci srpna téhož roku tým pod vedením sovětského fyzika Igora Kurčatova úspěšně otestuje sovětskou atomovou bombu. Síly mezi mocnostmi jsou zdánlivě vyrovnány, což však ani jedna ze stran nebere jako důvod k mírovému soužití. Naopak, v červnu 1950 dává Stalin zelenou útoku severokorejské armády na Jižní Koreu, které se naopak zastanou jednotky OSN pod vedením USA. Během tří let války se podaří vědcům z USA i SSSR vyvinout zbraň ještě hrozivější – termonukleární bombu. Válka v Koreji končí pouze příměřím, které formálně panuje na tomto poloostrově dodnes.
Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer se čím dál znatelněji obává Stalinovy snahy o sjednocení Německa korejskou cestou, a proto po skončení korejské války začíná prosazovat integraci NSR do struktur NATO. Podaří se mu získat pozvání ke vstupu a 5. května 1955, ani ne deset let od doby, kdy Třetí říše složila zbraně, se NSR stává členem Aliance. Současně (se souhlasem spolkové vlády) jsou do země přesunuty americké taktické jaderné zbraně. V reakci na nové rozložení sil v Evropě vznikla v témže roce tzv. Varšavská smlouva, vojenská aliance sovětských satelitních států. Evropa se o krok přiblížila další válce, v níž byla obě Německa potenciálním bojištěm či spíše radioaktivní pustinou.
V roce 1956 vláda NSR založila Německou atomovou komisi (Deutsche Atomkommission) pod vedením Franze Josefa Strausse, který byl předtím krátce ministrem pro jaderné záležitosti a následně ministrem obrany s pověřením vybudovat novou spolkovou armádu Bundeswehr.
Strauss se za podpory kancléře Adenauera zasazoval o vyzbrojení nově vznikající německé armády taktickými atomovými zbraněmi. Němečtí jaderní fyzici, zastoupení v komisi, razantně vystupovali proti Straussovým snahám o vytvoření německých jaderných sil. Ostatně, místopředseda komise a držitel Nobelovy ceny za chemii Otto Hahn, který v roce 1938 objevil proces štěpení, pociťoval obrovskou odpovědnost za smrt civilního obyvatelstva v Hirošimě a Nagasaki. Tento fakt je dobře zdokumentován, protože Hahn byl s dalšími prominentními německými fyziky od konce války do ledna 1946 internován v Anglii v rámci operace Epsilon. Veškeré jejich rozhovory byly po dobu několika měsíců nahrávány. Hahn ve chvíli, kdy se dozvěděl o atomovém úderu USA na japonská města, zdrceně sdělil ostatním, že se v souvislosti se svým objevem cítí zodpovědný za smrt stovek tisíc lidí.
Hahn, Carl Friedrich von Weizsäcker, Werner Heisenberg a další významní němečtí jaderní fyzici se proto v debatách o vybavení Bundeswehru jadernými zbraněmi obrátili na politické elity NSR ve snaze jim daný záměr vymluvit. Může to působit až paradoxně, protože se všichni tři zatím zmínění členové komise účastnili během druhé světové války aktivit tzv. Uranového spolku (Uranverein), který byl pracovní skupinou zaměřenou na rozvoj jaderných technologií ve Třetí říši.
Je však nutno podotknout, že současný většinový historický pohled, s ohledem na dobové dokumenty z operace Epsilon (přepisy rozhovorů jsou veřejně dostupné a doporučuji je k přečtení všem zájemcům o tématiku) i poválečná svědectví, ukazují tuto trojici vědců jako německé vlastence a akademiky, kteří neměli skutečnou snahu vytvořit jadernou zbraň pro Třetí říši. Naopak, téměř neustále byli vůči nacistickému režimu v nejistém a složitém postavení a čelili systematickému podezřívání. Například Heisenberg byl zpočátku v nacistických novinových plátcích označován za „bílého Žida“. Přesvědčení nacisté (Phillip Lenard, Johannes Stark) Hahna, Heisenberga a Weizsäckera spíše trpěli a nebrali je příliš na vědomí. Uranverein měl však jako celek zájem na vytvoření jaderného energetického zdroje.
V diskusích o vyzbrojení Bundeswehru jadernými zbraněmi tak našla tehdejší politická elita NSR veřejnou podporu spíše u bývalých aktivních nacistů, jako byl fyzik Pascaul Jordan. Jeho minulost však byla už v té době očištěna denacifikačním soudem, také díky intervenci Wolfganga Pauliho, který potvrdil Jordanův apolitický odborný vztah k židovským kolegům a jejich práci navzdory ideologii NSDAP. Za své členství v nacistických organizacích Pascaul Jordan zaplatil „pouze“ tím, že na rozdíl od řady svých blízkých kolegů neobdržel Nobelovu cenu za fyziku.
Nelze si tak nevšimnout, že staré spory a postoje formované v dobách Uranvereinu přetrvaly více jak 15 let. Konflikt hodnot a odborných názorů se však v polovině 50. let minulého století odehrával už ve zcela nových souvislostech, na očích veřejnosti a v rámci demokratických poměrů.
5. dubna 1957 kancléř Adenauer veřejně bagatelizoval taktické jaderné zbraně jakožto neškodné. O týden později vydal von Weizsäcker za podpory dalších 17 kolegů profesně spjatých s univerzitou v Göttingen manifest, v němž se obrátili na občanskou společnost s vysvětlením ničivého potenciálu jaderných zbraní a nemožnosti se před nimi chránit. Vysvětlili, že jakožto apolitici nenesou politickou odpovědnost, avšak cítí se morálně odpovědní za důsledky svých objevů. Hlásí se ke svobodě reprezentované Západem, který vnímají v opozici proti komunismu. Přijímají platnost tehdy oblíbené myšlenky vzájemného jaderného zastrašování, avšak nepovažují ji za dlouhodobě spolehlivou a udržitelnou. Namísto toho podporují Německo bez jaderných zbraní a výrazně se vyslovují pro rozvoj mírových jaderných technologií.
Manifest podepisuje Heisenberg a další dva nobelisté, zakladatel kvantové mechaniky Max Born a otec difraktografie Max von Laue. Je otištěn v největších německých denících Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a Die Welt. Pozitivní ohlas vyvolává nejen mezi dalšími fyziky a studenty v NSR, ale i v akademické obci NDR. Kancléř Adenauer zuří a obviňuje vědce ze zasahování do politických záležitostí.
Göttingenská osmnáctka následně v roce 1959 založila Sdružení německých vědců (Vereinigung Deutscher Wissenschaftler), což je profesní spolek, který dle svých stanov hájí odpovědnost a udržitelnost ve vědě. Německo dodnes vlastními atomovými zbraněmi nedisponuje a můžeme říci, že mise Göttingenské osmnáctky byla úspěšná. Paradoxní je, že její čelná trojice je dodnes známa spíše pro své členství v Uranovém spolku, ačkoli je jejich odkaz zcela jiný… Anglickou verzi manifestu lze dodnes najít na stránkách univerzity, která je na své tehdejší představitele patřičně pyšná.