Přestože obrazovku České televize opustil před více než deseti lety, mnozí mají Jána Zákopčaníka stále v paměti jako oblíbeného moderátora relace o počasí.
Ján Zákopčaník vystudoval meteorologii na Matematicko-fyzikální fakultě. Po studiích pracoval jako letecký meteorolog na ruzyňském letišti. V letech 1994 – 2005 moderoval v České televizi pořad Předpověď počasí a působil jako šéfredaktor redakce počasí. Po neshodách s vedením z obrazovky odešel a působil na rádiu Blaník. Současně zpracovával kalendáře s pranostikami. Od roku 2007 je zaměstnán jako letecký meteorolog v Českém hydrometeorologickém ústavu.
Svého času jste pětkrát vyhrál diváckou anketu Rosnička roku. Jak dnes žije věhlasný televizní moderátor počasí? Poznávají vás stále lidé na ulici? S jakými se setkáváte reakcemi?
Já už jsem docela maskovaný. Mládí přeběhlo k dětem a mně zůstala rozvážnost kulatosti a ve tváři mimikry zkušeností. Viditelně projevenou reakci zaznamenám na ulici už jen málokdy. Jiné je to však nadále v prostoru, který je nějakým způsobem uzavřenější. Třeba v obchodě a podobně. Zvláště když promluvím. To pak často slýchám: „Aha, už vím, odkud vás znám." Praha je poměrně anonymní, mimo ní se ale stále ještě průběžně podepisuji a fotografuji. Bylo to ovšem v pražském čajovém krámku, kde mi mladý prodavač jednou řekl: „Pamatuji si vás ze školky. Dodnes vzpomínám, jak jste si byl s námi povídat a hrát.“ Nebyl a není sám. Přijde mi neuvěřitelné, že i přes záplavy různých idolů a celebrit, které mezitím vstoupily do zorného pole, si mě pamatuje i část mladých, kteří byli dětmi, když mě naposled viděli na obrazovce. Nebo jiný typ reakce, na který jsem si vzpomněl, když jsme nedávno měli razantní teplotní propad. Jednou po mém odchodu z televize jsem se po obdobném výkyvu v počasí doslechl, jak někdo prohlásil: „Kdyby tam byl pan Zákopčaník, tak by se něco takového nestalo!“
Na konci svého pořadu jste se loučil zdravicí „Slunce v duši“, která spolu s vašimi originálními komentáři počasí přispěla k tomu, že jste se stal u diváků velmi populární. Odkud se tento pozdrav vlastně vzal a proč jste jej přestal v roce 2001 používat?
To je téma na několik rozhovorů, takže jen heslovitě. Už před těmi 25 roky nemělo smysl zkoušet apelovat na rozum… Měl jsem touhu nějak, pro mediální prostor přijatelnou formou, oslovit niternou podstatu lidské bytosti, která je čistá, světlá, ušlechtilá. A jako taková nepochybně musí vnímat, že svůj čas zde trávíme zhusta v bloudění po stezkách nevědomosti, protože jsme si nechali sfouknout svítilnu, kterou jsme obdrželi od Veškerenstva, aby nám pozemskou pouť osvětlovala. A že nezbývá, než aby si ji každý sám znovu zažehl. Měl jsem na mysli, zjednodušeně řečeno, vnitřní osvobození a převzetí odpovědnosti za vlastní život. Vím, že mnozí to brali jen jako něco milého. Jsou však i tací, kteří mi porozuměli dostatečně.
A proč jsem s tím musel přestat? Praktické výsledky výše uvedeného jsou pro krátkodobý horizont nesnadno viditelné a tedy v dnešním pojetí života pro část z nás i stěží srozumitelné. A tak, když za mnou přišel jeden bylinář s tím, že sestavil bylinný likér, který má na celkové rozpoložení povzbuzující účinek, nemá vedlejší účinek a není návykový, a zeptal se, jestli bych souhlasil, aby se jmenoval Slunce v duši, tak jsem napřed řekl „V žádném případě!“, protože mi přišlo nevhodné spojovat ho s čímkoli jaksi světsky konkrétním. Pak se ale ukázalo, že on si to nechal zaregistrovat jako obchodní značku. Tak jsem si řekl, abych měl nad tím nějakou kontrolu, že budu s ním spolupracovat, protože by to nakonec mohlo být to něco „praktického“, tak trochu „hmatatelného“, co by mohlo napomoci většímu porozumění a umožnilo další nadstavbu, neboť „Slunce v duši“, to jsou pouze dveře do světa, kde vládnou solidní pravidla. Svatá prostoto, jak se říká. Ano, jsem idealista, a podle toho bylo se mnou ve zdejších luzích a hájích naloženo. Bylinář měl ideály na háku, a to i poté, co jsem mu řekl, že se Slunce v duši dokáže samo ochránit. Jestli jeho úmrtní oznámení asi rok poté bylo skutečné nebo jen způsobem, jak zahladit za sebou stopy, po tom jsem nepátral. V televizi ale po uvedení bylinného elixíru na trh bez meškání řekli, že by to byla reklama, a tudíž to nesmím dále používat. Přitom použití tohoto stanoviska mělo do důslednosti víc než daleko. I já vystupoval v pořadu stejného názvu, jaký posléze dostalo jedno zařízení na Starém Městě.
Po studiích jste se živil jako letecký meteorolog a k této profesi jste se po odchodu z České televize vrátil. Co taková práce obnáší?
Dodnes mám v živé paměti chvíli, kdy jsem byl po studiích představován coby nový adept na služebně letecké meteorologické služby na Ruzyni, a ten, co měl hlavní službu, spustil brejličky na špičku nosu a s potutelným úsměvem prohlásil: „Ty musíš být ale pořádný blázen!“ Poté, co si vychutnal mé rozpaky, pokračoval: „Protože tady může pracovat jenom blázen.“ Načež se vrátil ke své mapě. A aby toho nebylo málo, když jsem se do letecké vracel z médií zpátky, přivítal mě jeden z kolegů slovy: „Počkej, ještě budeš litovat, že ses vracel do letecké!“ Jde o to, že uživatele v letectví nejen zajímají jiné věci, než lidé znají z předpovědí počasí z médií, ale potřebná je především daleko větší přesnost, jak v časovém, tak i v prostorovém měřítku.
Na jedné straně jde o bodovou předpověď, na druhé straně o vertikální rozsah některých jevů v letovém prostoru. Tedy nestačí říci, že ráno mohou být mlhy, což znamená viditelnost nižší než 1 000 m. Pro letecký provoz může být například zásadní rozdíl, jestli je na dráze v mlze vidět 300 m nebo 500 m. A to se týká mnoha prvků, které mají vícero limitů či kritérií, přes které se podoba daného jevu může měnit. Například výška základny oblačnosti. Zásadní je třeba směr a rychlost větru ve vztahu k dráhovému systému. Rychlost 5 m/s zboku ještě jde, 6 metrů je příliš a vede to ke změně v použití dráhy, čili se musí přeuspořádat navádění letadel v letové oblasti. Když jsem zmínil ten vertikální rozsah, tam jde třeba o určení vrstvy s námrazou, turbulencí nebo dosah kupovité oblačnosti. V jedné z předpovědí pro nás přestavuje hranici to, zda bouřkový mrak bude dosahovat do letové hladiny 350 nebo 370. To je rozdíl pár stovek metrů… Prostě značné množství kritérií, vysoké nároky na přesnost a v případě, že se počasí ubírá jiným směrem, než stojí v předpovědi, nutnost okamžitě jednat.
Třeba jedna ilustrace za všechny. To byl takový pěkný, běžný 25. říjen. Se soumrakem se dohlednost na dráze zhoršila na 4 500 m. Očekávaný stav. Nic nenasvědčovalo tomu, že v následujících pěti minutách dohlednost doslova spadne na 200 m. V té chvíli zazvonily najednou všechny tři telefony na služebně. Přednost měl ten z věže řídící letový prostor. Naštěstí tam byl člověk, který zná naše možnosti, nicméně řekl: „Tak co budeme dělat? Mám ve vzduchu 20 mašin!“ A samozřejmě že mu nešlo odpovědět: „Já nevím, tohle jsem nezažil, zavolejte později." Když počasí v letecké službě atakuje nějaké limity, a že jich je, od meteorologa je žádaná okamžitá reakce. Tak proto tam může pracovat jen ten, který má k ní velmi silný vztah.
S letectvím jste spojil velkou část svého pracovního života. Jaký máte vztah k letadlům a létání? Je vám práce i koníčkem, nebo se snažíte odreagovat jinak?
Hlavu mívám někdy jenom v pejru, v oblacích už nikoli. Ovšem svého času jsem tam mířil. Chce se říci pochopitelně, protože lidská duše je utkaná ze třpytu hvězd a touha létat či vzlétnout zpět k nim bude, ať už ve zjevné či skrytější formě, zřejmě vlastní všem či skoro všem. V době televizní jsem nějakou dobu dělal meteorologa balonářům a na horkovzdušný balon jsem si taky začal dělat průkaz. Balon nemá motor. V balonu nejde prosazovat svou vůli. Kdo chce v něm uspět, musí se ztišit a naslouchat. Pouze přiměřená znalost zákonitostí dějů v ovzduší a přizpůsobení se jim může pilota přivést k vytouženému výsledku či prožitku. Okolnosti však nebyly z těch příznivých a věc jsem nedotáhl do konce. Dodnes mě to mrzí. Také i kvůli lidem, kteří mi tehdy dali tu možnost. Zájem, který se ale táhne celým mým životem, je zahradničení. Doufám, že je přede mnou doba, kdy kromě jiného dospěju třeba i k porozumění s hryzci, krtky, chřestovníčky či jinými škůdci a chorobami, aby mi neničily záhony lilií.
Na Matfyzu jste vystudoval meteorologii. Ta ale nebyla vaší první volbou…
Z tehdejších 120 zájemců o studium na Matfyzu bylo 60 astronomů a já mezi nimi. Ale protože se tehdy hvězdy zřejmě zrovna chovaly způsobně, roupy dokonce neměly ani komety, planety podobné naší Zemi neexistovaly, planetky trefující se do blízkosti Země byly teprve na školení, jak se to dělá, a takřečená temná hmota, které je dnes prý plný vesmír a leccos nám staví na hlavu, tam byla vyloženě na zapřenou, obor astronomie prostě vůbec neotevřeli. Studium meteorologie mi přišlo jako nejbližší. A celkem jsem se trefil, řekl bych. Meteorologie má v sobě něco s vesmírné bezbřehosti a neuchopitelnosti.
Jak na dobu studií vzpomínáte? Získal jste na Matfyzu přátele na celý život? Byli jste v ročníku dobrá parta?
Pokud jde o tu dobrou partu, ano, obtížnost studia nás prověřila a stmelila. Jeden ze spolužáků to kdysi vyjádřil slovy, že jsme taková „poznamenaná rodina“. Je vícero spolužáků, s nimiž se potkávám a to tak, že velmi rád. Jsou mezi nimi i tací, kteří jsou pro mne nositeli takového toho chlapsky ryzího přátelství, u nějž jsem si jist, že nevyvane, ani kdybychom se už více nepotkali. Což se, doufám, ale nestane.
Máte tři už odrostlejší děti. „Potatil“ se někdo z nich a zajímá se o meteorologii? Snažil jste se dětem předat svůj kladný vztah k přírodním vědám?
Zřejmě jsem posloužil jako dostatečně odstrašující příklad. Ale ne, všichni jdou svou vlastní cestou, přičemž jejich volby jsou mi u všech blízké: architektura, biochemie, filmová tvorba. A kdyby snad byli zájem i projevili, jako rodič, který to s nimi myslí dobře, vyložil bych jim podrobněji úskalí, která letecká meteorologie obnáší. A zmínil bych také, že jejich další související životní perspektivy by hatilo i to, že byť tuto práci zvládá pouze několik málo lidí, ČHMÚ je příspěvková organizace a v jejím rámci tuto práci stát také oceňuje, stejně jako třeba práci pomocného personálu ve zdravotnictví. Tuším, že jsem se zase dotkl toho bláznovství…
Vzhledem k probíhajícím prázdninám je má další otázka nasnadě – prozraďte nám, kam jste se letos vypravil na dovolenou nebo kam se teprve chystáte? Vybíráte si destinaci podle aktuální předpovědi počasí?
Dovolenou si v práci musíme naplánovat do konce dubna. Tím je počasí z rozhodování vyloučeno. Od té doby, co mě vítězství v televizních Rosničkách posílala k moři, jsem vlastně na dovolené ani nebyl. Vždy je to něco „jinak pracovního“. Po těch dlouhých letech, obávám se, budu muset napřed na kurz „jak vyrazit na dovolenou“. Ale jinak by mi jistě stačil les s potokem, případně jako nadstandard ještě vodopád a útočiště v koruně stromu.