Biskup, který pomáhal modernizovat výuku matematiky

Biskup, který pomáhal modernizovat výuku matematiky

Matematika / rozhovor

František Radkovský, emeritní biskup plzeňský, se narodil v Třešti na Jihlavsku. Na Matematicko-fyzikální fakultě UK vystudoval matematickou statistiku. Posléze nastoupil do kněžského semináře a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v Praze v roce 1970. Po sametové revoluci byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem aggarským a světícím biskupem pražským. V roce 1993 se ujal řízení nově založené diecéze plzeňské, kde setrval až do své rezignace v únoru minulého roku.

Emeritní biskup František Radkovský (foto: archiv Františka Radkovského)
Emeritní biskup František Radkovský (foto: archiv Františka Radkovského)

Moje první otázka je nasnadě – čím se nyní zabýváte, pane biskupe? Užíváte si zaslouženého důchodu, pokud se to v církevním prostředí dá takto říci, nebo jste stále pracovně aktivní?

V současnosti vykonávám funkci prezidenta Diecézní charity Plzeň. Je to vznešený titul, ale v podstatě jde o to duchovně doprovázet a povzbuzovat především pracovníky jednotlivých charitních zařízení. Jejich služba je nesmírně náročná, a aby ji mohli s velkým nasazením vykonávat, potřebují k tomu silnou duchovní motivaci. Kromě toho se snažím povzbuzovat také klienty charitních zařízení. Platí, že zdravý duch unese i nemocné tělo, avšak nemocný duch neunese ani zdravé tělo. Proto je péče o to, aby duchovní a psychické naladění těchto lidí bylo co nejlepší, také velmi důležitá.

Tím ovšem moje služba nekončí. Nepřestal jsem být biskupem, takže především o víkendech konám biskupské služby, ať už v diecézi nebo mimo ni. Často tak v těchto službách zastupuji svého nástupce monsignora Tomáše Holuba, protože požadavků je hodně a často spadají na stejný termín. Z celého výčtu mých aktivit je patrné, jak pravdivý je častý výrok pracujících důchodců, že „nemají čas“.

Vraťme se nyní o šedesát let zpět, tedy do doby, kdy jste se stal studentem Matfyzu. Jaké byly počátky vysokoškolských studií?

Před šedesáti lety jsem maturoval a po prázdninách nastoupil na Matfyz. Snad bych měl poznamenat, že jsem pocházel z věřící rodiny a zároveň z rodiny živnostníka-truhláře. To byly dva „dědičné hříchy“, které komplikovaly moje snahy o studium. Potíže jsem zažil, už když šlo o přijetí na gymnázium, tehdy jedenáctiletou střední školu. Nakonec se to podařilo, ale v souvislosti s přijetím na vysokou školu byly problémy znovu. Tatínek však napsal dopis prezidentu republiky Antonínu Zápotockému, že jsem dobrý student - po několik let jsem se docela úspěšně účastnil matematické olympiády - a že by tedy bylo dobré, abych mohl jít studovat na Matematicko-fyzikální fakultu. Dopis měl pozitivní odpověď, mě a tatínka si zavolali na okresní výbor komunistické strany a já jsem musel slíbit, že nebudu po absolvování studia učit (to abych „nekazil“ mládež). Po vzoru svého strýce jsem chtěl jít na statistiku, takže jsem mohl snadno slíbit, že učit nebudu.

Jak na rodáka z Vysočiny zapůsobilo pražské univerzitní prostředí?

Prostředí fakulty bylo velice sympatické. S některými spolužáky jsem se znal už z matematických olympiád, byla tam dobrá parta, která byla schopná pořádat hezké zábavné akce pro celý ročník i pro naše vyučující. Od třetího ročníku jsme měli na statistice výborný sedmičlenný kroužek spolužáků a spolužaček. Pravidelně jsme společně navštěvovali koncerty, divadla a galerie. O nedělích jsme procházeli uličkami staré Prahy s odbornou literaturou, ze které jsme se snažili víc poznat architekturu a výtvarné umění Prahy. Bylo to velmi důležité pro naše kulturní a celkové zrání. Zvlášť vynikající byla garnitura profesorů-akademiků, kteří nás učili. Profesoři Čech, Jarník, Kořínek a mnozí další, například mladý asistent Vopěnka, nám dali velmi solidní vzdělání. Byl jsem pilným studentem a každé odpoledne a celou sobotu jsem většinou trávil v Klementinu v univerzitní knihovně, kde jsem měl vhodné a klidné prostředí k soustředěnému studiu. S žádným děvčetem jsem nechodil, protože jsem měl zásadu, že „studovat a milovat nejde dohromady“.

Musím se ještě zmínit o vnitřním duchovním zrání, které ve mně během studia probíhalo. Křesťanskou víru jsem dostal jako dítě doma. Avšak s přibývajícím věkem si každý musí udělat svůj vlastní názor a postoj. K tomu jsem dozrál právě až během studia matematiky a fyziky, a také filozofie, která ač marxistická, byla pro mě výzvou. Rovněž diskuse s věřícími spolužáky, kterých v našem i dalších ročnících bylo hodně, byla pro mě důležitá. Velice mi také pomohl vynikající kněz Jiří Reinsberg, dlouholetý farář v kostele Panny Marie před Týnem. Jeho, především intelektuály vyhledávané, bohoslužby a promluvy mě hodně formovaly. Velmi záhy jsem se stal každodenním návštěvníkem jeho bohoslužeb. A výsledkem byla jasná a racionálně fundovaná víra, která později rozhodla o tom, že jsem změnil své životní zaměření a stal jsem se knězem.

Po absolvování Matfyzu jste byl zaměstnán ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu a později v Pedagogickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV), kde jste se podílel na přípravě modernizace výuky matematiky. O jakou modernizaci tenkrát šlo a jaká byla vaše úloha?

Období, kdy jsem byl na přechodnou dobu zaměstnán v Pedagogickém ústavu ČSAV, bylo krátkou periodou v mém životě. Po promoci na Matfyzu v roce 1962 jsem dostal umístěnku do zmíněného Státního výzkumného ústavu pro komplexní mechanizaci a automatizaci průmyslu skla a jemné keramiky v Praze v Holešovicích. V tomto ústavu s dlouhým jménem jsem se měl – po dvouleté povinné vojenské službě – mimo jiné zabývat automatizací výroby pivních lahví. Studoval jsem tedy sklářský proces ve sklárně v Ústí nad Labem, ale už tehdy ve mně zrálo rozhodnutí stát se knězem. Domníval jsem se však, že když už mám jednu vysokou školu vystudovanou, nebude možné jít studovat druhou, a zvláště ne církevní. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta tehdy byla spolu s kněžským seminářem pro celé Čechy a Moravu v Litoměřicích, tedy blízko Ústí. Zajel jsem se podívat do Litoměřic a ke svému překvapení jsem tam našel několik absolventů vysokých škol. Tehdy jsem se definitivně rozhodl stát se knězem.

Nebylo to ovšem tak jednoduché. Bylo třeba se uvolnit z trvalého zaměstnání ve výzkumném ústavu a najít si zaměstnání pouze na přechodnou dobu, která by skončila někdy o prázdninách, abych mohl nastoupit na teologickou fakultu, budu-li přijat. A zde se naskytla příležitost být zaměstnán v Pedagogickém ústavu ČSAV jako zástup za pracovníka, který byl na tu dobu služebně v zahraničí. V Pedagogickém ústavu v tu dobu existoval Kabinet pro modernizaci výuky matematiky a fyziky a tam potřebovali statistika do týmu na vytváření pedagogických a psychologických testů. Testy byly potřebné proto, aby ve školách, ve kterých probíhala tato modernizovaná výuka, bylo možné získat objektivní výsledky a porovnávat je se školami s běžnou výukou. To byla tedy moje malinká a přechodná úloha v tomto projektu.

Po prázdninách roku 1966 jsem se díky tehdejšímu novému biskupovi v Praze, Františku Tomáškovi, pozdějšímu velkému kardinálovi, na teologickou fakultu dostal. Prosadil nás, několik absolventů vysokých škol, u tehdejšího ministra školství a kultury. Moje spojení s Kabinetem pro modernizaci výuky matematiky a fyziky však neskončilo. S vedoucím oddělení jsme se dohodli a já jsem tam asi dvoje prázdniny chodil vypomáhat a v podstatě jsem pracoval, pokud si pamatuji, na stejných úkolech jako předtím.

Po vysvěcení na kněze jste však, předpokládám, civilní povolání již nevykonával a věnoval jste se správě věcí duchovních ve své farnosti ve Františkových Lázních. Jakých bylo těchto dvacet let na západě Čech? Osobně mám představu o církevním životě v socialistickém Československu spojenou s perzekucemi, neřkuli se zákazy takové činnosti. Jak vypadala každodenní realita 70. a 80. let?

Vysvěcen jsem byl v roce 1970 monsignorem, tehdy ještě biskupem, Františkem Tomáškem a nastoupil jsem na své první místo do Mariánských Lázní jako kaplan. Můj farář byl vynikající člověk, premonstrát Heřman Josef Tyl, který prožil přes tři roky v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald a po válce se stal představeným kláštera v Teplé, který zachránil před zavřením. Po nástupu komunismu prožil od roku 1950 dalších osm let v komunistických vězeních. Až do roku 1964 nesměl působit jako kněz a pracoval v zemědělství. Teprve s uvolněním v roce 1968 se pak mohl jako představený tepelské řeholní komunity přiblížit tepelskému klášteru a byl ustanoven farářem v Mariánských Lázních. Klášter byl v té době ještě obsazen vojáky, tam působit nemohl. Mě fascinovalo, že po tolika utrpeních nezatrpknul, byl stále usměvavý, s otevřeným srdcem pro všechny. Dva roky strávené v jeho blízkosti byly pro mne velice dobrou školou.

Potom jsem byl jmenován administrátorem farnosti Františkovy Lázně, kde jsem působil osmnáct let. Bylo to hezké místo a bylo v něm opravdu co dělat. Kostel býval plný, protože tam bylo hodně lázeňských hostí, zvláště z Moravy a Slovenska. Měl jsem to štěstí, že brzy po začátku mého působení ve farnosti se ke mně přistěhoval kněz-důchodce Josef Rybenský, se kterým jsme tuto službu táhli oněch osmnáct let společně. Byl ve věku, kdy mohl být mým otcem, skaut, který strávil víc jak tři roky v komunistickém vězení především kvůli práci s mládeží, a který potom nemohl mnoho let vykonávat kněžskou službu a působil jako lesní technik. Po roce 1968 dostal souhlas a mohl v duchovní správě vypomáhat, a proto jsme působili spolu. Museli jsme být opatrní a nenápadní, ale dařilo se dělat dost věcí. Především jsme museli vědět, že jsme sledováni a pozorováni, což nám občas Státní bezpečnost dala na vědomí, třeba nějakým výslechem. Vždy ovšem bylo třeba zachovat zásadu „nevědí, co jim nepovíš“ a především zásadu „non ti temo, perchè ti amo – nebojím se tě, protože tě mám rád“.

S rostoucím politickým uvolňováním se možnosti rozšiřovaly. V kostele jsme po bohoslužbách promítali filmy jako Ježíš z Nazareta, Quo Vadis, Ben Hur a další. Pacienti, kteří měli dost času, mohli aspoň načerpat také podněty pro uzdravování duše, když pro tělo je dostávali v lázních. O prázdninách jsme pořádali tábory ve skautském duchu pro děti a mládež – díkybohu, vždy to bez problémů prošlo, i když jsme také byli kvůli skautingu vyšetřováni. Hodně jsme také ve spolupráci s našimi farníky opravovali kostely a faru, což jsem rád dělal, pocházeje z řemeslnického prostředí. Závěrem mohu říci, že na léta strávená ve Františkových Lázních velmi rád a vděčně vzpomínám.

Po revoluci v roce 1989 se ovšem situace rapidně změnila – papežem Janem Pavlem II. jste byl jmenován titulárním biskupem aggarským a světícím biskupem pražským. S druhým titulem problém nemám, ale co vlastně znamená „biskup aggarský“?

Římskokatolické biskupy lze rozdělit do dvou skupin. Diecézní biskupové mají zodpovědnost za některou diecézi v církvi – kterých je několik tisíc – a jsou tedy zváni podle té diecéze, kde mají sídlo, například arcibiskup pražský, biskup plzeňský atd. A pak jsou biskupové titulární, kteří jsou pověřeni jinými úkoly, ať už ve Vatikánu nebo ve světě, například apoštolští nunciové, tedy vyslanci papeže v jednotlivých zemích. Většina titulárních biskupů je ale v diecézích, kde obvykle pomáhají diecézním biskupům. Nazývají se světící biskupové, protože často při výpomoci diecéznímu biskupovi provádějí svěcení, která jsou vyhrazená biskupům, a nemohou je tedy konat kněží, například jáhenské a kněžské svěcení.

V historii se ustálil zvyk, že tito titulární biskupové dostávají symbolicky titul po některé zaniklé diecézi ve světě. Ty se nacházejí často v islámských zemích, kde dříve bývaly kvetoucí křesťanské obce, například v Aggaru v Alžírsku, ale také třeba v Litomyšli, kde biskupství zaniklo za husitských válek. Proto jsem byl jmenován „titulárním biskupem aggarským“, zatímco například nový světící biskup brněnský, monsignor Pavel Konzbul, je „titulárním biskupem litomyšlským“. Tyto tituly zůstávají až do smrti. Když se však světící biskup stane diecézním, skončí jeho předchozí titul. Diecézní biskup, který se zřekl svého úřadu, a jeho zřeknutí bylo papežem přijato, dostává označení „emeritní“, takže já jsem „emeritní biskup plzeňský“.

V nedávné minulosti bylo vaše jméno skloňováno v médiích v souvislosti s udělením státního vyznamenání prezidentem Zemanem. Později jste se nechal slyšet, že přijetí vyznamenání litujete. Můžete tuto kauzu pro naše čtenáře rozvést?

Vyjádřil jsem své politování ve chvíli, kdy se udělení vyznamenání stalo předmětem trapného handrkování, dá se říci i vydírání ze strany pana prezidenta a jeho kanceláře směrem k panu ministru Hermanovi a jeho příbuznému panu Bradymu, který si jistě vyznamenání zasloužil. Zato pan prezident udělil vyznamenání některým lidem, kteří si ho, podle mého mínění i mínění jiných, kterých si vážím, nezasloužili.

Jak vnímáte současnou českou politickou situaci?

Odpovědnost veřejných činitelů je především v tom, že mají společnost vychovávat a vést k zachovávání morálních hodnot. Pokud se podbízejí a chovají populisticky, aby si udrželi přízeň veřejnosti a zvláště voličů, pak svoji odpovědnost zrazují, ke škodě celé společnosti, protože ji „nevedou vzhůru“ a nevychovávají. Místo statečnosti a solidarity pak ve společnosti vládne strach a sobectví. Česká republika se potom v rámci Evropské unie chová trapně. Není schopná převzít solidaritu s ostatními zeměmi v problémech kolem uprchlíků, chce pouze sobecky brát, a nikoliv také obětavě dávat. Je vinou vedoucích osobností společnosti – a nejsou to jen politici – že nejsou schopné postavit se proti většině, která nemá pravdu, a jasně tuto pravdu ukázat. Místo velikosti národa se pak ukáže jeho malost. Nepomůže se v tuto chvíli odvolávat na země Visegrádské čtyřky, které se chovají podobně. A rozbíjet evropské společenství místo snahy ho zlepšovat, vede k záhubě. Pro Evropu i jednotlivé země. Alternativou k evropskému společenství je totiž nacionalismus a peklo válek, které Evropa prožila v minulém století.

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.