Nedávno jste si na našich stránkách mohli přečíst článek od studentky informatiky Jany Bátoryové věnovaný konferenci Google I/O. V Kalifornii, kde akce probíhala, strávila Jana skoro tři týdny a během této doby nesbírala pouze informatické dojmy, ale také cestovatelské zážitky.
Po skončení Google I/O jsme se rozhodly navštívit několik národních parků. Je neděle a my konečně opouštíme ruch velkoměsta a vyrážíme směr Yosemitský národní park. Čeká nás několikahodinová cesta autem.
V Americe je řízení mnohem snazší než u nás. Široké cesty, časté dálnice, méně objížděk a většinou plynulý provoz. Člověk si nedělá starosti, že by někde mohl zabloudit, když navigace po velkou část cesty hlásí „jeďte 50 km rovně“.
Za duhou mezi vodopády
V národním parku Yosemite nás čeká hodinová kolona. Naštěstí ukořistíme jedno z posledních míst v Camp 4 a vyrážíme na krátkou procházku k Lower Yosemite Fall. Tak velký vodopád jsem v životě neviděla. Pracovník v půjčovně aut nám řekl, že jsme si pro návštěvu Yosemitského údolí vybraly nejlepší dobu. Zima, kterou tu letos zažili, byla jedna z nejdeštivějších za posledních 30 let.
Focení u vodopádů přináší i studené osvěžení. To nás ale neodradí a jdeme si udělat fotku. Odcházíme sice celé zmáčené, ale zároveň okouzlené.
Dny jsou velmi teplé, ale v noci je chladno. V kempu platí přísný zákaz nechávat jídlo a hygienické potřeby ve stanech, venku nebo v autech. Mohli by si totiž na nich pochutnat nezvaní návštěvníci – medvědi. Každý na tyto věci dostane vlastní skříňku, do které se medvěd nedostane. Chráněné a současně obávané zvíře jsme naštěstí v parku ani jednou neviděly, ani nepotkaly.
Je ráno a my vyrážíme několikahodinovou procházkou na vršek Vernal a Nevada Fall. Čeká nás ještě více vody než minule. Celou cestu na Vernal Fall stoupáme nedaleko vodopádu, takže po schodech teče voda a člověk má pocit, že jde neustále v dešti. Má to ale i své výhody, tak blízko duze jsem v životě nebyla.
Cesta na vršek Vernal Fall
(foto: archiv autorky)
Po přestávce pokračujeme na Nevada Fall. Jdeme více po suchu a vrchol poskytuje krásný výhled na údolí. Zvuk burácející vody ohromuje a zároveň děsí. Vracíme se zpět do údolí. Cesta je zaplavená a shora tečou malé vodopády. Procházíme jí a jsme zase celé mokré.
Během cesty zjišťujeme, že Američané jsou velmi společenští. Dávají se s každým do řeči, a díky tomu se seznamujeme se zaměstnancem banky, který si se synem vyrazil na výlet, nebo poznáváme slečnu, která si Yosemity přijela vychutnat až z Floridy.
Dole počkáme na autobus, který vozí turisty po údolí. Přesouváme se ještě k Mirror Lake. Trefný název. Hladina jezera je velmi klidná a okolí se v ní odráží jako v zrcadle. Dnes už bylo dost výletování, a tak se vracíme do kempu a připravujeme plán na další den.
Ráno se balíme a přesouváme do auta. Než se s kouzelným údolím rozloučíme, přijíždíme pod El Capitan. Ke skále, kterou zná celý svět díky lidem, kteří se ji pokusili zdolat. Žádného lezce bohužel nevidíme, skála je pro ně momentálně uzavřená, protože na ní hnízdí ptáci.
Z rychlé návštěvy Bridalveil Fall máme jen promočené celé boty, pokračujeme proto k Tunnel View, který je naší poslední zastávkou v tomto údolí. Z vyhlídky máme celé údolí jako na dlani. Pár posledních pohledů a vyrážíme za naším dalším cílem – do Sequoia National Park.
Na návštěvě u generála Shermana
Do národního parku Sequoia přijíždíme až ve večerních hodinách. Při pohledu na sníh, který ještě z některých míst neodtál, přemýšlíme, jak studená noc nás čeká. Obsazujeme místo v kempu a stavíme si stan. Dokonce máme štěstí, že hned vedle nás má karavan trojčlenná rodina z Čech, a tak strávíme večer v jejich společnosti a vyměňujeme si zážitky.
Ráno se sbalíme a vyrážíme. Čeká na nás stromový velikán, který má vlastní jméno. Takových není mnoho. Generál Sherman je nejobjemnější strom na světě. Má více než dva tisíce let a průměr kmenu až 11,1 metru. Kromě něj tu stojí mnoho dalších sekvojí, které sice nejsou tak velké, ale stále oproti běžným stromům působí majestátně.
Mezi sekvojemi (foto:
archiv autorky)
Projdeme si naučnou stezku a zjišťujeme, že pravidelné požáry sekvojím nevadí, spíš naopak. V blízkosti se nachází i malé muzeum, ve kterém se návštěvník dozví mnoho dalších zajímavostí.
Stává se nám zvykem, že se s národním parkem jdeme rozloučit výhledem. Autem se dopravíme pod Moro Rock. Na vrchol už ale musíme po svých. Stojí to za to. Ocitáme se v obklopení přírody. Na jedné straně vidíme ještě sněhem pokryté hory, na druhé údolí s řekou. Stojím a vychutnávám si zvlášť pohled na každou stranu, protože každá je jiná.
Scházíme horskou cestou zpátky a na zastávce mezi dvěma sekvojemi dáváme sbohem těmto krásným stromů. Čeká nás téměř celodenní přesun k národnímu parku Death Valley.
Údolí smrti
Přijíždíme večer, i tak nás ale po vystoupení z auta zaskočí teplota 44 stupňů Celsia. Vyrážíme ještě na krátkou obhlídku kaňonu, teplo je ale ubíjející, takže procházku zkracujeme, aby se nám nepřihodilo neštěstí. Přicházíme k písečným dunám a vítr nám vnáší písek do očí. Jsem poprvé v poušti. Vítr se zvedá a spolu s ním i stěna poletujícího písku.
Rozhodly jsme se, že v tomto nehostinném prostředí přenocujeme. Vracíme se do kempu, kde s překvapením zjišťujeme, že pobyt je nejen zdarma, ale dokonce v areálu teče i voda. Usilovně se snažíme postavit stan, ale vítr nám to značně ztěžuje. Nakonec ho zatížíme šesti kameny zevnitř a mnoha dalšími zvenku. Aby nám neuletěl, přivazujeme ho k autu i k lavičce.
Stmívá se a teplota konečně klesá na 25 stupňů Celsia. Pohled na hvězdy je nádherný. Vítr, písek, hvězdy. Tak vypadala naše první noc v Údolí smrti.
Ráno se vzbudíme a vyrážíme na krátký výlet. V celém národním parku se totiž krajně nedoporučuje procházet se déle než do deseti hodin dopoledne. Využíváme brzkého rána a jdeme ke skalnímu mostu v jednom z kaňonů. Jako mnoho krás Ameriky, i přírodní most je obrovský. Jednoznačně větší, než jak jsem si ho představovala podle fotek.
Vracíme se k autu a pokračujeme k nejníže položenému bodu Severní Ameriky. Badwater Basin se nachází ve výšce 85,5 metrů pod mořskou hladinou. Místo je pokryté množstvím soli a navzdory teplotám se v něm nachází ještě malé množství slané vody.
V obědových hodinách se z turistiky v Údolí smrti stává autoturistika. Být venku déle než půl hodiny je už téměř nesnesitelné. Správci parku na to mysleli, a tak přijíždíme na Artist's Drive, která z pohodlí automobilu poskytuje výhled na mnoho různě zbarvených skal.
Artist's Drive (foto:
archiv autorky)
Naší poslední zastávkou v Údolí smrti je Zabriskie Point. Výhled na suché údolí a nehostinnou krajinu obrovských rozměrů. Čerpáme poslední dojmy a odjíždíme. Zastavujeme se už jen v městečku Furnace Creek, abychom poslaly pohlednice do Evropy. Údolí smrti opouštíme o den dříve, abychom se vyhnuly dalšímu vedru a zkrátily si naši nejdelší cestu zpět na pobřeží.
Poslední zastávka
O den později se dostáváme k západnímu pobřeží, po kterém jsem jako dítě jezdila s kamionem v počítačové hře. Už tenkrát jsem si říkala, že tam musí být nádherně. Ale být na místě doopravdy a sledovat, jak se krásně modrá voda tříští o skály, které postupně přecházejí do zelených kopců, mi vyrazilo dech.
Scházíme k pláži. Je nádherná, ale ve vodě se nikdo nekoupe. Oceán je studený a stejně tak i vítr, který člověka nutí se i za slunečného dne tepleji obléct. Jdeme podél pláže a voda nám jemně omývá nohy. Kromě nás si sem přišlo oddychnout a vychutnat ten pohled i množství dalších lidí.
Po několika kilometrech se zastavujeme u dalších skal a útesů, kde odpočívá skupinka lachtanů. Zvířata se tváří spokojeně a nerušeně. My si vychutnáváme pohled na ně a na okolní krásu. Tohle je totiž poslední zastavení v naší cestě za přírodními zajímavostmi Kalifornie. Najely jsme více než 2 300 km, spotřebovaly více než 120 l benzínu, navštívily tři národní parky a nacházely se v nadmořské výšce od – 85,5 m. n. m. po 2 050 m. n. m. To všechno jsme stihly za sedm dní.
Pobřeží Tichého oceánu
(foto: archiv autorky)
Mohlo by vás zajímat: