Dva roky po absolvování Matfyzu dostala Lenka Trochtová pracovní nabídku, která se jen tak neodmítá. Přes e-mail ji oslovil lovec talentů ze společnosti Google.
„Nikdo mi neprozradil, jak si mě z Googlu našli. Možná díky síti LinkedIn nebo mě třeba někdo doporučil,“ říká vystudovaná informatička. Poté, co úspěšně prošla všemi koly přijímacího řízení, se přestěhovala do Londýna a pro tamní pobočku začala pracovat jako softwarová inženýrka. Dnes už je to více než pět let, za sebou má několik úspěšných projektů a namísto Londýna sbírá další zkušenosti v Mnichově.
Google je pro mnoho lidí zaměstnavatelem snů, a tak se může zdát poměrně kuriózní, když vás takováto firma sama vyhledá a osloví. Musela jste je něčím zaujmout. Dokážete říct, co to bylo?
To by byla spíš otázka pro lovce talentů, já mohu jen spekulovat. Obecně si myslím, že lovci talentů u kandidátů hledají nějaké známky obecného talentu či zápalu pro obor. V mém případě mohlo hrát roli to, že jsem se v minulosti podílela na projektu HelenOS a ve svém předešlém zaměstnání se věnovala systémovému programování. Vliv mohla mít i informace o úspěšném studiu na Matfyzu.
Mají o české fakultě v zahraničí povědomí?
Lovci talentů velkých společností, kteří hledají nové zaměstnance z celého světa, podle mého mají vcelku dobrý přehled a o Matfyzu vědí. Obecně se však informovanost dost liší. Na Západě, nebo alespoň ve Velké Británii mi přišlo, že lidem celý bývalý východní blok stále ještě dost splývá. Krom toho Britové mají vlastní věhlasné univerzity v Oxfordu a Cambridge. V menších firmách tudíž o naší univerzitě nemusejí moc vědět a záleží spíše na tom, jak se konkrétnímu kandidátovi vede v převážně technicky zaměřených pohovorech. To je zkušenost mého přítele. Naopak větší povědomí o Matfyzu mají v bývalém východním bloku. Zatímco kolegové z londýnského týmu o naší škole moc nevěděli, hodně chvály jsem na ni slyšela od ukrajinského kolegy v Mnichově. Matfyz také znali někteří polští kolegové v Londýně.
Dostala jste nabídku, abyste se zúčastnila výběrového řízení. Jak náročné pohovory byly?
Nejprve jsem na dálku absolvovala dva telefonické pohovory, po jejichž zvládnutí si mě pozvali přímo do Londýna. Tam mě v jediném dni čekalo pět kol. Všechny pohovory trvaly 45 minut a byly technicky zaměřené. U dvou z nich šlo o obecné rozmyšlení návrhu architektury nějakého většího systému, zbytek pohovorů spočíval v napsání krátkého programu, který řešil nějakou, většinou algoritmicky netriviální úlohu. Cílem bylo napsat funkční a čitelný kód řešící danou úlohu s pokud možno optimální časovou složitostí. Trochu mi to připomínalo kombinaci zkoušky z algoritmů a praktického testu z programování na Matfyzu.
Jen se znalostmi ze školy si však člověk asi nevystačí…
Google přijímá hodně lidí čerstvě po škole, praktická zkušenost s konkrétními technologiemi se nevyžaduje. Interně stejně používáme hodně vlastních technologií, se kterými se člověk mimo Google moc nesetká a po nástupu do Googlu se s nimi většinou učí pracovat od nuly bez ohledu na to, jakou měl předchozí praxi. Vyžaduje se dobrá znalost alespoň jednoho mainstreamového programovacího jazyka. Krom toho je třeba mít určité teoretické znalosti. Rozhodně je dobré znát základní algoritmy a jejich složitost. Je třeba umět psát správný a přehledný kód, a to bez možnosti ho ladit.
V Googlu pracujeme v týmu, takže pohovory testují i schopnost komunikovat – zadání úloh mohou být záměrně nejednoznačná, kandidát by v takových případech měl klást doplňující dotazy.
Na jakých projektech jste v Londýně pracovala?
Můj první tým pracoval na aplikaci YouTube pro Android, kterou asi není třeba moc představovat. Projekt se po pár měsících od mého nástupu do týmu přesunul do jiné pobočky a náš tým začal pracovat na automatických úpravách videa pro Fotky Google.
Na Androidu, a později i na serveru, jsme vytvořili editor videa, který umí analyzovat zálohovaná videa a fotografie našich uživatelů a automaticky z nich sestříhat krátký stylizovaný film s hudbou. Takto vytvořené dílko si pak může uživatel dále doladit ručními úpravami.
Poté se náš tým přeorientoval na vývoj softwaru pro chytré hodinky s Androidem. Kolegové pracovali například na aplikaci pro přehrávání hudby přímo z chytrých hodinek, která je součástí projektu Hudba Play. Mým úkolem bylo rozšířit systémová nastavení hodinek o možnost párování hodinek s Bluetooth sluchátky, ze kterých pak uživatel hudbu poslouchá. Sama tuto funkci s oblibou používám při sportu – umožňuje mi poslouchat hudbu, aniž bych s sebou musela nosit telefon.
Na sklonku roku 2015 jste přesídlila do Mnichova. Co vás k tomu vedlo?
Důvodů bylo několik. Tím hlavním bylo to, že jsem chtěla být blíž své rodině v Čechách. Mnichovská pobočka je pro mě nejbližší pobočkou Google, kde momentálně mohu pracovat na vývoji softwaru. Dalším důvodem byla zhoršující se atmosféra v Británii ve vztahu k přistěhovalcům z bývalého východního bloku. Posledních pár let se situace vyostřovala, částečně kvůli vyhrocené kampani před referendem o vystoupení z EU. Nechtěla jsem nadále zůstávat někde, kde jsem se necítila vítaná. Krom toho jsem v Británii nikdy nechtěla zůstat trvale, po pár zkušenostech s tamním zdravotnictvím jsem věděla, že tam zestárnout rozhodně nechci. Nepříjemná byla i nižší kvalita a přemrštěná cena bydlení v Londýně.
V Británii jsme s přítelem žili tak trochu v provizoriu, skoro jako dva studenti na koleji, s tím, že to dočasně nějak vydržíme. Neměli jsme moc hezké bydlení a kromě nábytku, který v bytě zbyl po majitelce, jsme to tam ani moc nezařizovali. Plánovali jsme, že se po pár letech vrátíme do Čech, a nechtěli jsme toho přes moře moc stěhovat. Když pak těch pár let uplynulo, byla jsem už z života v rušném Londýně docela unavená, ale nechtěla jsem se vracet úplně do Čech, protože bych musela opustit Google. Mnichov mi připadal jako dobrý kompromis – je mnohem blíž domovu, je menší a klidnější než Londýn a kultura bydlení se s Londýnem nedá srovnávat. Život mi tu připadá příjemnější a cítím se tu možná i víc doma. Horší je jazyková bariéra, ale na tom pracuji. Nutkání se v blízké době odstěhovat, které jsem měla v Londýně, tu zatím nemám.
Jsou mezi londýnskou a mnichovskou pobočkou nějaké výraznější rozdíly?
Mnichovská pobočka je menší a je tu, pochopitelně, o něco častěji slyšet němčina. Oficiálním jazykem obou poboček je však angličtina a obě mají zaměstnance z celého světa. V Mnichově máme samozřejmě jiné projekty. Jako Středoevropance mi je bližší místní – mnichovská – kuchyně. Nedávno jsme se také přestěhovali do nové budovy, která nabízí lépe členěný prostor na menší kanceláře.
Co děláte, když nejste v práci?
Hodně cvičím, snažím se kompenzovat negativní vliv sedavého zaměstnání na svoje zdraví. Pokud to počasí dovolí, vyrážím o víkendech na pěší výlety po bavorském venkově a do Alp. Od minulého léta, kdy jsme si s přítelem pořídili kola, podnikám také hodně cyklovýletů.
Kromě toho se pokouším naučit lépe německy, trochu čtu, dívám se na filmy v angličtině či němčině a maluji krajinky akrylovými barvami.
Jak vzpomínáte na studia na Matfyzu?
Přestože studium nebylo jednoduché a neobešlo se bez značné dávky stresu, vzpomínám na první roky studia na Matfyzu jako na jedny z nejšťastnějších let svého života. Konečně jsem mohla studovat, co mě zajímalo. Poprvé v životě jsem se dostala do kolektivu lidí, kteří se zajímali o stejné věci jako já a mezi kterými jsem mohla být sama sebou a cítila jsem se prostě dobře. Seznámila jsem se s přítelem, se kterým jsme spolu dodnes. Učili nás inteligentní a zároveň pokorní lidé s úžasným smyslem pro humor. Být mezi lidmi se zápalem pro náš obor bylo velmi inspirující. Matfyz měl pro mě úžasnou atmosféru.
Na co však nevzpomínám moc ráda, byl závěr studia, kdy jsem pracovala na diplomové práci. Předchozí studium mě na práci na velkých projektech nepřipravilo. Vymyslet řešení jasně definovaného menšího nebo středně velkého problému u zkoušky nebo při psaní zápočtového programu mi nikdy nedělalo problémy, tohle bylo ale něco úplně jiného. Dlouho jsem nevěděla, jak vůbec začít. Bylo to hodně stresující období. Hodně mi pomohlo, když jsem pak začala pracovat na částečný úvazek v budějovické pobočce I.CZ. V práci se člověk propracuje k řešení větších nejasně definovaných problémů mnohem přirozeněji – postupně krok za krokem pod vedením zkušenějších kolegů, které je možné požádat o radu, když se na něčem zasekne.
Co byste poradila matfyzákům, kteří by stáli o práci v Googlu nebo v podobné firmě?
Rozhodně bych každému doporučila, aby se na pohovory předem připravil – zjistil si, jak probíhají a co se při nich od uchazeče o práci očekává. To lze dohledat na internetu nebo v některých publikacích. Pak bych také neváhala zkusit si nanečisto, jen tak s tužkou a papírem, vyřešit na čas nějaké starší úlohy. Při pohovoru totiž úlohu musíte zvládnout během 45 minut. Dobré je také trénovat komunikaci v angličtině – s kamarádem či kamarádkou si třeba udělat „modelový pohovor“. Docela dobré rady včetně základní teorie a typových úloh jsou v knize Cracking the Coding Interview. Tu bych rozhodně doporučila.
Kdo je ještě na škole, může k nám jít na stáž. Pohovory pro uchazeče o stáž jsou o něco jednodušší než pro běžné uchazeče o práci, a stáž může vést k nabídce trvalého zaměstnání.
Před samotným pohovorem bych doporučila se příliš nenervovat. Mně osobně pomohlo, že jsem moc neočekávala, že nakonec dostanu nabídku, a pohovor jsem spíš brala jako exkurzi do kanceláře londýnského Googlu. I díky tomuto přístupu se mi nakonec při pohovorech dobře dařilo.
A poslední rada na závěr by byla asi ta, aby se dotyční nenechali odradit případnými neúspěchy a zkoušeli dál získat svou vysněnou práci.