Se známým absolventem Matfyzu, matematickým lingvistou RNDr. Janem Králíkem, CSc., jsme si povídali o stavu současného jazyka, těžkostech a výzvách v životě a o jeho „srdeční“ záležitosti, vztahu ke své alma mater.
Pane doktore, kdybyste se měl čtenářům krátce představit, co byste jim o sobě řekl?
Profesí jsem nejpevněji zakotvil v kvantitativní lingvistice s odbočkami do lingvistiky komputační a korpusové, ale pro sebe bych pobýval nejraději v lingvistice pravděpodobnostní. Tam spočívá nejhlubší mystérium všech čtyř oborů, nejvíce záhad a nejširší pole pro aplikace matematického aparátu. Ale nedokážu žít ani bez hudby, bez kultury, beze slova…
V čem tedy spočívá práce v oboru matematické lingvistiky? Osobně mám matematiku spojenou spíše s čísly než se slovy a písmeny.
Jazyk je prostředek komunikace, má svůj vnitřní systém zvyklostí. Pravidelných i nepravidelných. Sám sebe popíše jen nepřesně. Jakákoli aplikace věcnosti poskytuje pevnější východiska pro analýzy než sebelepší intuice lingvistů. Matematika navíc vždy nabízí brilantní aparát, okamžité zobecnění, nadhled, kontext. Na ono pegasovské křídlo je ovšem krátká.
Pegasovské křídlo?
Myslím tím to, co je „mezi řádky“, co tvoří jinotaje, alegoričnost, co vyvolává asociace představ. A nemusí jít jen o jazyk a text. V životě mě inspiruje přesnost jakéhokoli řemesla a zároveň pegasovské křídlo nad ním. Dokonalé – tedy technicky brilantní a současně citově přesvědčivé – provedení Bachova Temperovaného klavíru, Mahlerovy 2. symfonie, Dvořákova Klavírního koncertu.
Kdybychom se posunuli teď trochu zeměpisně jinam. Jste známý toušeňský rodák, kronikář...
Kroniku městyse jsem začal psát „z nouze“, protože ji nikdo psát nechtěl a po roce 1968 ani nesměl, a já byl jako student tabula rasa, byť „na indexu“. Neumím psát do šuplíku.
Máte nějaký vztah k zakladateli slatinných lázní Janu Králíkovi?
Slatinné lázně zakládal můj dědeček, lázně na železnatém prameni můj pradědeček. Tatínek vlastnil lázně až do znárodnění, ale zůstal jako lékař u balneologie. První ředitelkou lázní byla krátce maminka, než mého druhého dědečka ve vykonstruovaném procesu zavřeli. Míru takového politického handicapu si dnes málokdo dovede představit. Studium medicíny pro mne bylo nemyslitelné, zkusil jsem tedy fakultu, která mne lákala obtížností.
Tedy Matematicko-fyzikální fakultu UK. Během studia jste stihl ještě absolvovat studijní stáže v Budapešti, Berlíně a Kodani.
Na Matfyzu se vždy dbalo o systematičnost a návaznost poznání. Studijní stáže představovaly proto jen výsek, výlet, dílčí poznání. V Kodani měli tehdy lepší počítačové vybavení, v Budapešti dokázali volněji spojovat obory, v Berlíně se učilo až příliš „poslepu“, bez fantazie. A později, v Moskvě, až příliš mnoha slovy, ve Varšavě bez rozhledu, v Sofii jen podle jiných vzorů, v Trevíru se opájejí školou Bochum-Trevír, ve Štýrském Hradci se naopak nebojí práce s flektivními (slovanskými) jazyky, v Helsinkách rádi naslouchají, ale neradi aplikují, co sami nevymysleli… Každá zkušenost obohacuje.
Tíhl jste potom více ke své domovské fakultě?
Matfyz je pro každého absolventa srdeční záležitost, takže „tíhl“ je slabé slovo. Nedám na domovskou fakultu dopustit.
Z čeho bychom se mohli tady v Čechách poučit?
Z pestrosti světa a přirozeného výběru kvality. Ale to už tu bylo. Nás brali do prvního ročníku přes 400 a každý věděl, že po dvou letech zbude sotva polovina.
Co naopak umíme na Matfyzu dobře?
Žádné „naopak“. Všeobecně se ví, že na Matfyzu jsou vzdělaní vědoucí lidé, skvělí profesoři a všestranní studenti. Žádné chodící stroje, ale lidé z masa a kostí, kterým ovšem hlava skvěle myslí. Umíme přísnost a přesnost, s níž se zvenčí přirozeně počítá.
Co byste poradil současným studentům, budoucím absolventům Matfyzu, kteří se chystají vstoupit na pracovní trh?
Na pracovním trhu směřujte cíleně do aplikací v oboru, který vás baví. Jinde najdete jen nezáživnou rutinu.
Když hledá absolvent práci, na co by si měl dát pozor?
Uchazeč by si měl především nastudovat metody všemocných personálních agentur, aby věděl, co nemá dělat.
Jste stále v kontaktu se spolužáky a s fakultou?
Nejsem členem absolventského spolku, ale pravidelně se jako ročník scházíme, fungují adresáře a tím i kontakty. S mnohými absolventy se vídám, ročníky brzy přestaly hrát roli.
Uvažoval jste o možnosti zapojit se do výuky? Nebo už se tak stalo?
Dvacet let jsem nesměl přednášet ani moc publikovat, dnes vidím každou příležitost jako vzácný dar, snažím se o stručnost, abych si dopřál radost nepřekážet jiným. Do výuky jsem se směl zapojit až po roce 1990, první se ozvala Filozofická fakulta a její Ústav translatologie, pak i Ústav českého národního korpusu, kde jsem pravidelně přednášel základy pravděpodobnostní lingvistiky.
Překonat takové období, to vám muselo dodat sílu a radost ze života. Podobné příležitosti člověka obvykle nutí najít vnitřní sílu a odvahu. Jaké další příležitosti vás v životě nejvíce profesně posunuly?
Konzultace s prof. Alfredem Rényim v Budapešti mě orientovaly na aplikace počtu pravděpodobnosti. Konzultace s prof. Vladimírem Kořínkem mě přesvědčily, že matematickou lingvistiku bychom neměli rozvíjet buď jen algebraicky, nebo jen kvantitativně, ale že cesta vpřed musí směřovat paralelně s co největším počtem vzájemných přesahů. Zkušenost mi ukázala, že na některé lingvistické úlohy lze aplikovat i postupy z matematické ekonomie, modely z optimalizačních procesů, z metod seriace ve vícerozměrných prostorech, a že v popisu lingvistických prvků se může leccos osvětlit fuzzy množinami a alternativní teorií množin.
Když zůstaneme u vaší profese, co tedy považujete za své největší životní úspěchy?
Opakovaná pozvání na zahraniční univerzity, publikování v impaktovaných časopisech a prestižních sbornících a vyprovokování chytrých otázek od studentů, to je pro mne důkaz pochopení. Pracovně by to byly účast na koncipování, budování a záchraně Českého akademického korpusu, vedení řady grantových projektů, prosazení digitalizace lingvistických archivů, příspěvek k řádu ve struktuře textových korpusů.
Jak se podle vás bude vyvíjet český jazyk?
Vývoj jakéhokoli jazyka bude kopírovat vývoj společnosti. Nevidíme-li a neslyšíme-li rétory, kteří by svou úrovní a autoritou představovali vzor a udávali směr, bude záležet jen na každém jednotlivci, jaké slovo či obrat zvolí, vysloví, zaintonuje. Bude-li vůbec mít co říci.
Jsou u nás takoví rétoři? A jaká je podle vašeho názoru současná čeština?
Úroveň češtiny bohužel přestává souviset se vzděláním, spíše než bohatství vědění odráží bohatství myšlení – a to strádá, upadá. Nastává kolokvializace veřejného diskurzu. To není nemoc jazyka, ale symptom nemoci jeho uživatelů.
RNDr. Jan Králík, CSc. (* 21. 3. 1947 v Toušeni). Po maturitě na gymnáziu v Brandýse n. Labem (1965) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK (1970). Od té doby působí v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Praze v oboru matematické lingvistiky. Dál studoval postgraduálně na Filozofické fakultě UK (1974), v Divadelním ústavu (1978) a na Matematicko-fyzikální fakultě UK (1983). Vědecké práce z kvantitativní lingvistiky publikoval v odborných časopisech a sbornících doma i v zahraničí. Je mj. spoluautorem Českého akademického korpusu a Retrográdního slovníku současné češtiny, spoluzakladatelem Skupiny pro počítačový fond češtiny, Ústavu českého národního korpusu FF UK a International Quantitative Linguistics Association (IQLA při univerzitě v Trevíru). Souběžně se věnuje regionální kultuře (od 1968 jako kronikář městyse Lázně Toušeň vydal deset menších knižních publikací), hudbě (byl lektorem a předsedou celostátního výboru Hudební mládeže ČR, je členem výboru Českého spolku pro komorní hudbu, spoluzaložil Klub Emy Destinnové, od r. 1996 je rektorem Školy Aria), publicistice a dramaturgii. Připravil autobiografie pěvkyň J. Novotné (1991) a S. Červené (1999) a za vydání kompletního gramofonového odkazu E. Destinnové (1994) převzal vyznamenání Preis der Deutschen Schallplattenkritik (1995). Ve volné tvorbě napsal pro skladatele O. Kvěcha libreta k miniopeře, čtyřem dětským operám, kantátě a melodramu.
Jste skutečně všestranně nadaný člověk takřka renesančního typu…
Ale ne! Nehraji kopanou, nerad spravuji porouchané přístroje a nečtu romány, a už nemám kam dávat literaturu faktu, prameny, encyklopedie, slovníky a gramofonové desky, čímž míním LP i CD.
Hudba má ve vašem životě důležité místo. Kde se ve vás vzala vášeň pro Emu Destinnovou?
Poslechněte si pět nebo padesát nejlepších sopranistek světa, Destinnovou jako šestou nebo jednapadesátou, a budete mít jasno. Pak vám nebude dlouhých ani těch 25 let, než shromáždíte a znovu vydáte všechny její gramofonové nahrávky staré přes 100 let na dvanácti CD.
Chystáte se na nějakou další osobnost hudební scény?
Měl jsem čest spolupracovat na autobiografiích Jarmily Novotné a Soni Červené. Druhá trvá na pokračování…
A pokračování vašeho života… kam směřujete?
Léta přinesla věk penzionování, tomu nelze úředně bránit, ale v pracovním zápřahu moc velký rozdíl nenastává. Bude méně jen matematiky a více hudby a lokální historie, ale to je jen pohled zvenčí. I slovo o hudbě a dějinách musí být přesné, promyšlené, vnitřně bezrozporné, jednoznačné, logické a jednolitě vystavěné. Princip, naučený na Matfyzu, se nemění. Mění se jen téma, pojmy, kvantifikátory a vztahy, nikoli přístup ke zpracování.