Byl jsem požádán, abych u příležitosti 25. výročí sametové revoluce napsal něco o MFF UK před listopadem a po něm. Místo toho se pokusím ilustrovat život za vlády jedné strany několika vlastními vzpomínkami na tuto dobu. Tento text proto není určen mým starším kolegům, kteří v té době sami žili – má sloužit studentům a těm kolegům, kdo vládu strany na vlastní kůži nezažili.
Když Rusové vtrhli do Československa, odjel jsem se svou tehdejší přítelkyní a budoucí manželkou na tři týdny na dovolenou. Skončil jsem na Bristolské univerzitě na katedře vynikajícího teoretika pevné fáze, Johna Zimana. Přírodní vědy nebyly tak ostře hlídány jako vědy humanitní, a tak na fakultě dva roky přečkal bezpartijní děkan prof. S. Brandejs a bezpartijní vedoucí katedry teoretické fyziky (KTF) L. Valenta, kteří postupně dva roky legalizovali můj pobyt v Anglii. Pak ruka strany zasáhla i na MFF a musel jsem buď emigrovat, nebo se vrátit.
Vrátil jsem se v září 1970. Můj kamarád J. Langer mě přivítal slovy „ty jsi taky takový blbec“, protože sám se o něco dříve vrátil z Francie. Kádrovačka paní Bartíková mě přivítala slovy: „Tak se zase slejzáme.“ Chtěl jsem říct, že já jsem asi poslední blbec, který dolezl, ale spolkl jsem to. Nekomunisté, bývalí komunisté a další pochybné kádry směli na fakultě zůstat a dokonce i přednášet, což na humanitních školách možné nebylo. Bylo to pro fakultní kádry výhodné: tito lidé svou prací zvyšovali prestiž fakulty a přitom se nemohli habilitovat a neohrožovali ničí kariéru.
Katedra teoretické fyziky měla v té době asi 12 členů, ale jen 2 komunisty (doc. Kvasnicu a odb. as. J. Obdržálka) a bezpartijního vedoucího, prof. L. Valentu. Soudruzi usoudili, že vedoucí úloha strany není dostatečně zajištěna a katedru rozpustili: teoretiky pevné fáze si rozebraly experimentální katedry, zbytku začal šéfovat doc. Kvasnica. Vedoucí úloha strany byla obnovena i na teoretické frontě.
Jelikož koruna nebyla volně směnitelná, nedostatek valut byl tísnivý: nebylo na přístroje, výpočetní techniku, ani na literaturu. Objednat knihu ze Západu bylo obtížné (panoval barterový obchod), okruh odebíraných odborných časopisů se stále zmenšoval. Reprodukční technika (xeroxy) byly potenciálně nebezpečné stroje – mohly se na nich množit nepřátelské materiály. Buď proto na katedrách nebyly (valuty!), nebo na reprodukci jakéhokoliv textu bylo třeba požádat o svolení vedoucího katedry.
Do pochmurné kulturní atmosféry té doby jsme se pokoušeli s J. Bičákem vnést trochu světla organizováním akcí v rámci tzv. Diskusního klubu, jenž přežil z doby před rokem 1968. Na fakultě v jeho rámci vystoupil Jiří Suchý, který si mně postěžoval, že má totální zákaz vystupování v rádiu a televizi. Zorganizovali jsme pro fakultní zaměstnance koncert Vodňanského a Skoumala v Malostranské besedě, ale když jsme to chtěli po pár letech zopakovat, PKS (Pražské kulturní středisko) koncert zakázalo. Jeho šéf (který získal kvalifikaci kulturního kádru v předchozí funkci exportéra ledniček do Argentiny) mi to zdůvodnil slovy: „Ty jejich řečičky... ‚Vůl zůstane volem!‘ Na to nejsme zvědaví.“ Pozval jsem místo toho na fakultu Spirituál kvintet, jehož basistu D. Vančuru jsem znal. Druhý den si mě zavolala na kobereček politickovýchovná proděkanka prof. Dupačová a ječela na mě, co jsem si to dovolil. Pochopil jsem, že Spirituál kvintet považuje za šiřitele náboženské víry; na víru v Boha byli soudruzi hákliví, jak jsem pochopil, když si při politickém školení s. doc. Vacková posteskla: „Představte si, že jsem zjistila, že nám dětičky na koleji čtou bibli...“
V polovině sedmdesátých let jsem dopsal druhý román Případ půjčeného psa a nabídl ho Mladé frontě. Jelikož nebylo dost papíru, produkce nakladatelství se plánovala na roky dopředu. Člověk odevzdal rukopis a když za dva roky kniha vyšla, byl z ní historický román. Soudruhům na HSTD (hlavní správa tiskového dozoru) se kniha resp. její autor nelíbili. Jednou ji už MF měla vysázenou, ale museli sazbu rozmetat. „Máš tam scénu,“ referoval mi redaktor MF Vojta Kantor, „v níž Jan Nedbal (hrdina knihy) zápasí na pouti vítězně s medvědem. Soudruzi si myslí, že to je alegorie českého Honzy, který porazil ruského medvěda.“ Nabídl jsem, že ze zvířete nejasného původu udělám „amerického grizzliho“, ale ani to nepomohlo. Náhodou jsem po delší době potkal spisovatele V. Erbena, který se mě ptal, kdy mi kniha vyjde. Po vyslechnutí jejího příběhu mi po čase zavolal a řekl: „Potřebuješ dopis s rudým razítkem, že jsi loajální občan.“ Zašel jsem za tehdejším předsedou strany E. Svobodou, který bez mrknutí oka takový dopis s rudou hlavičkou a rudým razítkem napsal a kniha v r. 1981 skutečně vyšla.
Že strana už v roce 1989 potratila revoluční elán jsem si povšiml, když mi syn řekl, že navštívil tehdejšího děkana fakulty, aby ho informoval o úmyslu založit nezávislou studentskou organizaci. Místo aby ho děkan seřval a nechal vyhodit ze školy, řekl mu, že to jistě myslí dobře a bude tu zprávu komunikovat výš. Odpoledne 17. listopadu 1989 jsem psal ve své pracovně učebnici kvantové mechaniky pomocí textového editoru χ-writer, na tehdejší dobu velká vymoženost. Že se můj syn chystá za nezávislé studenty přednést projev, v němž je vyzve k boji za svobodu „bez níž se nedá žít“ jsem nevěděl; jistě bych mu to rozmlouval.
Syn pak trávil řadu týdnů na univerzitním stávkovém výboru sídlícím v budově DAMu v Řetězové ulici. Čas od času zvonily u nás telefony, v nichž se zahraniční novináři dožadovali interview. Doma se ho podařilo sehnat jen BBC. Jednou zavolali ze stávkového výboru medicíny, jestli by jim Martin nemohl instalovat na počítači textový editor, aby mohli tisknout letáky. Nabídl jsem se, že jim instaluji χ-writer. Řekli mi, že pro mě posílají vůz. Vůz mě odvezl na Albertov, tuším že do Purkyňova ústavu. Byl to dojemný pohled: všude na chodbě a v kanceláři stávkového výboru spali studenti, kteří se vrátili z rozvážky letáků. O stěnu se opíral velký transparent: KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY. Po zkušenostech se sovětskými tanky jsem se zeptal, jestli na to není ještě brzy. „To je v pořádku,“ řekli mi. „To jsme si připravili dopředu.“
doc. RNDr. Jan Klíma, CSc.
Jan Klíma (* 1938, Praha) je český prozaik a překladatel. Je bratrem Ivana Klímy, prozaika, spisovatele a nejpřekládanějšího současného českého autora. Jan Klíma vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze (specializace teoretická fyzika), kde také později působil jako odborný asistent. V roce 1990 se stal docentem a působil na zahraničních univerzitách.
Kromě vědecké práce, ve které se zabýval především teorií pevných látek, se věnoval psaní humoristických a vědeckofantastických povídek. Spolupracoval s nakladatelstvími Mladá fronta a Albatros. Věnoval se překládání děl nejrůznějších autorů (Agathy Christie, Dorothy L. Sayers nebo nositele Nobelovy ceny za fyziku R. P. Feynmana) do češtiny. Postavy jeho vlastních próz se vyznačují schopnostmi logické dedukce a ne zcela běžných myšlenkových kombinací. Hlavním hrdinou, který v detektivních příbězích rozkrývá záhady, je matematik Mirek Nedbal, odborný asistent na Matematicko-fyzikální fakultě UK, který vyniká skvělým logickým myšlením, nicméně je zároveň poněkud roztržitý a společensky nešikovný, což do příběhů mnohdy vnáší humorné situace. Mezi jeho romány patří například Smrt má ráda poezii, Případ potenciálního primáře nebo Nespouštěj se s nikým, kdo je potrhlejší než ty.