Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce uplynulo třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Marek a Kamila Bendovi: „Všechno se chystalo u nás doma“
Vzpomínáte si na atmosféru v roce 1989?
Kamila Bendová (KB): Pracovala jsem v té době na Akademii věd. Matematický ústav se tehdy připojil ke Kruhu nezávislé inteligence. Ve čtvrtek 16. listopadu jsme měli u Toníka Sochora schůzku naší pobočky, bylo nás asi pět. Mluvili jsme spíš o vnitřních záležitostech, o problémech s vycestováním do ciziny nebo o akademických titulech, které podléhaly nomenklaturnímu schválení, tedy rozhodnutí komunistické strany. Když jsme se loučili, říkám kolegům: „Víte, zítra bude taková zajímavá demonstrace, možná bude docela významná…“ Oni se na mě podívali takovým pohledem, jako by říkali – no, takových už tady bylo. Dneska se všichni tváří, že už od roku 1985 věděli, že režim za chvilku skončí. Tohle je ale důkaz, že ještě 16. listopadu odpoledne mnozí netušili, že se něco stane.
Marek Benda (MB): Rok 1989 byl zajímavý ve společnosti i na škole. Na Matfyz jsem nastoupil na podzim roku 1988 a už v druhém semestru to v podstatě začalo. V lednu proběhl Palachův týden, během kterého byli zatčeni studenti, a některým dokonce hrozil vyhazov ze školy. Potom probíhaly různé studentské aktivity, a na jaře jsme psali petici ministryni školství, paní doktorce Synkové, abychom mohli být jako studenti zastoupeni samosprávami, a ne jen SSM. Nasbírali jsme 193 podpisů z Matfyzu, na dalších školách pak vznikly obdobné petice. Na Matfyzu byla jiná atmosféra, trochu uvolněnější než na jiných školách, například na Pedagogické fakultě se tou dobou ještě nemilosrdně vyhazovalo.
Jak jste prožili manifestaci 17. listopadu?
KB: Na manifestaci jsme vyrazili s manželem a dcerou. Šli jsme na Vyšehrad, ale protože dcera byla malá, přišli jsme pozdě a nikdo už tam nebyl. Vrátili jsme se tedy domů. Naši kluci také přišli, ale potom zase odešli, mladší děti v průvodu zůstaly – to jsem byla hrůzou bez sebe, co se s nimi děje. Pak se u nás začali scházet lidi - přinášeli polámané brýle a věci, co našli, všechno nám vyprávěli, do toho manžel telefonoval se Svobodou Evropou. Když sluchátko položil, telefon, na kterém jsme měli horký odposlech, znovu zazvonil. Zvedla jsem ho já a na druhé straně se ozval nějaký estébák, který mi hrozně vynadal, co to děláme. Když potom asi ve dvě nebo ve tři hodiny všichni odešli, pamatuji, že jsem na manžela křičela: „Zas jim to projde, zas jim to projde!“ A on tehdy řekl: „Snad už ne.“
MB: Sedmnáctého listopadu to byla velká euforie. Jako organizátoři jsme byli na Albertově asi o hodinu dřív. Měli jsme z americké ambasády zapůjčený amplion, kdyby nám náhodou nefungovalo ozvučení. Vůbec jsme netušili, kolik lidí přijde. Nakonec jich bylo třicet nebo padesát tisíc, dnes už to nikdo nespočítá. Každopádně šlo o násobky toho, v co jsme se vůbec odvážili doufat. Velmi euforické to bylo na nábřeží během skandování. V tu chvíli už měl člověk opravdu pocit, že se něco stalo. U Palackého náměstí jsme se s bráchou na chvíli oddělili, šli jsme domů říct, co se dělo, aby to táta mohl zavolat do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Pak jsme se zase rychle vrátili Myslíkovou zpátky na konec průvodu. A potom přišel zásah a masakr.
Byl jste na Národní při zásahu?
MB: Byl, ale nebyl jsem v tom kotli. S bráchou jsme dvakrát prošli kordonem tam a zpátky.
Jak se vám to podařilo?
MB: Sami jsme měli zkušenosti už z dřívějších demonstrací, dostali jsme taky dost rad od táty – neprchat před nimi, tvářit se suverénně. Poprvé jsme tak normálně prošli, že odcházíme, pak jsme se zase vrátili. A podruhé to bylo tak, že se kordon rozeběhl, a já jsem prostě bráchu zatáhl do nějakého výklenku. Oni proběhli kolem nás a za námi to zavřeli. Měli jsme pocit, že už o nic nejde, že je hotovo, a odešli jsme domů. A za chvíli k nám začali chodit lidi, kteří prošli tou uličkou, kde je zbili.
Jaký byl vývoj během dalších dní?
KB: Bylo domluveno, že se všechny informace budou scházet u nás. Proto k nám mířila strašná spousta lidí, jenže dole před domem stáli policajti a všechny je sbírali. Odváželi je někam k náměstí Míru na výslech. V sobotu 18. listopadu se toho ještě moc nevědělo, rozjíždělo se to pomalinku. To už se toho ujali mladí. A v neděli potom přišla Hanka Šabatová s Drahomírou Dražskou. Marka už ráno sebrali, pustili ho potom až v pondělí ráno. Náš byt byl celou tu dobu v obklíčení.
MB: V neděli ráno při odchodu z kostela mě sebrali a odvezli na Náměstí Míru, kde mě čtyři hodiny vyslýchali. Občas si tam chodili pro pendreky, že jdou mlátit na Václavák a bude všemu konec. Potom mě převezli do cely předběžného zadržení, a když jsem procházel vstupní halou, tak v ní bylo na třicet lidí, které jsem všechny znal. Hanka Šabatová, moji spolužáci ze základky, z gymplu i z vysoké. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že je konec. Odehrává se scénář jako v Polsku v roce 1981, stanné právo, zatýkají v ohromném rozsahu, všichni budeme sedět. Když mě pak v noci propustili, zjistil jsem, že sebrali ty, kteří chtěli jít do našeho bytu, proto tam byla taková neuvěřitelná přehlídka lidí, které jsem znal. Všichni se k nám šli zeptat, co a jak.
Měli jste v listopadu pocit, že je rozhodnuto, že režim padne?
KB: U nás pořád někdo byl, měli jsme snad 30 telefonů denně, pořád se něco dělo… Člověk měl vlastně strach už dlouhou dobu, takže se s ním naučil žít. Oba synové se potom aktivně účastnili stávky, byli pořád pryč, přišli snad jenom na Štědrý den k večeři. Marek se chodil domů jenom vyspat.
MB: Už několik let bylo jasné, že se z toho režim nemůže vyhrabat. Ale jestli to bude směřovat ke svobodě nebo nějakému socialismu s lidskou tváří, to jsme netušili, ani po 17. listopadu. Řekl bych, že v pondělí 27. listopadu, po generální stávce, už bylo jasné, že se v zemi děje něco, co už není možné zvrátit, že se těch lidí k nám připojilo příliš mnoho. Ale o jak velké změny půjde, o to se bojovalo velmi intenzivně minimálně ještě další dva roky. V prvopočátcích jsem taky počítal, že do České národní rady jdu dělat na půl roku na československém vysokoškolském zákonu. A pak jsem vždycky měl pocit, že ještě zdaleka není vybojováno, že před námi stojí ještě spousta úkolů.
Marek Benda (* 1968)
Narodil se v Praze do rodiny chartistů Václava a Kamily Bendových. V roce 1988 nastoupil na Matfyz, kde prožil revoluční rok 1989. Byl členem studentského hnutí Stuha a jedním ze studentských vůdců sametové revoluce. Z pozice člena Centrálního koordinačního stávkového výboru studentů měl zásadní vliv na průběh studentské stávky. Studium na Matfyzu v roce 1990 ukončil, dal přednost politické činnosti. Podílel se na založení Křesťanské demokratické strany (KDS), jejímž předsedou se stal jeho otec Václav Benda. V únoru 1990 byl kooptován jako poslanec České národní rady, svou pozici poté obhájil ve volbách. Po spojení KDS a ODS v roce 1996 se stal členem Občanské demokratické strany. Je nejdéle sloužícím poslancem v historii České republiky.
RNDr. Kamila Bendová, CSc. (* 1946)
Narodila se jako Neubauerová v Brně v právnické rodině, po maturitě studovala v Praze Matematicko-fyzikální fakultu UK. V roce 1967 se vdala za Václava Bendu. Hned po promoci nastoupila do Matematického ústavu ČSAV, kde pracovala až do roku 1991. Její manžel byl signatářem Charty 77, po dvakráte jejím mluvčím a zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za což si vysloužil čtyřleté vězení. V té době už měli s Kamilou Bendovou pět dětí, šesté se narodilo po návratu manžela z kriminálu. Jejich byt leží ve středu Prahy, i díky tomu se stal jedním z disidentských center. Krátce po listopadu 1989 Kamila Bendová obhájila titul kandidáta věd, v roce 1991 nastoupila na katedru logiky na Filosofickou fakultu UK. Kromě publikací z oboru se věnovala výuce logiky pro nematematiky a napsala skripta Sylogistika. V roce 2003 (po smrti manžela – 1999) byla Senátem ČR na deset let zvolena inspektorkou Úřadu pro ochranu osobních údajů. V současné době je v penzi a stará se o svých (zatím) 21 vnoučat.