Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Účast v grand slamu jsem si vypočítal

Squaw Valley, Kalifornie, 16 hodin 50 minut před startem Western States 100 Mile Endurance Run. „Registroval jsem se hned po příletu do USA, až pak jsem se šel na chvíli prospat," říká Jan Hanousek (foto: archiv J. Hanouska)

Záliba v extrémních sportech není mezi matfyzáky až tak neobvyklá, jak by se mohlo na první pohled jevit. Nedávno úspěšně absolvoval sérii extrémních běhů v USA prof. Jan Hanousek. Na detaily se ho ptá děkan Matfyzu prof. Jan Kratochvíl.

Vždycky mě těší, když matfyzáky potkám v různých nečekaných situacích. Že se uplatňují v akademické komunitě, ve státní správě či v umění, to už dnes tolik nepřekvapí. Ale že matfyzák je prvním Čechem, který vybojoval americký grand slam v ultra maratonských bězích, to je opravdu bomba. A navíc je to můj kamarád Honza Hanousek, v české běžecké komunitě známý jako 12Honzade.

Prof. Jan Hanousek absolvoval obor pravděpodobnost a matematická statistika na MFF UK v roce 1987. Od roku 1992 působí na CERGE-EI UK. Zhruba před pěti lety se začal věnovat dálkovým běhům. Letos se mu podařilo startovat ve čtyřech nejznámějších závodech v USA a všechny čtyři dokončil ve stanoveném limitu. Tím se zařadil mezi 335 statečných, kteří za posledních 34 let tuto trofej získali.

Honzo, má ultra běhání něco společného s oborem, který jsi vystudoval?

Víš, ultra běh, zejména pro nás, obyčejné rekreační běžce, znamená také vnímat sarkastické poznámky běžeckého okolí. Proč se snažíme běhat daleko, místo toho, abychom se zlepšili na kratších distancích? Připomíná mi to poznámky mých zkoušejících na MFF UK, kteří říkali: „Vždyť vy zase nejste tak špatný, proč studujete statistiku a pravděpodobnost?“ Paralela s tím úsilím a s velkým rozměrem zpracování dat, s vazbou na aplikace a skutečný svět tu asi existuje. Já osobně miluji okamžik, kdy moje počítače a pracovní stanice řeší nějaký problém, intenzivně „běží“ … a já běžím také. Ale pravdou je, že jsem tomu kouzlu dlouhých běhů podlehl až ve věku 45+.

Co tě přivedlo k běhání v takovém, pro vrcholový sport pokročilejším, vě­ku?

Jen abych to uvedl na pravou míru. To co dělám já, není vrcholový sport, tedy alespoň ne v mém provedení. Špičkoví a vrcholoví běžci jsou v cíli o hodiny dříve. V mé věkové kategorii není můj „propad“ tak dramatický, ale přesto je významný. Abych dal nějaký porovnatelný čas, tak vloni na podzim jsem se po několika letech rozhodl zkusit uběhnout „rychleji“ maraton a v 55 letech se mi to podařilo za 3 hodiny 12 minut, což sice není vůbec špatný čas, ale rozhodně to není vrcholový výkon nebo výkon vrcholového sportovce.

K běhání maratonů a ke dlouhým běhům mě přivedla oslava doktorátu jednoho mého studenta, maratonce. Ten při x-tém přípitku prohlásil, že všichni, co tam jsme, se v březnu postavíme na start půlmaratonu. Bylo to v prosinci, už jsme si minimálně třikrát připíjeli, v té chvíli to vypadalo jako dobrý nápad. Navíc většina z nás nevěděla, o jakou vzdálenost se jedná. Další přípitek Juraj otevřel s tím, že teď, když jsme se dohodli, že na jaře „uběhneme“ půlmaraton, tak bychom měli v květnu uběhnout i celý maraton. Všem nám to přišlo logické a samozřejmé a společně jsme si to slíbili. Ráno jsem s lehkou bolestí hlavy vzpomínal, co jsem to tam spolu s asi 20 dalšími, většinou zhruba o 15 let mladšími účastníky, prohlašoval a sliboval. Ověřil jsem si vzdálenost maratonu a polilo mě horko. Vždyť já jsem slíbil uběhnout za tři měsíce 21 km a za pět měsíců už 42! Nutno dodat, že jsem v té době vážil přes 100 kg a běhal jsem maximálně pár metrů při dobíhání tramvaje. Ale i takové počáteční podmínky se dají, jak je vidět u mě, postupně překonat.

Je pravda, že sis účast ve čtyřech závodech grand slamu vypočítal?

US Grand Slam of Ultrarunning je série pěti stomílových závodů (Old Dominion, Western States, Vermont, Leadville a Wasatch), z nichž člověk musí uběhnout čtyři, s tím, že poslední závod, Wasatch, je povinný. Na všechny závody se pro velký zájem běžci mimo světovou špičku losují v pravidelných loteriích. Například nejznámější z nich, Western States, má pravděpodobnost vytažení v loterii v prvním roce kolem 1 %. Ale každým rokem, pokud si žadatel udrží kvalifikační běh, získává dvojnásobek lístků do loterie. Já jsem na svoji šanci čekal pět let, což přesně odpovídá střední hodnotě čekání v té době. Proto jsem začal připravovat v loňském roce podpůrné kroky k tomu, abych v případě vylosování do Western States měl vyšší šanci na ostatní běhy grand slamu. Mezi ultrabězci, i v elitě, je množství matfyzáků, v Čechách je asi nejznámější Pavel Paloncý, který se letos zúčastnil i legendárního Barkley maratonu.

Láska k číslům, výpočtům a analýzám prostě k ultra běhům patří. Takže se většina běžců zabývá nejen průměrnou rychlostí mezi stanicemi, kterou potřebuješ k dokončení v daném čase, ale i výpočty pravděpodobností v loteriích, simulacemi apod. Zájemcům doporučuji podívat se na stránku https://www.wser.org/geeks-only/, kde je to hezky demonstrováno, včetně programů v jazyce R na simulace různých scénářů losování a účast v dalších letech Western States.

Mohl bys přiblížit podpůrné kroky a obecně kvalifikační podmínky alespoň pro některé z absolvovaných závodů?

Většina amerických ultra běhů a stomílových závodů má svoje kvalifikační podmínky. Někdy jsou obecné, stačí dokončit během posledního roku sto mil v limitu (30 hodin), některé mají velmi konkrétní seznam kvalifikačních závodů s limity na jejich dokončení. Například Wasatch měl požadavek stomílového závodu, ale v časovém období, které o pár dní minulo můj kvalifikační běh, a tak jsem narychlo improvizoval. V lednu jsem proto běžel čtyřiadvaceti­hodinový závod v Aténách. Po 22 hodinách jsem ho na metě 100 mil ukončil, abych měl pro pořadatele Wasatch kvalifikační rychlou stomílovku.

Co je ale specifické pro většinu amerických stomílových závodů, je požadavek dobrovolnických prací. Každý závodník musí odpracovat minimálně osm hodin při úpravě, budování a čištění stezek v národních parcích. Zařídit si dobrovolnickou práci v Čechách a získat potvrzení, nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsem si potřebné hodiny odpracoval při prostříhávání cest, sbírání odpadků a při kontrole značení naučných stezek v Prokopském údolí.

Mám pocit, že ultra běhy a grand slam zvlášť jsou podobné sepisování vědeckých článku. Máš svůj tým, dokonce zahraniční spolupracovníky, ale ty jako hlavní, resp. korespondující autor oddřeš nejvíc práce. Jsi to ty, kdo musí být na trati od startu až do cíle. Cítíš to podobně?

Tahle paralela je zajímavá, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel. Pravdou je, že já jsem v (ultra) bězích většinou sólo běžec, bez podpory a bez týmu, ale v ultra, stejně jako při psaní článků, další člověk v týmu může být tím rozhodujícím faktorem pro úspěšné dokončení. A většina špičkových běžců takový tým a jeho podporu pravidelně využívá. Na posledních dvou závodech grand slamu jsem i já měl pokaždé tříčlenný tým a otevřeně přiznávám, že jsem oba závody dokončil jenom díky nim. To oni mi pomohli dostat se včas do cíle!

Co tě vlastně na běhání nejvíc fascinuje?

Díky pobíhání jsem vyřešil řadu problémů, spočítal nebo zalgoritmizoval svoje projekty. Moje hláška „jdu se na to proběhnout” je u nás doma klasická. Ale já nejčastěji běhám do práce nebo (i) z práce. Je to 15 km z centra podél vody, přes most Prokopským údolím do Stodůlek. Při cestě do práce promýšlím přednášky, řeším projekty, „píšu” články, zatímco při cestě domů nechávám všechno za sebou. Ať už byl den jakkoli nepříjemný, u Mánesu už je to snesitelné, u Žlutých lázní si říkám, že to zas nebyl tak špatný den… překročím Vltavu a v Prokopském údolí už mám sobotu.

Zpátky k letošnímu grand slamu. Co se děje v tvé hlavě během tak dlouhého běhu? Stíháš vnímat okolí, tedy krajinu a ostatní závodníky? Mění se nějak tvoje myšlenky s přibývající únavou?

Krajinu vnímám, ale i když jsou kolem nádherné, a díky silným stoupáním doslova dech beroucí, výhledy, není čas se zastavit a užívat si to. Alespoň já musím myslet na časové limity na jednotlivých stanicích.

Máme s kamarády teorii, že při ultra běhu přibližně s každým uběhnutým kilometrem klesá IQ o jeden bod. Takže jednoduché výpočty, jak si stojím, kdy asi budu na další stanici, které na začátku závodu zaberou doslova zlomek sekundy, se v závěru stávají téměř neřešitelným problémem. Problémem, jehož řešení vydrží skoro až do doběhu do stanice. Zkušení běžci to znají, a tak moje myšlenky před stanicí patří vždy memorování, co si vlastně chci na stanici vzít/jíst, v jakém pořadí, co mám odložit a tak. Samozřejmě, v pozdější části závodu, kdy IQ (podle naší teorie) klesá do nebezpečných prohlubní, jsou i obyčejné úkony intelektuální výzvou.

US Grand Slam of Ultrarunning je dost extrémní. Podělíš se s námi o nějaký extrémní zážitek?

Grand slam je nádhernou mozaikou úplně rozdílných závodů. Western States je nejznámější z nich, je opředen aurou založení ultra běhů v Americe. Světová špička se snaží posunout časové rekordy, závod má řadu velkých sponzorů. Ačkoliv to byl původně závod pro koně, už jej běhají jen lidé. Vermont oproti tomu je stomílovým závodem, kdy na trati je zhruba 300 běžců a 70 koní. Stojí za ním jen místní komunita a místní sponzoři, závod má téměř punkový charakter, řekl bych ještě výraznější než pověstná Pražská stovka. Leadville se v posledních letech stal profesionálně a velmi dobře marketingově řízenou firmou, je vlastněn řetězcem amerických fitness, takže jej charakterizuje výzdoba, trička, na nichž je emblém závodu složen ze jmen všech běžců, kteří v daném roce startují, systém přípravných kempů, na které se můžete přihlásit, apod. To vše ukazuje na velmi dobře pracující (a prosperující) firmu. Nicméně, pořád je to ikonických sto mil v nadmořské výšce 3 000–3 800 m. Poslední ze čtyřlístku závodů, Wasatch, se svým charakterem blíží k Vermontu. Start je šňůra natažená přes cestu na začátku trati, nemá žádnou odměnu za vítězství, elitní běžci, pokud neběží grand slam, na něm většinou nestartují. Je to závod místních nadšenců, kdy člověk chápe a odpustí, že značení občas chybí, že značky jsou většinou po 400 m, někdy i dál. Náročnost závodu, krása trati a koneckonců i nadšení lidí kolem všechno vyvažuje.

Na grand slamu je asi nejtěžší, že se závody běží v rychlém sledu za sebou. Western States začíná poslední víkend v červnu a Wasatch prvním víkendem v září sérii končí. Jednoduchým pohledem do kalendáře vidíš, že mezi závody je většinou 2–3týdenní pauza. Pro mě to znamenalo přiletět, dopravit se na závod, odběhnout, dostat se na letiště, sednout na letadlo domů… Doma dodělat všechny možné resty, snažit se doléčit možná zranění, zrehabilitovat a během dvou týdnů si to celé zopakovat, a to čtyřikrát po sobě.

V posledních dvou závodech mi v závěrečných úsecích pomáhal můj nejlepší kamarád, vystudovaný jaderný fyzik. Takže můj grand slam je v podstatě matfyzácký počin! Finálních patnáct hodin na Wasatch jsem nedokázal jíst, jen jsem pil a celkem pravidelně se mi obracel žaludek naruby. Kamarádovy informace, rady a povzbuzování nezapřely fyzika z MFF UK. Nikdy mi neřekl polohu a rychlost zároveň a sledoval i praktické aspekty běhu. Jeho rada „Zvracíš dobře, ale nezastavuj, zkus to v běhu!“ byla mottem našeho úspěšného završení grand slamu.

Honzo, moc gratuluji k tomuto úspěchu. A rád slyším, že matfyzáci drží spolu a takhle si pomáhají. Krásně to naplňuje motto, které říkávám absolventům při promocích: „Jednou matfyzák, navždy matfyzák.“ Ať ti to nadále dobře běhá!

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop