Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de Catalunya II

Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de Catalunya II

Fakulta / fotogalerie / reportáž

Říká se, že Barcelona je drahé město. Podle mě je to pravda tak napůl. Na mnohém se navíc dá ušetřit.

Vlastní kolo jsem nechtěla, vcelku by mi zamčené na ulici dlouho nevydrželo (foto: archiv autorky)
Vlastní kolo jsem nechtěla, vcelku by mi zamčené na ulici dlouho nevydrželo (foto: archiv autorky)

Potraviny v supermarketu stojí ve Španělsku podobně jako u nás, některé jsou dokonce levnější. Vstupné do památek mi občas vyrazí dech, na druhou stranu většina muzeí nabízí jednou týdně ve stanoveném časovém rozmezí návštěvníkům vstup zcela zdarma. Za cenu maličkého pokoje, ve kterém je jen postel a skříň, bychom si v Praze mohli s přítelem pronajmout celý byt. A za měsíční studentskou jízdenku na hromadnou dopravu bych zaplatila asi sedmkrát víc než v Praze, což se mi rozhodně dělat nechce.

Kvůli tomu jsem si už loni zjistila, že v Barceloně funguje systém sdílených kol Bicing, který má červené stojany všude po městě a oproti cestování MHD je levný. Cestu do školy navíc zvládám na kole podobně rychle jako metrem, přestože se mě na pěti kilometrech snaží zastavit víc než padesát semaforů.

Dlouhé čekání na kolo

Dopředu jsem však nevěděla, že Bicing nemůžu používat, dokud nebudu mít NIE. Cizinecké identifikační číslo by si měl pořídit každý, kdo chce ve Španělsku žít déle než tři měsíce. Většina erasmáků ho ale nemá a od jeho pořízení nás odrazovali i při uvítacím setkání na univerzitě. Možná se dá o NIE žádat i na španělském velvyslanectví v Česku, v každém případě je určitě lepší začít s procedurou před odjezdem, což jsem ale tehdy nevěděla.

Teoreticky je získání NIE snadné. Na internetu žadatel vyplní formulář a domluví si schůzku u kterékoli policie v barcelonské provincii, vytiskne pár papírů, sežene nějaká potvrzení, zaplatí v bance dvanáctieurovou daň a je to. Prakticky je to mnohem zábavnější. Všechny oficiální informace i popisy kolonek formulářů jsou španělsky. S překladačem a anglickým návodem, který mi poskytla univerzita, jsem se zvládla dostat až k výběru termínu schůzky. Jenže nebyl žádný volný. Až asi po týdnu zkoušení se mi podařilo přihlásit na policii ve městě vzdáleném hodinu vlakem. Bohužel neměli volno dřív než na konci března, ale aspoň jsem tím získala spoustu času na sehnání všeho potřebného a užila jsem si dlouhé procházky ze školy i jízdu metrem, ve kterém je mobilní signál.

Potvrzení o studiu od místní univerzity jsem získala snadno, byť až na druhý pokus, protože napoprvé mi do něj vyplnili loňský rok. Pro pasovou fotku jsem se šla vyfotit do automatické budky v metru, která sice přijala peníze, ale fotky mi nevydala. Druhou šanci jsem jí nedala a radši jsem našla obchod s živým fotografem. Při tisknutí formulářů jsem ve školní tiskárně zapomněla flashku. Po všech varováních před krádežemi a historkách o ztracených věcech jsem nečekala, že ji najdu, ale hned další den mi přišel e-mail od studijního, že se pro ni mám zastavit na vrátnici.

Španělská byrokracie v praxi

Největší problém pak nastal při placení daně. V návodu se psalo: „Vyplňte tento formulář, vytiskněte ho a daň zaplaťte v libovolné bance.” V první bance mě poslali k bankomatu, který pro zaplacení vyžadoval NIE. Se slabou znalostí španělštiny jsem si myslela, že jsem jen zmáčkla špatné tlačítko. V druhé bance mi u přepážky velmi milá paní vysvětlila, že opravdu pro zaplacení potřebuje do systému zadat moje NIE. Na mé protesty, že musím daň zaplatit, abych NIE získala, reagovala krčením ramen. V několika dalších bankách s tímto byrokratickým kruhem taky nic nesvedli. Až v bance, která se jmenuje Sabadell, stejně jako město, kam jsem jela na policii, se pán na přepážce usmál, řekl, že se nic neděje, když nemám NIE, a po chvilce jsem odcházela s potvrzením o zaplacení.

Samotné schůzky na policii jsem se děsila, protože jsem si dopředu přečetla mnoho článků o neochotě úředníků a o tom, jak jediný chybějící dokument může všechno zhatit. Taky někdo psal, že chtěl v Barceloně pracovat, jenže pro získání práce potřeboval NIE a pro získání NIE zase potřeboval pracovní smlouvu… Po půlročním pobytu ve Francii jsem si myslela, že už mě nikdy žádná byrokracie nepřekvapí, ale evidentně jsem se pletla.

Nakonec to dopadlo dobře. Paní na policii, která vyřizovala moji žádost, se mnou mluvila anglicky, nechtěla moji fotku ani spoustu dalších papírů, které jsem s sebou přinesla, a nakonec mi vytiskla papírovou kartičku s magickým číslem, které prý platí napořád. Když se člověk systémem dostane k lidem, najednou všechno funguje.


Předchozí díl:

Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de Catalunya I

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.