Hory. Majestátní vrcholky. Ty do běla vyčnívající špice rozprostírající se na horizontu zasněžené krajiny… Přesně tam bylo odjakživa jejich místo – na horizontu v dálce. Tajemné a nepřístupné pro tak malého člověka, jakým jsem býval…
Můj příběh začíná před mnoha lety, narodil jsem se a vyrůstal ve skromném maloměstě na severu Čech – přesně při úpatí Krkonoš v malebném zákrutu divoké horské řeky Jizery, tak blízko oněm tajemným vrcholkům, které jsem se nikdy dřív neopovážil navštívit. Jmenuji se Dominik Beck a jsem jedním z těch, kteří si (dobrovolně) zvolili studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Ač nerad, musím připustit, že já sám jako bych z oka vypadl typickému představiteli karikatury matfyzáka se třemi „A“: asociální antisportovní antitalent. Snad proto jsem si vybral studium vědy, kde bych konečně mohl zazářit, stejně jako září hvězdy – ty samé hvězdy, jimž jsem se už jako malý kluk obdivoval a zapřísáhl se je a jejich vzdálené světy, poklady, které nám mohou ještě přinést, prozkoumat.
Psal se rok 2017, kdy jsem se rozhodl prozkoumat i ony vzdálené světy nacházející se téměř za mým prahem. Hory. Snad mi v tom pomohl i můj sportovní antitalent a nerozhodnost, jaký sport z povinného kurikula vybrat o zimním semestru druhého ročníku, že jsem se nakonec upsal lyžařskému kurzu.
Pátého února jsme vyjeli autobusem směr Špindlerův Mlýn. Na nedaleké Patejdlově boudě jsme strávili celý následující týden. Na chatu se však musí vylézt po svých, dostat se tam dá pouze rolbou či sněžným skútrem – jistou satisfakcí ale je, že alespoň zavazadla vám nahoru oním prvním dopravním prostředkem vyveze místní horal zvaný Judy. Výstup však stojí za to, bouda je přes svoji odlehlost skvěle vybavená: ping-pong, vířivka, suchá finská sauna (95 °C), ledová sprcha (15 °C). Sdílím pokoj pro čtyři. Čtyři fyzici na jednom pokoji? To zní jako začátek nějakého vtipu. Všichni už jsou ve společenské místnosti dole, kytara, Dobble, Bang, Port Royal. Kurz může začít.
Z úvodních slov o lyžích, jejich seřizování, mazání a údržbě si fyzik a lyžař začátečník nikdy nepamatuje vše – je třeba počítat s tím, že žádná teorie se nepochopí ihned, o vědě to platí dvojnásob. A toto je vskutku zajímavá věda!
Předně jsem si například uvědomil, proč vlastně lyže zatáčí – moderní lyže, na rozdíl od těch za starých časů, mají tvar oblého písmene I, tedy každou lyži symetricky vykousnutou po obou stranách, takže když se nahnete na stranu, lyže opisují pomyslnou kružnici o poloměru daném zakřivením onoho výřezu. Poloměr se vypočítá zhruba takto – veďme provázek po jedné straně jedné lyže od jejího konce k druhému, tuto délku označme L, uprostřed provázku vidíme, že kvůli zakřivení lyže je od ní vzdálen o vzdálenost D. Pokud jsou hodnoty malé a provedeme patřičné zanedbání, máme pro poloměr R = L2/(8D). Vidíme, že tento rádius (poloměr křivosti) nezávisí jen na délce lyže, můžeme mít krátkou lyži s velkým rádiem a podobně dlouhé lyže s malým. Naštěstí, hodnota R rádia je uvedena na každé lyži a je to jeden z parametrů, který u svých lyží zná téměř každý lyžař, kterého zastavíte na svahu…
To by bylo k teorii. Teď už jen lyže nasadit a střemhlav z kopce dolů! Takhle to sice zní jednoduše, ale počítejte, že na první popojetí bude třeba dlouze sbírat odvahu. Pravý fyzik se vždy před prvním sjezdem kopce zamýšlí nad všemi zákony a zákonitostmi pohybu, zachování, cyklickými proměnnými, zkrátka veličinami, které je nutné brát do úvahy při pohybu vpřed! Inu, stejně jsem spadl. Napoprvé však musí člověk počítat s neúspěchem…
Kdybych se však lyžovat nenaučil, zřejmě by, milý čtenáři, tento článek nenašel cestu na světlo světa – nějak jsem se to naučit musel! Jenže odpověď na otázku „jak“ není tak jednoduchá, jak se zdá. Člověk od jistého věku přestane věřit v sílu svého mozku, proto se bojíme učit a zakoušet nové věci, neboť nevidíme způsob, jakým bychom se danou věc mohli naučit, nejlépe bez pádů. To, že nedohlédneme, „jak“ se danou věc naučit, je ale právě kvůli tomu, že ji ještě neumíme! Malé dítě taky neumí mluvit – a bojí se ono naučit chodit a mluvit? Ne! Jak by mohlo, ono ani neví, že se učí. Stačí totiž, aby jeho mozek byl pouze neustále vystaven určité situaci, a pak se začne učit sám – nejdůležitější je tedy nebát se vystavovat právě těm novým situacím a začít se opět nebát věřit svému mozku, který si vždycky najde cestu.
Netrvalo to totiž dlouho a již třetí den jsem díky neustálému vystavování se svahu - a samozřejmě také díky trpělivému vedení zkušených fakultních lektorů, Petře, Markovi a Martinovi - stanul na vrcholku hory Medvědín. Modrá, červená a černá jsou tři odstupňované obtížnosti lyžařských tratí od nejlehčí po nejobtížnější, doposud jsem sjížděl krátký experimentální svah za chatou, trasa na vrcholku Medvědína je také modrá, ale jen přesně doprostřed kopce, poté se samozřejmě kotvou můžete vyvézt zpět na vrcholek a vozit se po modré, jak dlouho chcete! Má to ale háček – chcete-li se dostat dolů do Špindlu, pokračujete z onoho prostředka kopce již jen po červené! Sjezd první červené tratě se neobešel bez nehod, lyže se ve vysoké neřízené rychlosti zabodnou do sněhové haldy, bota se vám vlivem značných smykových sil elegantně vyzuje z vázání a vy letíte vpřed rychleji, než by řekl Lajka! Bota se však nevyzouvá automaticky, čím pevnější utažení, tím větší síla potřebná k vyzutí – lyže musí vystát běžné rychlosti a oblouky, když se do nich opřete, ale zároveň v případě „nuceného zastavení“ a náhodného prudkého rázu nad mezí pevnosti vaší kosti musí noha pryč! Je vidět, že nastavovat utažení boty na lyži je otázka dlouholetých zkušeností a daných parametrů vaší tělesné schránky a lyžařské zdatnosti, a proto se nejčastěji provádí na míru v servisu. Nikdo přeci nechce polámané dolní končetiny! Ale nebojte se, při úvodních sjezdech vám s utažením poradí lektor Marek a vše bude nastavené daleko pod mezí pevnosti vaší drahocenné kosti a vy vypadnete dříve, než by řekl Láá….!
Druhá jízda, a všechny další, byly však o poznání lepší, rychlejší a přesnější. Stále jsem se však musel soustředit na každý krok. Každý pohyb se tak zdál velmi složitý a komplikovaný, matematicky ani fyzikálně téměř nepopsatelný, lyže a sníh si se mnou dělaly, co chtěly… Až najednou, v jednu specifickou chvíli, přeskočilo z ničeho nic jedno konkrétní mozkové kolečko a já jak Fittipaldi frčel dolů z kopce přesně a rychle, téměř bez jakéhokoliv soustředění a bez chyb, v kratších střídavých obloucích zařezávajících se lyží do sněhové závěje. Měl jsem pocit, jako bych se v tu chvíli vznášel nad zemí, stal se pánem této hory. Ta hora vězela obrazně ale i ve mně nepokořená po dlouhou dobu, než nakonec jsem ji mohl zdolat. Zdolání sama sebe uvnitř je ten největší zážitek, jaký nová zkušenost může nabídnout, vaše nohy se stanou lyžemi a vy konečně cítíte svah, hora se stane vaší součástí. To mystické spojení mě s vnějším světem mě naplňovalo neuvěřitelnou radostí, lyžoval jsem od té doby již s ostatními, lyžování již mi nebylo odporem, ale radostí, úžasem a nepopsatelným pocitem uspokojení…
Domů jsem se vracel unavený a vyčerpaný – přesně, jak má být. Na hory jsem se poté podíval ještě několikrát, párkrát s přáteli, ba dokonce druhý rok jsem si kurz znovu zopakoval, tentokráte od druhého dne přímo z Medvědína. Naučil jsem se mezitím také sám bruslit i plavat pod hladinou.
Jistě nejsem ani první, ani poslední matfyzák, kterému se úspěšně povedlo převést do praxe zákony mechaniky. Není to ale jen o překonání vlastních stínů a strachů, je to hlavně velká bžunda! Těm, kteří přijdou po mně, těm, kteří znají lyže jen z Krakonoše a lyžníků (též podkrkonošské) rodačky Věry Plívové Šimkové, a rádi by je zkusili na vlastní (ne)bezpečí, doporučuji vřele tento kurz.
Člověk se nesmí báti zkoušet nových věcí, zvláště pak ovládáte-li fyziku natolik, že jste schopni si v hlavě rychlým výpočtem ověřit, že jste to vy, kteří mají vše pod kontrolou, vy, již máte pevný bod, jehož prostřednictvím můžete pohnout vesmírem!
Závěrem slovy naší lektorky – každý Evropan by měl umět tři základní věci: Lyžovat, plavat a jezdit na kole. Splněno!
Na vrcholu Medvědína (foto: KTV MFF UK)