Letošní rok je pro Vojtěcha Matochu úspěšným na více frontách. Je jedním z autorů projektu Virtuální In Karta, který České dráhy spustily koncem ledna v mobilní aplikaci Můj vlak. A o dva měsíce později nakladatelství Paseka vydalo jeho literární prvotinu, knihu Prašina, na jejímž pokračování Vojtěch ve chvílích volna intenzivně pracuje. Často i na služebních cestách vlakem…
Rozhovor vyšel v magazínu ČD pro
Vás č. 9/2018.
Publikováno s laskavým svolením autorky a redakce.
Známe se od ledna, kdy jste mi představoval projekt In Karty v mobilu. Ta je celá vaším dílem?
Na Virtuální In Kartě jsem se podílel, pracovala na ní samozřejmě celá řada lidí. Byl jsem projektový manažer, analytik a vývojář v jednom. ODP-software není veliká firma, v jednom člověku se tak může potkat mnoho rolí, což je fajn.
Proč jste se tehdy nepochlubil, že jste napsal knihu?
Neříkal jsem to nikomu záměrně, kniha v té době ještě nevyšla a já nevěděl, jestli bude mít úspěch.
Jak se z člověka stane programátor a spisovatel v jedné osobě?
Studoval jsem matematiku na matfyzu. Šifrování, digitální podpisy, certifikáty… A od toho už je jen krůček k programování. Čistá matematika je krásná, ale uplatnění je mnohem lepší v informatice. Psaní mě naproti tomu bavilo už na gymnáziu. Zvažoval jsem i žurnalistiku, ale nakonec jsem trochu pragmaticky zvolil matfyz. Ono se to krásně doplňuje, protože jedno je odpočinek od druhého. Po práci chci dělat cokoliv neexaktního. Každý týden jezdím služebně do Olomouce a ve vlaku mám čas psát. Troufám si říct, že Prašina vznikla tak ze dvou třetin na cestách mezi Olomoucí a Prahou.
To jezdíte docela často, za jak dlouho jste Prašinu napsal?
Zhruba za půl roku. Každý týden mám díky služebním cestám nějakých šest hodin ve vlaku, kdy můžu psát. Příběh v první knize nebyl úplně uzavřený, takže jsem se pustil do druhého dílu. Už je mimochodem skoro hotový, právě jsem u patnácté kapitoly z plánovaných dvaceti.
A co pak, bude konec, nebo plánujete trilogii?
To je těžké takhle říct. Je tam spousta volných konců, na které se dá navázat, to je pravda. Dřív jsem ale psal všechno do šuplíku a nijak zvlášť dopředu jsem neplánoval. První díl jsem psal s tím, že si ho přečte maximálně moje žena, která je většinou můj první testovací čtenář. Nakonec jsem si ale našel seznam českých nakladatelství a poslal knihu na všechny strany. Nečekal jsem, že vůbec odpoví, ale překvapivě se jich ozvalo víc. Vybral jsem si Paseku, protože má pro mě zvuk a věděl jsem, že si na knížce dají záležet.
Jaká byla vlastně první reakce vaší manželky na Prašinu?
Líbilo se jí to. Chválila mě. Ale víte, jak to je. Získat objektivní reakci od blízké osoby je vždycky obtížné!
Příběh se odehrává v imaginární pražské čtvrti, ve které ze záhadného důvodu nefunguje elektřina. Jsou tam některá místa reálná?
V Praze jsem studoval a bydlím na Vinohradech. Vždycky mi přišlo, že mezi Mírákem a Václavským náměstím kolem magistrály vlastně nic moc není, a tak jsem si tu oblast trochu přifoukl, aby se mi do ní vešla celá nová čtvrť. Když dojdete na náměstí Míru a vydáte se prudce do kopce na takové dva pahorky, dostanete se na Prašinu – zhasne vám mobil, zastaví se hodinky. Některá místa zmíněná v knížce jsou ale naprosto reálná, třeba Národní muzeum nebo právě Karlovo náměstí. Neexistuje ale žádný ostrý předěl, skutečný svět v ten můj vymyšlený volně přechází.
Nevadí vám, že na internetu knihu přirovnávají k Foglarovým Stínadlům? Napadla vás ta spojitost?
Inspiraci Foglarem přiznávám. Na několika místech na to i nenápadně upozorňuji. Například v Záhadě hlavolamu byla postava jménem Em a hrdinka mé knihy se jmenuje En. Prostředí Prašiny se skutečně Stínadlům podobá. Ale tím ty paralely podle mě končí. Já se nesnažím čtenáře vychovávat, jako to dělal Foglar. Ano, mí hrdinové jsou také děti, ale nejde o žádné ušlechtilé přátelství v partě kluků, jsou to obyčejné reálné děti z 21. století. Pro dnešní čtenáře už Foglar myslím může působit trochu staře, a to jazykem i mírnou naivitou.
Nepřátelé vašich knižních hrdinů navíc nejsou další děti, ale dospělí, je to tak?
Ano, jsou to zlí dospělí. Podnikatel Klement Hrouda a jeho poskoci, kteří mají s Prašinou nekalé úmysly. Děti v roli protivníků nepůsobí nijak démonicky a já chtěl příběh pojmout víc temně a syrově, aby působil, když to trochu přeženu, jako nějaký úzkostný sen. Chování dospělých je tu takovou cynickou a zlou protiváhou dětské naivity a ideálů. Do knihy se mimochodem trochu promítla i moje profese, protože jedna z postav je hodně matematicky zaměřená a má tendenci řešit situace analyticky, jednou dokonce programováním.
Programováním? Na Prašině přece nefunguje elektřina…
To je právě ta záhada a možná se to v knize dozvíte (smích). Ono to není tak, že se na Prašině na dnešní technologie úplně zapomene, právě naopak, hrají v příběhu důležitější roli, než to zpočátku vypadá.
Jak se ve vás zrodil nápad sepsat dobrodružství pro teenagery?
Nemyslím si, že je Prašina jen pro mladé čtenáře, čtou ji i dospělí… Já jsem od sedmi let chodil do skautu. Hrávali jsme často Dračí doupě, člověk tak zjistí, jak děti kolem třinácti let přemýšlí o dobrodružství. A když jsem později vedl oddíl, předčítal jsem po večerech třeba Hobita nebo Poklad na ostrově a podobné knížky. A řekl jsem si, že bych jednou chtěl sám napsat něco, co by šlo číst nahlas. Knihu, která by měla dost akce a napětí, aby udržela dětskou pozornost.
Má podle vás tento druh dobrodružné literatury ještě šanci obstát v dnešním světě PC her, TV seriálů a YouTube videí?
Myslím, že tento žánr u nás v současné době skoro nevzniká. Vychází hodně zahraniční fantasy, ale na klasický dobrodružný příběh už narazíte málokde. Obstát určitě může, o knížku je zatím velký zájem. Od poloviny srpna je na pultech druhý dotisk. Přirovnání Prašiny k foglarovským příběhům přitahuje spíš rodiče, nalákat dnešní náctileté ale vyžaduje jednat s nimi už jako s dospělými. Je potřeba, aby byl příběh dostatečně autentický, aby neměli pocit, že je někdo šetří. Pohádky už jsou pasé. Na internetu jsem si přečetl reakci, že je Prašina moc drsná. V dnešní době počítačových her, Avengers a Hry o trůny? Myslím, že dnešním adolescentem Prašina rozhodně neotřese.
Vojtěch Matocha (29)
Programátor a spisovatel v jedné osobě vystudoval obor Matematické metody informační bezpečnosti na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dnes vyvíjí software pro mobilní telefony, pracoval například na projektu Virtuální In Karty v mobilní aplikaci Českých drah s názvem Můj vlak. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží a píše také recenze pro portál iLiteratura. Ve volných chvílích rád chodí po horách a cestuje. Kniha Prašina s ilustracemi Karla Osohy vyšla letos, stejně jako audiokniha, kterou namluvil herec Matouš Ruml.