Zabalit si na cestu... To je vždy otázek, co si vzít s sebou. Do Švédska je postup jasný: vyházej šatník a všechno, co není z peří či vlny (nejlépe merino), není to čepice, šála nebo rukavice a není to nepromokavé, hoď zpět. Nic jiného si nebal, stejně ti to nepomůže.
Takže jsem si zabalila svetry. Ideální je, když je alespoň jeden dost vytahaný, aby šel navléknout přes druhý. Merino trika jsou samozřejmostí, stejně tak vlněná šála. Sice kouše, ale vlhký mráz kouše víc. A pak bunda. Moje opečovávaná Gore-Texová bundička. Kupovaná do Nepálu s představou, že ve sněhové přeháňce se její nepromokavost bude hodit. Houby. Sněhové přeháňky nebyly, a zima byla taková, že bych Gore-Texovou membránu stokrát vyměnila za tlustou podšívku. Ale ve Švédku je to jiná liga. Tady když prší, tak je člověk ve vteřině mokrý až na kost. Takové počasí membránu chce.
Typická krajina Švédska (foto: H. Gedeonová)
Rozhodně to chce teplé ponožky. Na módu zapomeň. Za prvé ji nikdo neřeší, za druhé jinak prostě zmrzneš.
Vezmi si s sebou knížku. Ruská beletrie, Solženicyn – Souostroví Gulag a Dostojevskij – Zápisky z podsvětí. To až upadneš do deprese z věčné tmy a nebudeš mít, co jíst, protože jsi přešvihl rozpočet, abys zjistil, že tvůj život je skvělý. Stačí přečíst pár stránek a bude ti hej. Proti Gulagu si jíš jako král, můžeš spát a jediná práce je sedět nad domácími úkoly a šlapat do školy. Proti Zápiskům je tvoje deprese povrchní fňukání.
Přivez si jídlo. Hlavně nějaké mňamky a hodně čokolády. Budeš ještě rád, že máš něco sladkého a nemusíš ukrajovat ze zbytku rozpočtu. Ve Švédsku nevedou spoustu samozřejmých věcí. Chleba je jen v Lidlu. Piškoty nejsou. Pudink není. Přesnídávky nejsou. Bulgur nevedou. Čočku mají jen červenou. Jáhly neznají… Hlavně, že mají avokádo a mleté kuřecí maso. A všichni jsou šťastní, že.
Fyzikální kantýna: Za jak dlouho vám to dojde? (foto: H.
Gedeonová)
Malé radosti a starosti erasmáka
Před měsícem začal oficiálně podzim. Ve Švédsku je to zcela specifický pojem. Ze dne na den začalo foukat a pršet. Slova vítr a déšť tu mají trochu jiný význam než v Čechách. Když fouká, vyvracejí se stromy, a když prší, lije jako z konve.
Tak a teď babo raď. Jet na kole, nebo autobusem? Když člověk pořádně šlape, dá si pěkně do těla. Na cestě do školy vás honí temné mraky, když foukne vítr, pokropí vás to kapkami. Domů je to zase do teploučka a měkoučka.
Aby se člověk dostal do školy, musí přejet most. Je asi kilometr dlouhý a kilometr vysoký, aby pod ním propluly lodě. Musíš to vyšlapat, modlíš se, aby tě vítr neporazil. Fouká od moře, pěkně zboku. Zlaté pravidlo je držet se daleko od kraje. Sice tu mají vysoké zábradlí, ale v těch poryvech jeden nikdy neví. A aby toho nebylo málo, neustále tě někdo předjíždí. Šlape pomalu, jede mu to dvakrát rychleji a vůbec nevypadá, že by se měl unavit. Musíš si projít třemi depresemi, než zjistíš, jak populární jsou zde elektrokola.
Moje „nové“ kolo (foto: H. Gedeonová)
S každou přeháňkou, která se přes tebe přežene, provádíš kalkulace. Vzít si bundu, nevzít si bundu… Bunda je lehoučká, nepromokavá. Ale stejně se pod ní uvaříš. Pokud ji nenandáš, budeš v těch mokrých hadrech šlapat další půlhodinu. A pak se v lepším případě převlékneš. V horším v nich strávíš celý den ve škole.
Šlapat domů má ještě jednu výhodu. Jídlo. Doma máte jídlo. Co sníš ve škole, aby sis přivezl na zádech, protože místní kantýna je tak leda pro děti milionářů. Nebo děti obyčejných lidí, kteří ve Švédku pracují.
Mám skvělou spolubydlící. Je to zlatíčko, které tu pracuje. A pracuje tak, že často vůbec není doma a pracovně trajdá po světě. Naposledy odjela na měsíc pryč. A prý že mi nechá jídlo, které nestihne dojíst. Paráda!
Dostala jsem (mimo jiné) lahvičku kaviáru. To mi jen tak nechala? No jo… pracující smetánka. Takže mně se teď šlape dobře. Kaviár je motivace.